Dominik Hašek: Politika a ekonomika mne baví skoro stejně jako hokej

V roce 2002 vyhrál Dominik Hašek s Detroit Red Wings Stanley Cup. V letošní sezoně opět chytá skvěle. Jako za mlada, chce se říct. V průměru branek na zápas (2,05) je v NHL nejlepší a je druhý v počtu čistých kont (6). Dominik Hašek se číslici 42, kterou si letos na konci ledna připsal do kolonky věk, zatím jen usmívá. "Vždyť ani v našem týmu nejsem nejstarší. Chris Chelios, tomu je 45," upozorňuje Hašek. Před chvíli jej po tréninku zpovídal kanadský novinář. Přijel z Toronta. Píše knihu o NHL, a ta by bez Dominika Haška nemohla být úplná.

Když vás člověk vidí na ledě, nic nepozná. Ale jak to cítíte vy sám, nejsou ty roky už znát?
Mně to nepřijde, v NHL jsem začínal, když mi bylo pětadvacet, ale na ledě se cítím stále stejně dobře. Je ale pravda, že člověk se musí víc starat o své tělo. Když jsem šel dříve do kina, tak jsem si dal třeba pytel popcornu, teď už se spokojím s lahví vody. Myslím, že s věkem je stále důležitější pravidelnost. Tedy, že máte "natrénováno" a že pokud možno nevypadnete z rytmu. A samozřejmě musí držet zdraví, ale to zatím funguje, zatím se na tělo nemůžu zlobit, což ovšem hned musím zaklepat.

Je pravda, jak píší místní novináři, že vás trenér staví mnohem častěji, než měl v plánu na začátku sezony?
My jsme žádnou takovou dohodu neměli, ale předpokládal jsem, že se budeme s Chrisem Osgoodem střídat tak půl na půl, trenér mi ovšem postupně začal dávat více prostoru. Osgood byl také zraněný, takže dnes chytám tak osmdesát procent zápasů. A zatím mi větší zápasová zátěž problémy nedělá, naopak je to lepší, když můžu být v brance než sedět na střídačce, kde mě z toho akorát pak bolej záda.

V roce 2002 jste s Detroitem vyhrál Stanley Cup, o dva roky později jste zde sezonu kvůli zranění nedokončil. Teď do třetice, jaký máte cíl?
Samozřejmě uspět v play-off. Zatím hrajeme dobře, tak doufám, že to vyjde. V minulých letech se mi to několikrát ze zdravotních důvodů nepovedlo. Dobře jsem sezonu začal, ale kvůli zranění jsem pak svoji práci nedokončil. Letos věřím, že se mi to podaří.

A když srovnáte současný tým s vítěznou sestavou z roku 2002?
Mužstvo je v každém případě už hodně jiné. Z toho vítězného kádru nás tady je sedm osm hráčů. Dnes je v týmu méně osobností, tenkrát byl nabitý hvězdami, dávali jsme více gólů. V každém případě nejsme takovými favority jako tehdy. Ale tradice zůstává stejná.

Jaké to je být už potřetí ve stejném klubu?
Prostředí je určitě lepší, než když jsem zde byl podruhé. Tenkrát jsme tady byli tři gólmani, byl tady Curtis Joseph, s ním jsem moc nevycházel, v mužstvu bylo napětí. Teď je to jiné, kamarádštější, s Osgoodem si rozumím. V kabině je pak úplně jiná atmosféra, je to prostě rozdíl, když se dělají vtípky, než když je dusno.

Podle místních působíte klidněji, vyrovnaněji. Takže žádná inzultace, jako kdysi v Buffalu, kde jste si vyšlápl na jednoho novináře, se už konat nebude?
Tak člověk už má určitý zkušenosti za tu dobu v NHL, v Buffalu mi tenkrát bylo... kolik mi to vlastně bylo? Třicet, no člověk prostě vyzraje, uvědomí si některé věci, už se ke kritice staví jinak. Proti novinářskému psaní nic nemám, je to váš džob, jako můj džob je chytat v brance. Samozřejmě mě něco může zamrzet nebo naštvat, ale pokud je to prostě něčí názor, který nemůžete nějak ovlivnit, tak je zbytečné se tím příliš zabývat.

Je mezi zdejší a českou sportovní žurnalistikou nějaký rozdíl?
Tady se mnohem více zabývají statistikami, jdou více do hloubky, věnují se číslům a jdou dále do historie. Ať už jsou to minuty strávené na ledě, počet zákroků, odehraná utkání, branky na zápas. V Čechách jsou to mnohem více dojmy, pocity, kdežto tady to odrážejí od konkrétních čísel.

Dříve měli evropští hráči u zdejších novinářů pověst, že se v rozhodujících momentech snadněji zlomí...
O Evropanech se skutečně říkalo, že nejsou tak tvrdí, že jsou fyzicky slabší než Severoameričani. Jenže dnes už je tady Evropanů tolik, že každý si vytváří svoji vlastní image, už není dost dobře možné házet je do jednoho pytle.

Už několik let se rozhodujete až po sezoně, co bude dál. Čechy, Státy, případně Kanada? Není to pro vaši rodinu, hlavně pro děti - synovi Michalovi bude 17, dceři Dominice je 11 - hodně složité?
To je otázka spíše pro ně, ale minulý rok to bylo jinak. Já jsem řekl, že buď zůstaneme v Ottawě, nebo už nikam jinam nepůjdeme. Když se však ozval Detroit, tak to byla ale najednou úplně jiná věc. Už jsem tady hrál, nějaký rok jsme tady jako rodina už prožili, děti to tady znají, máme zde známé. Do jiného, nového místa bychom už ale rozhodně nešli.

Přece jenom, složité je to asi hlavně pro syna Michala. Většinu života strávil v Americe, teď byl půl roku na gymnáziu v Pardubicích, a nyní si hledá nové kamarády na střední škole v Detroitu...
Tak chvíli to trvá, než se člověk rozkouká v novém prostředí, chvíli je nesvůj, ale podle mě je to pro děti spíše obrovská škola. Poznají různá prostředí. S češtinou problém není, samozřejmě asi nemohou mít v Pardubicích z češtiny jedničky, ale doma na ně mluvíme česky. V angličtině ovšem nepoznáte, že nejsou rodilí mluvčí.

Hraje syn ještě hokej?
S hokejem už přestal, teď už ho nejvíc baví golf a pro radost hraje trochu squash.

Nemrzí vás ten hokej?
Ne, já se jeho zájmy snažím nechávat co nejvíce na něm.

Říkáte, že zde máte známé. Myslíte tím další české hokejisty, nebo jiné krajany, nebo skutečně místní?
Vesměs jsou to Američani, rodiče kamarádů našich dětí, moji známí. Patří k nim právě i Chris Chelios, který má čtyři děti, přibližně ve věku našich.

Bavíte se spolu třeba také o politice?
V kabině určitě ne, ale mě jinak politika a ekonomika dost zajímá, takže to jsou moje častá témata. Ekonomická situace Ameriky, Bush a jeho politika, to jsou věci, které mě hodně baví, skoro jako hokej, takže se někdy diskutuje docela vášnivě.

To asi, když se řeč stočí na George Bushe. Jak jej vidíte?
Obecně spíše fandím republikánům, ale Bush můj oblíbenec není. Má své přednosti, je dobrý lídr, ale myslím, že je příliš zahleděn do svého Texasu. Vidí věci jen po svém, nerozumí tomu, že v jiných částech světa žijí lidé, kteří prostě jeho názory nesdílejí.

Nepohádáte se občas s místními?
Já se nehádám, a hlavně si myslím, že dnes to takhle vidí většina Američanů. Jsem přesvědčen, že to především souvisí s válkou v Iráku, protože ekonomika není tak špatná. I když tady v Detroitu s problémy, které má automobilka Ford a trochu i General Motors, je to složitější, ale v zásadě je ekonomika O.K. Většinu věcí si Bush obhájil, bezpečnostní opatření, Afghánistán, ale Irák ne. Umírají tam vojáci a nehýbe se to dopředu. Všechno rozladění je spojeno s válkou.

Jak vnímáte poslední roky, jak změnilo podle vás 11. září Ameriku?
Největší změnou je strach, starost o bezpečnost. Když jdete navštívit jakoukoli větší akci, hokej, americký fotbal - dříve to bylo už u vchodu uvolněné, přátelské, "ahoj, jak se máš". Ale dneska procházíte všude kontrolami. Nemluvě o cestování letadlem nebo o přejezdech hranic. Otisky prstů a tak dál, je to více policejní atmosféra.

Pokud srovnáváte Čechy a Američany, obě společnosti, v čem vidíte největší rozdíl?
Jednoznačně to je hrdost, hrdost a úcta. Když tady voják, který byl v Iráku, přijde na hokej, tak je z těch dvaceti tisíc lidí na tribunách možná patnáct tisíc proti válce. Ale když toho vojáka hlasatel představí a zabere ho kamera, tak celá hala vstane a dvacet vteřin tleská. Za to, co udělal pro tuhle zemi, pro každého z nich.
Nebo například, když se v Detroitu loučil Steve Yzerman. Takový ceremoniál, který mu tady připravili, si lidé v Čechách těžko můžou představit. To je spojeno s úctou k tomu, co Steve udělal pro tohle město a pro stát Michigan. To v Čechách v takové míře neexistuje.

Lidé, když se odsud vrátí do Čech, často také říkají, že jsme více nedůtkliví, hádaví...
Určitě, napětí a nervozita mezi lidma, to na člověka v Čechách po návratu padne okamžitě. Hned na letišti, v prvním krámě jdete na nákup, a už tam cítíte nějaké napětí. A člověk se do toho šíleně rychle sám dostane. Tady je to uvolněnější.

Zajímáte se hodně o ekonomiku. Znamená to, že zde investujete, například do akcií?
Jako většina hokejistů nenechávám peníze pod polštářem, ale s investicemi mně samozřejmě pomáhají lidé, kteří se tím profesionálně živí. Mě to ale hrozně baví, pravidelně, každodenně, sleduji ekonomické informace, Bloomberg, televizní kanál CNBC, čtu Wall Street Journal. Baví mě porozumět tomu, jak spolu věci ve světě souvisejí, co se děje na světových trzích, jak to ovlivňuje politika, co to udělá ve státě, když někde zvednou daně, a tak dál.

To skoro zní, jako byste po konci hokejové kariéry směřoval do financí?
No, že bych to chtěl skutečně dělat a viděl to jako další náplň svého života, tak to asi ne. Ale jak říkám, s obrovským zájmem se bavím s lidma, co mi pomáhají investovat, třeba o kurzu dolaru.

Což nelze přejít. Půjde dolar podle vás ještě někdy nahoru?
Já myslím, že krátkodobě to ještě může jít dolů, řekněme až o deset procent. Ale dlouhodobě, do čtyř pěti let, dolar zřetelně posílí.

V jakém časovém horizontu investujete?
Já mám to štěstí, že jsem měl možnost vydělat dost peněz, abych měl na aktuální útraty a na běžné výdaje, takže neinvestuju peníze na nějaké dva tři roky. Spíše v horizontu deseti dvaceti let.

Vaše firma Dominator, produkující značkové sportovní oblečení, ale měla v Americe, alespoň podle toho, co se psalo v České republice, potíže. Jaký je současný stav firmy?
První dva tři roky to bylo skutečně těžké, přešlapovali jsme na místě, ale teď už se to rozběhlo. Vloni jsme byli poprvé v kladných číslech. Mimo jiné jsme začali spolupracovat s řetězcem Life Time Fitness, který má po Státech okolo sedmdesáti obrovských sportovních center, a my jsme jeho exkluzivní značkou.
Dále teď děláme projekt s automobilkou Ford. K jejímu novému modelu Ford Edge jsme připravili mimořádnou fitnessovou kolekci, která v březnu přijde do prodeje. A se světoznámým řetězcem Starbucks Coffe začínáme v Detroitu spolupracovat na charitativním programu, což má, věřím, také budoucnost.

Jak při tom všem stíháte hrát hokej?
Já tady mám samozřejmě partnera, jehož zodpovědností je výkonné řízení firmy. Jsem s ním v pravidelném kontaktu, konzultujeme minulá rozhodnutí, připravujeme další plány. Popravdě řečeno, mě nejvíce baví marketing a vymýšlení nových strategií, na toto téma nejvíce debatujeme.

Zmínil jste charitativní akci tady v Detroitu, ale vaším největším projektem je nadace v Buffalu. Co přesně dělá?
Jmenuje se Hasek's Heroes a je to hokejový, sportovně-vzdělávací program pro městské děti z chudších rodin, které by se jinak nemohly ničeho takového zúčastnit. Nabízíme jim sportovní program místo toho, aby se nudily po ulicích. Zároveň je to spojeno s tím, že nesmějí zanedbávat školu.

O kolik jde dětí?
Každý rok okolo dvou set.

A proč právě Buffalo, někdo by mohl namítnout, proč ne v Čechách?
Strávil jsem v Buffalu devět let a obecně se snažím pro tuhle zemi, kde jsem dostal možnost práce a měl jsem to štěstí, že jsem vydělal peníze, taky udělat něco dobrého. Tady více méně žiju, mám tady zaměstnání... Prostě to není tak, že vydělám peníze, seberu se a "Good Bye". Chci také něco vrátit.

Předpokládáte, že zůstanete v Americe?
My s manželkou se určitě vrátíme do Čech.

Proč?
Je to řeč. I když jste tady dlouho, a hrajete hokej, tak tu řeč neumíte perfektně, neumíte se úplně přesně vyjádřit, cítíte, že to není ono. Nejste v tom jazyce doma.

A kdy myslíte, že pověsíte lapačku definitivně na hřebík?
Podle chuti na hokej a podle rodiny. Minulý rok to bylo spíše moje rozhodnutí, letos to ale chci nechat mnohem více na rodině. Ale žádný deadline si nedávám. Jak obyčejně říkám: Až po posledním zápase sezony začnu řešit, co bude dál.
-

Dominik Hašek (*1965)
Dominátor, jak mu říkají fanoušci v Severní Americe i doma, se narodil v Pardubicích. Už v roce 1981, kdy mu bylo teprve šestnáct, se postavil do branky prvoligového týmu a za Teslu Pardubice hrál až do roku 1989. Poté krátce působil v Jihlavě a v roce 1990 odešel do Spojených států - sedm let poté, co byl takzvaně draftován. V kanadsko-americké lize NHL si brzy získal obdiv pro svůj neortodoxní způsob hry, disciplínu a obdivovanou pružnost, díky níž dokázal chytit i ty nejtěžší střely na bránu. V NHL vystřídal týmy Chicago Blackhawks, Buffalo Sabres, Ottawa Senators a Detroit Red Wings. Hašek za své sportovní výkony získal nejvyšší hokejová ocenění včetně Hart Memorial Trophy, Vezina Trophy a Zlaté hokejky. Na olympijských hrách v japonském Naganu (1998) zásadně přispěl ke zlaté medaili českého hokejového týmu a stal se miláčkem Čechů. Podle Dominika Haška je od roku 2003 pojmenován vesmírný asteroid. Ve svých dvaačtyřiceti letech je nejstarším brankářem NHL a druhým nejstarším aktivním hráčem ligy. Ve volném čase hraje jeden z nejlepších hokejových brankářů světa inline hokej a squash. S manželkou Alenou mají dvě děti, syna Michala a dceru Dominiku.

Snímky / AP, Reuters, ČTK, ISIFA: Neúspěšný zásah. Dominik Hašek se ohlíží za pukem, který mu poslal za záda Sean Bates z New York Islanders; Úspěšný zásah. Dominik Hašek likviduje střelu Davida Backese ze St. Louis Blues.
Jako brankář československé reprezentace v roce 1985; Splněný sen. Stanleyův pohár s Detroit Red Wings v roce 2002; Jeden z vrcholů kariéry. Olympijské zlato z Nagana v roce 1998.

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 6 příspěvků