V nedělním finálovém utkání na stadionu Ernsta Happela ve Vídni porazili 1:0 Německo. Jako jediný ze šesti soupeřů poraženého celku od něj nedostali gól. Sami jich v šesti utkáních vstřelili dvanáct.
Ten poslední, finálový a nejdůležitější dal Fernando Torres. Tak přece on! Čtyřiadvacetiletý Madriďan na turnaji skóroval do té doby jen jednou a jeho úvodní branka do švédské sítě sice přispěla k vítězství, ale to musel v poslední minutě nakonec zpečetit David Villa. Jenže nejlepší španělský kanonýr je zraněný, hrát nemohl, trenér Luis Aragonés dalšího hrotového hráče nepostavil, zato Torrese úžasně motivoval.
A možná ani nemusel. Tohle byl skutečně úkol pro Torrese, liverpoolskou gólovou mašinu. Španělův hlad po dalších trefách, kterých se od něj očekávalo víc, byl ukojen ve chvíli, kdy se Anglií zocelený fotbalista vřítil mezi Lehmanna a Philippa Lahma, nedostatečně kryjícího prostor, a nezměrnou vůlí, v poloze zdaleka ne komfortní, dopravil míč do sítě.
Dlouho předlouho nebylo jasné, že to bude Torresův životní příběh, který bude mít svou zlatou kapitolu dopsanou právě teplým nedělním večerem. Zpočátku to zkoušel Michael Ballack. Byl by to silný moment, kdyby on, tak trochu věčně druhý (německá liga, mistrovství světa, Liga mistrů, a podobně) rozhodl nějakým kouskem o německém vítězství. Záložník, jenž pro potíže se svalem mezi semifinálovým a finálovým duelem netrénoval, vedl počáteční "operaci Goldwaren", střílel a přihrával, ale bez výsledku. Zůstal opět pouze stříbrný.
Španělé rychle pochopili, že v této honbě za zlatým zbožím bude nejspíš vpředu ten, kdo se prostě bude rychleji hýbat. Rozběhali se a hned se těžiště hry přesunulo před Jense Lehmanna. Německý brankář najednou musel skákat do všech stran, padat a vybíhat. Jednou už překonán byl, ale míč z Torresovy hlavy skončil na tyči.
Pak dal Torres gól a zlatá žíla byla objevena na území, vykolíkovaném Španěly. Ti kolem ní silnou záložní řadou, podporovanou zezadu, vystavěli úžasnou ochrannou síť, jako by už mělo jít o korunovační klenoty. Německé pokusy dostat se přes ni troskotaly na precizní obranné práci soupeře, který při každém zisku míče nelenil a okamžitě se s ním jal přesouvat vpřed.
Němci přijali výzvu. Jak jim šli protivníci do těla, tak jim to začali vracet ještě větším přitvrzením. Tu provokace, tu přidržení, tu nastavená noha. Výsledkem bylo větší množství získaných balonů, byť na hranici rizika karet a odpískaných faulů. Kouč Joachim Löw rezignoval na pozici defenzivního záložníka a vysílal z lavičky do hry buldočí typy hráčů. S přibývajícím množstvím tělesných kontaktů na obou stranách stoupala i horkost v hlavách. Tahle horečka byla vpravdě zlatá.
A z Němců nakonec vysála skoro všechny síly. Jejich pokus o zvrat byl svrchovaný a soustředěný, leč impotentní. Jako by v nich zůstala křivda z počátku utkání, kdy italský rozhodčí Roberto Rosetti neodpískal penaltu za jasnou ruku Joana Capdevily. Jako by se v nich hromadil vztek na celý svět, že jsou najednou neúčinné zbraně, jimiž donedávna většinu soupeřů udolali.
Španělé se nenechali. Aragonés stáhl ze hřiště Ceska Fabregáse, semifinálového hrdinu. Stáhl i hrdinu finálového, střelce Torrese, jenž se po změně stran ještě dostal do další šance. Trenérem přetvořený celek neztratil nic na rychlosti, na umu, ba ještě svůj tlak na míč vystupňoval a byli to vítězové, kdo byl před protivníkovou brankou v závěru nebezpečnější.
Španělé neztratili pod nohama půdu a nesešli ze zlaté stezky, která ukončila dlouholeté národní čekání na takový úspěch.
