Martin Cáp: Dlouhá cílová rovinka Dicka Francise

Onoho jarního odpoledne roku 1956 byla na nohou celá Británie. Do cíle Velké národní, nejznámější steeplechase v zemi, zbývalo necelých sto metrů a na první pozici cválal s ohromným náskokem valach Devon Loch v barvách královny matky. Kůň v sedle s žokejem Dickem Francisem urazil více než čtyři míle, s jistotou zdolal třicet překážek a zdál se být jistým vítězem. "Nikdy jsem neměl takový pocit štěstí jako tehdy," vzpomínal později Francis.

Pak se to stalo. Kůň na rovném úseku náhle naprázdno skočil, přistál na břiše a zůstal ztuhlý stát. Naprosto nevídaná situace, bez sebemenšího varování, doslova zmrazila desetitisíce přihlížejících. Vyhraný dostih byl ztracen, životní sen slavného žokeje i královny matky se rozplynul.

Tato sportovní tragédie změnila Francisovi život. Charismatický šampion, který utekl v patnácti letech ze školy do sedla, brzy nato změnil povolání a stal se jedním z nejúspěšnějších spisovatelů detektivních románů. Než o víkendu zemřel ve věku 89 let, prodalo se ve světě více než 70 milionů jeho knih.

Trefil "tvrdou školu"

Dostihové prostředí se stalo jeho charakteristickou značkou. Francis nebyl zdaleka prvním, kdo přišel s dostihovými detektivkami, ale dokázal je v 60. a 70. letech definovat jako nový žánr s pevnými pravidly.

Když v roce 1962 publikoval svůj první román Smrt favorita, jehož děj otevírá působivá scéna vraždy populárního jezdce přímo na dráze, patřily dostihy v Evropě k nejsledovanějším disciplínám a autorovo ukotvení v atraktivní kulise bylo vnímáno jako samozřejmé. 

S přibývající popularitou jiných sportů však začala popularita dostihů klesat a Francis nezřídka čelil výčitkám, že koňské prostředí vlastně poškozuje, když je vykresluje v přehnaných barvách. Pak se ale znovu odehrály události, které někdejší Francisovy fikce katapultovaly do zpravodajství. Nejznámější byl únos hřebce Shergara Irskou republikánskou armádou v roce 1983.

"Francisovky" postupně získaly ustálená pravidla. Zápletky se obvykle točily kolem jedné specifické oblasti, od letectví a malířství po těžbu diamantů či provozování luxusní restaurace. Rozervaný hrdina byl ovšem vždy nějak ukotven v dostihovém světě. Dříve či později musel projít několika peripetiemi hraničícími s fyzickou likvidací a zničením majetku, to vše při dodržení zlatého pravidla alespoň dvou nebo tří nečekaných zvratů. Kritici si všimli, že to byl právě bývalý žokej s omezeným vzděláním, který po mnoha neúspěšných předchůdcích jako první s neuvěřitelnou lehkostí převedl do britské literatury styl amerických autorů takzvané drsné školy.

Na rozdíl od většiny z nich však rezignoval na sériovou hlavní postavu. "Francisovky" mívají pokaždé nového vypravěče, výjimkou je jednoruký soukromý detektiv Sid Halley, jehož příběh se kontinuálně vyvíjí napříč čtyřmi knihami a tvoří tak v kontextu Francisovy tvorby vzácný přesah. Celkem vzniklo 42 knih, poslední Crossfire má vyjít posmrtně letos na podzim.

Důstojný poražený

Richard Stanley Francis se narodil 31. října 1920 v jižním Walesu. Jako člen rozvětvené rodiny jezdců a chovatelů koní měl od dětství jasno, co chce. "Pokud je možné zdědit po předcích něco tak nekonkrétního, jako je touha stát se žokejem, pak jsem ji určitě zdědil," napsal ve své autobiografii. Vzhledem k malému vzrůstu dlouho živil naději, že by mohl jezdit i rovinové dostihy, a známí jeho otci doporučovali, aby pravidelně dostával džin, protože "pak už neporoste". Jenže matka rad starých koňáků nedbala, dávala synovi mléko a Dick povyrostl natolik, že přicházela v úvahu už jen kariéra ve steeplechase.

Dříve, než mladý jezdec stihl nastoupit na vysněnou dráhu, přišla válka a Francis narukoval proti své vůli k leteckým karosářům. Snil o pozici pilota, musel však napsat 37 žádostí o přeložení, než mu nadřízení vyhověli a skončil v kokpitu britského wellingtonu. "Slýchal jsem, že žokejové se většinou naučí lítat brzy, asi to má co dělat s rukama. Wellington byl těžkopádný, po létech jsem míval podobné pocity, když jsem jel nějakého staršího unaveného a líného steeplera," dodával.

Dostihovou kariéru zahájil až po válce, zpočátku jako amatérský jezdec, později přešel k profesionálům. Patřil mezi nejlepší překážkové žokeje své doby. Za devět let vyhrál kolem 350 dostihů a v roce 1954 se stal šampionem. Přesto se nejvíce proslavil svým pádem s Devon Lochem v cílové rovině Velké národní 1956.

Experti dodnes spekulují, zda kůň neprodělal srdeční slabost, náhlou svalovou křeč, anebo omylem neskočil proto, že koutkem oka zahlédl vodní příkop. Francis byl až do smrti přesvědčen, že se kůň lekl obrovského hluku z tribun. "Byl to ohlušující řev, vždyť Devon Loch patřil královně matce. Pro mě to byly ty nejkrásnější ovace, ale pro koně to muselo být peklo," vzpomínal Francis.

Porážku přijal sportovně, a tím si získal srdce Britů víc, než kdyby vyhrál. Přestože sám přiznával, že bez této sportovní tragédie by patrně nikdy nezačal psát, nikdy se z největší prohry života zcela nevzpamatoval.

Tajemství manželky

Rok po osudné Velké národní mu blízký přítel královny matky Lord Abergavenny poradil, aby ukončil kariéru, dokud je na vrcholu. Francis ho poslechl a zpočátku se protloukal různě. Působil na dostizích jako rozhodčí a komentátor a začal psát články do novin. Až přišla osudová nabídka publikovat autobiografii, a to nejen o událostech kolem Devon Locha. Tak v roce 1957 vznikla kniha Sport královen a Dick Francis našel nové pole působnosti.

Jeho mistrovství v dostihových detektivkách vyvolávalo i po letech neustálá podezření. Francis rok co rok přicházel s novým románem, který obvykle odevzdával do konce března, aby byly výtisky připraveny včas pro vánoční trh. A tak neustávaly spekulace o tom, do jaké míry bývalému žokeji pomáhá jeho manželka Mary.

Zatímco samotní manželé vždy tvrdili, že je Francis stoprocentním autorem příběhu a Mary mu dodává "pouze" potřebné rešerše z různých specifických oblastí, Graham Lord přišel před jedenácti lety v neautorizovaném Francisově životopisu s výrazně posunutou verzí. Podle něj byla skutečným autorem detektivek manželka, avšak z komerčních důvodů byly knihy podepsány slavným žokejem. Po smrti manželky v roce 2000 se Francis skutečně na šest let odmlčel, pak ale spojil síly se synem Felixem a napsal ještě tři knihy.

Poslední léta strávil na Kajmanských ostrovech, daleko od milovaných dostihů a koní. Dráhu, na niž jej kdysi nasměroval nešťastný Devon Loch, nikdy nepřeceňoval. "Otevřeně přiznával, že by veškerou tu spisovatelskou slávu vyměnil za vítězství ve Velké národní," řekl bývalý žokej John Francome.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků