Dominik Hašek: Neprodělal jsem sto milionů, ale bylo to hodně

"Bylo to krásné, hlavně první tři dny. Muselo se to oslavit, titul se nevyhrává každý rok," řekl dobře naložený Hašek v rozhovoru pro HN. Vybral si k němu místo na zahrádce restaurace na Václavském náměstí a nijak mu nevadilo, že ho každou chvíli někdo přišel poprosit o podpis.

Při více než hodinovém povídání naznačuje, že na loňské rozhodnutí pokračovat v kariéře naváže i letos. "Zatím ty faktory hrají pro to, že bych se k hokeji vrátil. Baví mě to a měl jsem z toho dobrý pocit," řekl.

HN: V roce 2005 byl mistrovský pohár po pardubických oslavách úplně zničený. Jak dopadl letos?

Vůbec jsme mu neublížili. Generální manažer s pohárem vždycky někoho poslal, aby se neopakovalo to, co před pěti lety. Pořád nám byl někdo v patách.

HN: To už je péče jak o Stanley Cup.

Tak to zase ne. Tam jsou dva profesionálové, kteří se o Stanley Cup starají celý rok, minimálně jeden na něj pořád dohlíží. A vůbec na vylomeniny s pohárem je Stanley Cup lepší. Ten český je hrozně těžký, špatně se s ním manipuluje. Ze Stanley Cupu se výborně pije šampaňské, protože má nahoře mísu. Ten český je moc hluboký a uvnitř je takový šroub, který už je za ta léta tak rezavý, že bych z toho ani nic pít nechtěl.

HN: Všimli si vůbec vaši bývalí spoluhráči v zámoří, že jste vyhrál českou extraligu?

Určitě, dostal jsem spoustu esemesek i mailů. Dokonce mi kamarád citoval z New York Times, to jsem byl překvapený, že se tam objevily Pardubice. Jinak čekám, jestli se ozve Chris Chelios. V sezoně jsme si jednou za měsíc zavolali, a zatím nic. Detroit hraje play-off, takže ani nečekám, že se někdo ozve.

HN: Do konce května se chcete rozhodnout, zda pokračovat i příští sezonu. Jaká budou kritéria vaší volby?

Nechci dělat rozhodnutí, když jsou emoce nahoře. Číslo jedna je zdravotní stav. Teď se cítím výborně, musím to zaklepat, v tomhle směru vypadá všechno dobře. A druhá, nejdůležitější věc je, abych měl jasnou motivaci a s tím se od začátku připravoval. Nechci toho pak litovat. Zatím ty faktory hrají pro to, že bych se k hokeji vrátil. Baví mě to a měl jsem z toho dobrý pocit.

HN: Stalo se vám během sezony, že jste se vzbudil, bolelo vás tělo a říkal jste si: Mám tohle ještě zapotřebí?

Ne, že by mě nebolelo, to k tomu ale patří. Nebyl jsem v tom sám, většinu hráčů sem tam něco bolí. Já to tedy nemám ze soubojů, ale z toho mrskání se tam. Za celou sezonu jsem musel vynechat tři čtyři tréninky, že mě něco bolelo. Ale spíš to řeknu jinak: Ani jednou mě nenapadlo, že jsem se neměl vracet. Samozřejmě někdy přijdete z tréninku nebo zápasu a napadne vás: Mám to zapotřebí? Ale to rychle zaženete. Nejhorší období bylo, když jsem byl zraněný, to jsem se bál, jestli to ještě vyléčím. Ale nikdy jsem toho nelitoval.

HN: Teď už máte klid po sezoně. Půjdete volit?

Určitě, jen ještě nevím koho. Bude to někdo spíš doprava.

HN: Je to spíš z přesvědčení, nebo podle volebního programu?

Podle obého. Nemám sice nic proti levici, ale jsem proti zadlužování. Budu se dívat na osobnosti v čele stran a jejich důvěryhodnost.

HN: Mít bydliště v severních Čechách, volil byste spoluhráče z Nagana Jiřího Šlégra?

Nebudu říkat, komu bych dal hlas. Jirka je můj dobrý kamarád, bavíme se spolu. Ale to nic nevylučuje.

HN: Šlégr kandiduje do Sněmovny, Jaromír Jágr podporoval ODS, o politiku se intenzivně zajímá třeba i Bobby Holík. Proč inklinují špičkoví hokejisté k politice?

Já jsem se o politiku zajímal vždycky i v Americe jsem sledoval všechny primárky. Hlavně teď ke konci kariéry v NHL. Třeba jak se dohadovali Hillary Clintonová s Obamou. Nebo předtím Bush s Kerrym. Dneska už vidím víc naši politiku, ale udržuji si přehled i o té světové.

HN: Česká a americká politika, to jsou úplně jiné světy...

První věc je, že to je úplně jiný systém, v Americe jde hlavně o prezidenta. Ale politická kultura je velký rozdíl. Tady se hádají, ale nikam to nevede. Kolikrát to vypadá, že se až poperou. V Americe jsou nad věcí, plus tam umějí daleko lépe mluvit. To je dané výchovou od dětství. Český a americký politik, to se nedá srovnat, co se vystupování týče.

HN: Láká vás politika?

Neláká. Dostal jsem pár nabídek, teď mě kontaktovaly některé strany. Vždycky se usměju a řeknu, že děkuju. Nevylučuji, že po kariéře, ale spíš bych řekl, že se v politice nebudu angažovat. Člověk musí být příliš spjatý se stranou a jejím programem. I když se mu něco nelíbí, tak musí jít s proudem. A to bych nechtěl.

HN: Jaké strany vás chtěly?

Nechtěl bych to říkat. Zrovna včera jsem dostal nabídku od jedné paní. Ale můžu vám říct, že to nebyla ani jedna z těch největších stran.

HN: Chtějí vás kvůli popularitě?

Ani nevím, co chtěli konkrétně. Já jsem to s nimi vždycky rychle skončil. Jsem hokejista a vím, že jak člověk sedí na dvou židlích, tak to není ono.

HN: A po kariéře?

Daleko radši bych chtěl pracovat s mládeží, někde u sportu. Nemyslím si, že by mě politika naplňovala, navíc s ní nemám žádné zkušenosti. Politika je něco za něco a to já nemám rád.

HN: Agenda sportu se z ministerstva školství pravděpodobně přestěhuje pod samostatný úřad. Bavilo by vás šéfovat mu?

Nevylučuji to. Ale na tenhle post si brousí zuby Jirka Šlégr, říkal mi to.

HN: V čem vidíte největší rozdíl života v Americe a tady?

V mentalitě lidí. V sebevědomí a schopnosti říct jasně svůj názor. Když jsme šli v Detroitu hrát, tak byl cíl daný: vyhrát, být nejlepší. Tady se to skoro nesmí říkat, nebo jen opatrně. I když jsme třeba v Pardubicích chtěli vyhrát, tak mi bylo naznačeno, že není dobré to říkat nahlas. A tak je to v celé společnosti. Když tady někdo řekne: Dcera je nejlepší v učení ve třídě, tak na něj ostatní koukají, jako že se nadřazuje nad ostatní. V Americe lidi řeknou přesně to, co cítí.

HN: V Čechách se sebevědomí nenosí, že?

Přesně. Tam se často říká, jak jste na něco hrdí. Když jsem to řekl tady, tak jsem si pak myslel: Měl jsem to vůbec říct? Radši ne, radši opatrně, lidi se na tebe dívají divně. Připadá mi, že tady lidi třeba chtějí být nejlepší... ale opatrně, nikde to moc neříkejte.

HN: Vy jste se svůj názor nebál říct, ostře jste se postavil proti mírnému trestu pro libereckého Bartoviče, který evidentně úmyslně zranil soupeře. A vedení extraligy se vaše prohlášení vůbec nelíbilo...

Samozřejmě, že musíte být opatrný, co před novináři říkáte. Tenhle případ nás ale v kabině tak bil do očí, že to člověk musel říct. Spíš mě mrzí, že tady úplně chybí komunikace s vedením ligy. Já ani pořádně nevím, kdo tam je. Chtěli jsme třeba vědět, za co dostal Patera trest na pět zápasů (vedení ligy kladenského centra potrestalo za nemístnou kritiku rozhodčího - pozn. redakce) a naštvalo nás, že jsme nedostali žádnou odpověď. Potřebujeme vědět, za co se dostává pět zápasů. Nevím, proč se něco tají, tutlá...

HN: Tady se ale tají spousta věcí, třeba platy hráčů. Byl byste pro jejich zveřejnění?

Nic proti tomu nemám, byl bych pro, i v Americe je to běžné. Teď mám smlouvu, ve které je jasně řešeno, že nesmím mluvit o svém platu. Musím to dodržovat a respektuji to. Je to dané pravidly v rámci celé ligy. Jestli to tak chce většina hráčů, tak proti tomu nepůjdu. Ale v NHL klukům prospělo, když věděli, kolik bere jejich kamarád, nebo kolik berou v jiném mužstvu. Tady se to stejně tak nějak přibližně ví.

HN: Někteří hráči po kariéře v NHL zůstanou za mořem. Proč jste se vrátil vy?

V Americe se mi líbilo, ale vrátil jsem se proto, že anglicky nebudu nikdy umět tak jako česky, a to mi vždycky vadilo.

HN: Co se vám naopak na životě za mořem nejvíc líbilo?

Asi to, jak tam berou rodinu. Pro ně to není jen fráze. Neskutečně se věnují dětem, pořád je někam vozí. Tam prakticky není hromadná doprava, takže jezdí spolu autem a drží je to pohromadě. Rodina tam je nade všechno.

HN: Pojďme k byznysu. Sledujete, jak se daří vašim financím na burze?

Zajímají mě, to samozřejmě. Vím, kde mám peníze. Ne, že bych se tomu věnoval dennodenně, že bych pořád převáděl peníze a akcie. Ale sleduji to a radím se.

HN: Vaší hlavní investicí ale byla značka sportovního vybavení Dominator. V Česku už jste zavřel krám, ale neviděl jsem jediný výrobek ani loni během půlročního pobytu v USA. Jak to?

Protože jsme to postupně zrušili tady i tam. Držím si jen to jméno, ale krám jsme zavřeli. Nebylo co řešit. Tady jsme peníze prodělávali, tam jsme nevydělávali. Navíc to už bylo jen v Detroitu, prodávali jsme tam ve fitness centrech. Neměl jsem touhu v tom pokračovat.

HN: Proč váš obchodní model nefungoval?

Zaprvé, plně jsem se tomu nevěnoval. A lidi, kteří to vedli, nebyli tak schopní, aby se začaly vydělávat peníze. Zásadně se stavím proti tomu, že by podnik rozkrádali, ale já jsem do toho dal spoustu peněz, ale nebylo vidět žádný světlo na konci tunelu. Ani náznak, že by se to mělo vylepšit. Zavřít to bylo to nejsprávnější rozhodnutí.

HN: Máte spočítáno, kolik jste celkem prodělal?

Nebylo to sto milionů, jak se říkalo, ale bylo to hodně. Rodinu to však nějak zvlášť nepostihlo.

HN: Bylo to špatné byznysové rozhodnutí?

Ano, ale nevyčítám si to, už je to pryč. Zakládali jsme to čtyři a nápad nebyl špatný. Pak to ale přešlo na mě a byl jsem tam jediný vlastník posledních čtyři pět let. Nikomu bych nedoporučoval, aby dělal byznys, u kterého není, nebo jen zprostředkovaně.

HN: Nevzal vám tento neúspěch chuť do byznysu?

Ano i ne. Je to jedna prohra, ale už nemám motivaci to dělat. Nemám v plánu podnikat v něčem jiném.

HN: A co budete dělat, až nadobro skončíte s hokejem?

Jsou dvě možnosti. Buď "nic", tedy jen to, co mě baví - volejbal, kola, lyže s kamarády. Ale pochybuju, že by mě to naplňovalo úplně. Druhá možnost je, že se budu věnovat hokeji. Ať už u mládeže, nebo na svazu.

HN: Funkcí v hokeji zase není tolik. Co třeba vlastník klubu?

To ne, takové nabídky už jsem dostal. Ani pracovat v klubu...

HN: A co pro reprezentaci?

Během roku mi předseda svazu říkal, že by se mnou rád spolupracoval. Teď je na to ale příliš brzo. Spousta kluků dělá trenéra, ale já bych asi nebyl dobrý trenér. Už pět let se mě lidi ptají: Manažer, trenér? A já říkám: Asi ne. A když si člověk není jistý, tak by to neměl dělat.

HN: Takže vlastník, manažer, trenér ne. Co práce agenta?

Jé, tak to absolutně ne. To vůbec nepřichází v úvahu. Řekněme třeba ústřední trenér mládeže, ale říkám to jen proto, že to ze mě taháte. Práce s mládeží by mě bavila, ale zatím nemám žádnou školu. Na druhou stranu já zatím nepotřebuji mít jasno, netrápí mě to.

HN: Je český hokej v krizi?

Jde o to, jak to nazveme. Já slovo krize neříkám, mluvím o problémech nebo úpadku. Krize mi přijde jako hrozně silné slovo. Nejviditelnější problém je, že se nároďáku nedaří. Ale horší je, že osmnáctka a dvacítka, které dříve pravidelně vozily medaile, najednou přestaly. To je největší problém.

HN: Co by se mělo změnit?

Nejdřív si to musíme přiznat. To je první krok. Nehledat chyby jen v mladých hokejistech, ale i u jejich trenérů a funkcionářů. Současné vedení svazu je určitě lepší než předseda (Vratislav Kulhánek - pozn. red.), který se v kanceláři ukázal čtyřikrát za rok.

HN: Co jste říkal jmenování Aloise Hadamczika zpět do funkce trenéra národního týmu?

Musím říct jednu věc: já jsem pořád hráč a když mi dáte takovou otázku, tak se musím smát, protože na tohle by měli odpovídat experti, kteří už nehrají hokej. Já jsem aktivní hráč, který má zájem reprezentovat. Ale pan Hadamczik je trenér, který získal poslední medaili na mistrovství světa i na olympiádě. Spíš mě překvapilo, že možných kandidátů bylo málo. To souvisí s tím, že tady poslední dobou nebyl žádný úspěch, takže trenéři najednou nemají takový kredit. Úspěšných moc není.

HN: Co to tedy znamená pro vás jako hráče? Vladimír Růžička vás na MS do Německa nenominoval.

K tomu se nechci vůbec vyjadřovat, když se rozhodnu hrát hokej, tak je reprezentace jedna z motivací. Jediné co můžu udělat, je dobře chytat. Pak rozhoduje trenér.