Váňa: Dnes už bych Železníka nezvládl. Ale jezdit Tiumena je fantazie

Měl jen deset minut, protože spěchal na doping, ale koutky cukaly Josefu Váňovi každou chvíli. Pokud loni šokoval celý dostihový svět šestým vítězstvím ve Velké pardubické po dvanácti letech odmlky, tentokrát se mu podařila úspěšná obhajoba a navíc se o ni pral až do poslední chvíle.

V tom slunečném říjnovém odpoledni ale možná vyplulo na povrch ještě něco jiného. Z bezmála osmapadesátiletého Váni spadl obrovský tlak. Ačkoli to sám nahlas nepřizná, kombinace rolí dostihové ikony a horkého favorita vrcholu sezony je naprosto smrtící. Dokonce natolik, že Váňa posledních dní před startem údajně příliš nebral telefony.

Třináct let jste nebyl v situaci, že byste obhajoval vítězství ve Velké. Jak byste popsal ten psychický tlak, bylo to až na dřeň?

Ale ne, naopak. Měl jsem z toho hroznou bžundu. Říkal jsem si, že když to vyloženě nezkazím a někde spadnu, můžu si říct: Fajn, mám to za sebou a stačilo. Ale když se to začalo takhle vyvíjet, byla to úplně jiná situace. Už za lesíkem jsem viděl, že to vůbec není špatné a když jsme šli na Velký anglický skok, měl jsem ještě lepší pocit než loni. Prostě tam byly stále rezervy.

Letošní doběh ale byl hodně těsný a dokonce se řešil za zeleným stolem…

Původně jsem si myslel, že Tiumen vyhraje úplně v pohodě, aniž bych ho musel výrazněji pobízet. Nedíval jsem se doleva doprava, Marka Stromského jsem viděl až na poslední chvíli. Cítil jsem ho za sebou, tak jsem Tiumena vytáhl do jiné stopy, ale samozřejmě jsem mu tam místo nechal. Kdyby ten protest uznali, musel bych se tomu smát. Ale to je prostě práce rozhodčích, aby posoudili, zda to bylo nebo nebylo poškození soupeře. Každopádně Amant Gris se přiblížil a já ještě musel do Tiumena strčit. Nevím, nevím, kdyby byl cíl o pár metrů dál, mohlo se moje zaváhání obrátit v náš neprospěch.

Vy jste bezprostředně po doběhu řekl, že do té mezery u bariéry by se vešli i dva koně. Jak to bylo přesně?

Přesně, jak jsem to řekl. Vedle mě mohli projít i dva koně, ale Markovi se jeho šimlík začal schovávat za mě a příležitost jsem mu dal vlastně já tím, jak jsem zvolnil. Možná jsem měl dát Tiumenovi dvě, tři rány bičem, vyhrál by o pět délek a bylo by to bez problémů, ale já už jsem holt takovej. Vždy mi stačilo vítězství třeba o hlavu, protože vím, jaké úsilí stojí koně každý dostih. Mám k tomu trochu jiný vztah, než někteří mladí kluci. Kdyby nám to rozhodčí vzali, asi bych z toho zase tak smutný nebyl, protože já jsem si tenhle dostih krásně užil.

Byl jste si po projetí cílem jistý, že jste vyhrál?

Ne úplně. Sice jsem si říkal, že jsem tam o tu hlavu dřív byl, ale nenazval bych to jistotou. Tak jsem se ptal Marka, co si myslí a on říká, že vyhrál on. Tak říkám: Tos teda nevyhrál, chlapče.

S Tiumenem si vyloženě rozumíte, že?

Tiumen je rozvážný, chytrý koník, jaký se moc často nepotká. Když jsem ho hnal do nějaké chyby, byl to on, kdo mi svým způsobem řekl: Hele, pozor, já si tu musím přidupnout. A to, co předvedl na Taxisu, byl úžasný zážitek. Ono je to taky jeho praxí, v dostihu snad ještě nikdy nespadl. Od začátku nikam nespěchal, i když jsem osobně chtěl být trochu víc vpředu.

Loni jste tvrdil, že s tímhle koněm by vyhrál každý. Co teď?

Ono to tak nevypadalo?

Kam byste zařadil Tiumena mezi svými vítězi?

Je to hodně lehké. Vronsky, můj vítěz z roku 1997, byl také lehce jezditelný kůň, mohl bych je spolu srovnat. Ale on měl zdravotní problémy ještě horší než Tiumen. Na obou každopádně bylo nádherné svezení. Železník byl na ježdění mnohem náročnější, ale to jsem byl ještě mladý kluk, takže to pro mě byla legrace. Dnes už bych Železníka asi nezvládl, on potáhl a pro jezdce to nebylo vždy veselé. Ten by vás vypekl kdekoli.

Obrazem: Váňova neděle: Chvíli v obleku, chvíli v bronzu a pak posedmé hrdinou přejít do fotogalerie

Co čeká Tiumena dál?

Doufejme, že se mu nic nestane a ještě se o tom budeme radit s majitelem, ale myslím, že teď půjde do garáže a pak se pomalu začne připravovat na další rok. Jestli se ptáte, jakou má perspektivu do dalších ročníků Velké pardubické, to je otevřené. K rekordním čtyřem vítězstvím Železníka měl našlápnuto třeba Peruán, Sagar ale i Registana. Záleží čistě na zdraví a konkurenci.

Jak velkou obavu jste měl z pevnější půdy, když Tiumen upřednostňuje měkkou?

Měl jsem obavy. Už když jsem šel na start, mrkli jsme na sebe s Pepou Bartošem a říkáme si: Tvrdo. Oběma se nám zdálo, že po té dráze koně necválají tak, jako po měkkém terénu. Ale naštěstí tu před pár dny pršelo, tak někde dole voda byla. Koně vypadají, že jsou zdraví, tak snad to bylo dobré.

Vyzkoušel jste si už vítězství snadná, těsná i po pádu. Co se ještě může stát?

Možná už nic. Hodně záleží na mém zdravotním stavu, ona to není žádná sranda pořád ty klouby přemlouvat, aby ještě chvilku fungovaly. Ti starší to dobře znají. Koleno mělo být operováno už loni, začíná mě to pobolívat, nosím na tom bandáže… Pravda je, že s takovým koněm jako Tiumen jsou skoky strašně ladné, takže se to dá zvládnout. Ale co když přijde nějaká chyba nebo bude třeba se do toho víc opřít? Kdybych prohrál dostih kvůli tomu, že jsem byl tím slabým článkem, to by mě mrzelo.