/od našeho zvláštního zpravodaje
Jak byla ve čtvrtek vyvedená z míry tím, že její poslední hod překonal všechno a všechny, tak se v pátek zjevila s úsměvem, jaký u ní lidé očekávají.
Byla to zase ta razantní mladá žena, i když něco v ní bylo změněné. Způsobilo to vědomí, že se musí naučit žít jako majitelka zlaté medaile.
Není ani čtyřiadvacet hodin po závodu, ale máte za sebou noc, kdy jste si mohla urovnat pocity. Dokázala jste to?
Postupně se to rozkládá. Do vesnice jsme se dostali pozdě, nebylo žádné juchání. Oslavy nebyly nijak bouřlivé, spíš byli všichni dojatí, hotoví, i starší funkcionáři.
Říkali, že něco takového nepamatují. Honza Železný byl nadšený, prý to byl jeho největší oštěpařský zážitek. Pro mě to bude něco nejsilnějšího, co jsem v životě zažila.
Že brečím a rozklepu se před tolika kamarády, to se mi fatk nestává. Byl to mimořádný moment. Bylo to symbolické, mrazivé. Ne jako když někdo vstřelí gól a může si zařvat. Byl to úplně zvláštní závod.
Mimochodem, když jste včera říkala, že máte black out, už jste se ten poslední pokus podívala?
Už asi dvacetkrát. Je to jako koukat na někoho jiného. Na YouTube je v několika jazycích a nejlepší komentář mají Finové. Ti to hodně prožívají, u toho legračního komentáře jsme se nasmáli.
Takže už si dovedete vysvětlit, proč zrovna při tomhle hodu letěl oštěp tak daleko?
Postupně přicházím na to, jak se to mohlo stát. Tu techniku hodu asi nebudu schopna zopakovat. Spíš to bylo tím, že jsem chtěla vyhrát, byla tam pozitivní energie. Asi jsem letos na žádný pokus ještě tak rychle nenaběhla a vyšlo to přesně před čáru, v tom byl hod ideální, to se mi ještě nestalo.
Promítne se vám v hlavě i možnost, že by tak ideálně nevyšel?
Ze druhého místa bych zklamaná nebyla. Byla jsem na něj připravná a nevadilo by mi. Honza říkal, že jsem tam chodila jako chcíplá liška, ale do posledního pokusu ta energie přišla. Byl to bonus.
Souhlasila byste s tím, že píšete historii českého sportu?
Pokud jde o mě, takový závod se už opakovat nebude. Mám pocit, že tohle je maximum. Posledním hodem na olympiádě porazit na 21. srpna Rusku, která to má v kapse, když předtím začalo pršet a každý si říkal, že závod skončil.
Už jste se poptávala, kdo vám ještě v tu chvíli věřil?
Ale jo, dost lidí mi říkalo, že věřili. A kdo neveřil, tak právě spíš proto, že pršelo. Hlavní bylo, že jsem je tam měla, známé, kamarády, svého přítele, to žádná jiná holka neměla. A taky žádná nemá doma v klubu Honzu Železného.
Jste pokračovatelkou české oštěpařské tradice. Máte nějaké vysvětlení, proč právě v této disciplíně se Čechům docela daří?
V oštěpu nevítězí urputnost. Hlavou proti zdi, to Češi v povaze nemají. Je to hračičkování s technikou, to může hrát roli. A nejdůležitější je, mít někoho, kdo vám to umění může předat.
Co teď dál, dokážete se motivovat do dalších závodů?
Je to laťka, nastavená hodně vysoko. Člověk může za něčřím stoupat, ale je těžké se nějak trumfnout. Asi si budu furt říkat: Jó, to byl ten hod! Ale doufám, že si to nebudu říkat celý život. V sedmadvaceti mám snad ještě hodně úspěšných závodů před sebou.
Co vás čeká bezprostředně teď? Měla byste čekat dost velký rozruch.
Já mám ráda klid a už před olympiádou byl ten humbuk velký. Říkala jsem si, už aby bylo po olympiádě. Teď to bude ještě větší humbuk.
Není mi nepříjemné, když mě někdo zdraví, nebo se se mnou chce vyfotit. Ale neodpočinu si. Rozhodně odjedeme na dovolenou někam do Řecka, a taky musíme slavit v Česku, objet kamarády, spoustě z nich se teď poslední dobou narodili potomci, je víc důvodů slavit.
A taky je důvod přemýšlet, jak takový úspěch zhodnotit.
No jasně, první věc, která mě napadla, když jsem padla na kolena s pusou otevřenou, jak to teď vyždímu...
Nicméně je to příležitost zabezpečit se na dlouhou dobu.
Uvědomuju si to. Už jsem si přečetla, jak se zvedne moje cena. My jsme to v rodině nikdy tak nechápali a já jsem docela skromná. Nechci být vyfocená u každého produktu. Byla bych ráda, kdyby mi ta věc, co propaguju, byla příjemná, aby měla nějakou úroveň.
Nějaké příležitosti už byly a s manažerem se o nich vždycky dohadujeme dohromady. Kdybych byla v Polsku, měla bych doživotní rentu. Česká republika nepatří k zemím, kde by mě lidi třicet let nosili na rukou, a já o to ani nestojím.
