Měl v rukou kopyta Koroka i Peruána. Pro podkováře Ráliše jsou koně jako děti

Hřebík při zatloukání do kopyta zvláštně zvoní. Podle zvuku poznám, kam jde a kde vyleze. Je to letitá zkušenost. Když je podkovář nešikovný, strefí se do měkké části kopyta, a to je pro zvíře velmi bolestivé. Asi jako když si člověk zapíchne třísku hluboko pod nehet. Z poraněného favorita se rázem stane outsider.

Považuji za skandální, že se můžete stát podkovářem za týden. Přesně tak dlouho u nás trvají kurzy, které mají laiky tomuto tradičnímu řemeslu vyučit. Připadá mi to, jako když na plzeňských právech udělají studenti patnáct zkoušek za dva dny nebo doktorát během dvouměsíčních prázdnin!

Všechno mě naučil táta. Chtěl jsem se vyučit podkovářem, ale obor byl zrušen, a tak si mě k sobě vzal otec. Chodil jsem k němu do kovárny nejen při studiích na střední škole a později na stavařině, ale i v čase, když jsem jako konstruktér pracoval v pardubické pobočce pražské ČKD.

Jsem podkovářem v šesté generaci. Naše rodina začala s řemeslem kolem roku 1830. Nejvíc rod proslavil táta, který se staral o kopyta více než dvaceti vítězů Velké pardubické.

S prvním šampionem jsem se setkal v patnácti. To jsem otci pomáhal obouvat fenomenálního hřebce Koroka pro Václava Chaloupku. Později jsem už sám koval vítěze Velké pardubické, mimo jiné Erudita, Libentínu, Peruána a Valencia. Kousek od pardubického závodiště mám kovárnu a stáj se sedmi koňmi.

Prací v kovárně se zbohatnout nedá. Když jsem opustil zaměstnání a začal se podkovářstvím živit, naivně jsem si myslel, že vydělám velké peníze a budu si dělat, co chci. Jenže i když jezdeckých a dostihových koní přibývá, je i víc podkovářů, kteří vůbec nevědí, o co v řemesle jde.

Koně jsou velmi citlivá zvířata. Přirovnávám je k dětem. Používám v podstatě metodu cukru a biče. Bojácné je třeba uklidnit a neposlušné či nevychované někdy potrestat. Nakonec ono to funguje velmi dobře i u lidí. 

Mnohdy je mi zle, když vidím, na čem někteří koně chodí. Oni totiž hrozně trpí! Je to, jako když švec ušije špatné tretry atletovi, a pak ho bude nutit, aby na nich třeba dva tisíce metrů závodil.

Často jsem poslední záchranou zvířat, která by skončila na jatkách. V posledních letech se věnuji ortopedii koňských kopyt. S pomocí na míru vykovaných podkov a úpravou kopyt stavím na nohy koně, s nimiž si mnohdy nevědí rady ani na veterinárních klinikách.

U nás v rodině vždycky platilo: Ať dostaneš do práce koně posledního bezzemka nebo špičkového steeplera bohatého majitele, který bude závodit třeba v Anglii, musíš odvést stejnou perfektní práci. To si nesu celým životem.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků