Dostihový sloupek HN: 110 slov o Josefu Váňovi

11.10. Sto deset slov o Josefu Váňovi

Josef Váňa má rád sedmičky. Kdykoli má některý z jeho koní toto startovní číslo, větří dobrý výsledek. Proto mělo každého napadnout, že sedmé Váňovo vítězství ve Velké pardubické je na spadnutí.

Závodiště bylo prozíravé a předem se na to připravilo. Pamětní deska vedle nově odhalené sochy Josefa Váni neurčitě praví, že portrétovaný je "mnohonásobným" vítězem Velké pardubické.

Člověk nemusí mít nutně věštecké nadání, aby předpokládal další vývoj. K osmičkám sice Váňa žádný vztah nemá, ale ve stáji mu stojí Tiumen a nejstarším vítězem Velké pardubické je stále Vladimír Hejmovský. Tomu bylo v roce 1951 při vítězství se Salvatorem 59 let. Už víte, co bude dělat Josef Váňa v roce 2011?

---

27.9. Janáčkovi je Česko malé

Jestli Česká republika může něco exportovat, tak žokejové to rozhodně nejsou. Skupina špičkových profesionálů, kteří váží mezi 52 a 58 kilogramy a jsou schopni bojovat na nejvyšší úrovni v rovinových dostizích, se v posledních letech povážlivě zúžila. Jeden muž se ale tomuto trendu nečekaně vzpírá: úřadující šampión Václav Janáček.

Že se pětadvacetiletý žokej stane popáté za sebou šampionem rovinových jezdců, je více méně už jasné. Měsíc před koncem sezóny má na soupeře propastný náskok více než dvaceti vítězství. A tak má čas na vymýšlení nových kousků. Třeba na dobytí nového území.

Ten nápad se zrodil vlastně náhodou. Nabídka na dobré koně Janáčka dvakrát zavála do Bratislavy a pokaždé dokázal vyhrát pět dostihů. Rázem se vyšvihl na čelní pozici ve slovenském šampionátu. A protože svůj loňský rekord 82 vítězství v jedné sezoně na českém území už letos překonat nestihne, pustil se naplno do dobývání Slovenska.

"Imperiální" snaha českého šampióna zatím vypadá slibně. V Bratislavě se rychle vyšvihl mezi největší oblíbence tamního publika. Jeho hlad po vítězství, ale i taktická vyzrálost a tah na branku jsou i na východ od českých hranic něčím velmi vzácným. Kdybych byl bookmaker, vypsal bych na Janáčkovo šampionské double extrémně nízký kurs. Včera se v Bratislavě ujal vedení.

20.9. Nejrychlejší dárek

Manželé Kopečtí se rozhodli, že si pořídí dostihového koně. Prostřednictvím agenta vybrali irskou klisnu Corcovadu a nadělili si ji jako společný dárek. Včera vyhráli Velkou cenu Prahy v novém časovém rekordu. Působilo to impozantně i prostě zároveň.

Jenže angažování kvalitního plnokrevníka ze západní Evropy je ošemetnou disciplínou. Klíčové je přesné stanovení si, čeho chceme dosáhnout a jakého koně k tomu potřebujeme, což české stáje někdy neumějí.

Záměr Kopeckých byl od začátku velkorysý. Místo relativně levnějšího "odloženého" koně s dostatečnou třídou pro české dostihy si pořídili nejvýše hodnocenou klisnu, jaká byla v Irsku na přelomu roku k mání. Však jsme Corcovadu v dostihové rubrice serveru iHNed.cz neváhali označit za nákup letošní zimy.

Takové nákupy však mají jeden háček. Koně jako Corcovada jsou pro české dostihy "příliš dobří" a z podstaty věci mají cestovat raději do zahraničí. A tak trenér Václav Luka mladší včera ukázal svou hvězdu českému publiku poprvé a nejspíše na dlouhou dobu naposledy. Případný návrat Corcovady by se měl stát do budoucna pro české pořadatele hozenou rukavicí. Vždyť diváci mají právo vidět ty nejlepší.

---

13.9. Ostravo, máš koňa do Velké

Jiří Uhl patří k nejemotivnějším lidem v českém dostihovém sportu. Mohl se o tom přesvědčit každý, kdo v létě sledoval televizní přenos z Albertovce, kde tento třicátník po vítězství valacha Valldemosa pronesl děkovnou řeč, za kterou by se nemusel stydět ani vítěz Oskara za nejlepší režii. A proč ne, vždyť trenéři jsou na závodištích koneckonců něco jako režiséři.

V sobotu se Uhl opět radoval, tentokrát po úspěchu Valldemosa ve čtvrté kvalifikaci na Velkou pardubickou. Poslední šance na místenku do vrcholu sezony sice bývá tradičně hůř obsazena než předešlé kvalifikace, výkon šestiletého ryzáka to ale nijak nesnižuje.

Valldemoso z domácího chovu Konráda Neuvirta je mladý překážkář a do největší výkonnosti bude teprve zrát. Už nyní se ale může pochlubit bilancí jako málokdo jiný. V rozmezí tří měsíců dokázal vyhrát tři těžké steeplechase na třech různých drahách. Tu poslední jen dva dny poté, co si ve stáji roztrhl nohu a musel být sešíván.

Kromě příběhu a neokoukaných tváří ve svém okolí přináší Valldemoso do vrcholných překážkových dostihů ještě jedno novum. Uhl jej trénuje v Ostravě-Radvanicích, dostihy dosud nepolíbené oblasti. Vzbudí Valldemoso před Velkou pardubickou pozornost fanoušků fotbalového Baníku? Sám nevím, zda bych to Dostihovému spolku Pardubice přál.

6.9. Rekviem za klusáky

Mohlo se to jmenovat Sněhurka a sedm trpaslíků. Jenže jméno té klisny ve skutečnosti bylo Sněženka a jejích soupeřů v sobotním Klusáckém derby bylo jen šest. Největší dostih klusácké sezony působil místy velmi rozpačitým dojmem a jeho světlým bodem bylo snad jen to, že jej vyhrál desetinový favorit Zazazoo s Jaromírem Kotáskem, pro něhož to bylo celkově osmé jezdecké vítězství v derby.

Klusácké dostihy v Česku zažívají vleklou krizi. Živoří na jediné dráze ve Velké Chuchli, kterou si pronajímají od pořadatele cvalových dostihů, a týden co týden se pořádají před téměř prázdným hledištěm o několika desítkách diváků v pivní atmosféře "čtvrté cenové". Koňská základna je úzká, počet skutečně velkých stájí malý. O vítězství se utkávají stále ti samí.

Klusákům v Česku zlomily vaz dvě okolnosti. Zaprvé velikášské plány někdejšího Státního závodiště, které těsně po revoluci plánovalo rozjet ve velkém celostátní sázení na poštách a osudově se při tom zadlužilo. A zadruhé to byli bohatí podnikatelé, kteří se v 90. letech skomírajícího sportu ujali a vtiskli mu svá vlastní pravidla. Klusáky může jezdit prakticky každý bez ohledu na váhu a regulérní sport se tak změnil v koníček několika byznysmenů, asi jako když se pět kamarádů domluví, že půjdou hrát v pátek večer bowling.

Teď stojí klusáci nad propastí. Pokud se chtějí vrátit, musí si vzpomenout, co tento sport živí ve světě - sázkové obraty a publikum. A začít se o ně opět snažit.

31.8. Hořkost favorita

Na první pohled to trochu připomínalo fotbalový přestup. Hřebec Ulan skončil druhý v Českém derby a po doběhu jej koupila jedna z největších tuzemských stájí Dr. Charvát. Včerejší debut v nových barvách ale nového majitele nepotěšil. Ulan finišoval v klasickém St. Legeru až třetí.

Stáj podnikatele Jiřího Charváta zaujímá na české dostihové scéně podobnou pozici jako Sparta nebo Slavia ve zmiňovaném fotbale. Pravidelně se posiluje v zahraničí drahými koňmi špičkových původů a neváhá sáhnout ani po prověřených domácích hvězdách. Svého času čítala její hvězdná sestava jména jako Decent Fellow, Scyris a Tribal Instinct.

Včerejší St. Leger na 2800 metrů měl být pro modrožluté Charvátovy barvy spanilou jízdou. Kromě horkého favorita Ulana měla stáj v devítičlenném poli ještě klisnu Malonu, která mohla hřebci rozběhnout dostih v lepším tempu. To se však nestalo. Krátce po startu se sice Malona ocitla vpředu, začala však diktovat pomalé tempo a posléze dokonce přepustila špici soupeřům.

To pro vytrvalce Ulana znamenalo prohraný dostih už v jeho polovině, protože v pomalém tempu se začalo závodit až v posledním kilometru a navrch získali koně, kteří dokážou zrychlit na minimálním prostoru. Nejlépe se s danými podmínkami vyrovnal hnědák Taro s žokejem Tomášem Lukáškem. Favoritovo Waterloo opět připomnělo, že ani v Česku se vrcholné dostihy nedají vyhrát bez správné taktiky.

23.8. Chystá se Seabiscuit 2?

Natočit opravdu dobrý film o dostizích je často tvrdým oříškem i pro slavné filmaře. Dějová linie většiny snímků z tohoto prostředí je předvídatelná až běda a vesměs opakuje stále stejný vzorec. Notorický loser díky lásce a přátelům najde sám sebe, aby posléze za doprovodu symfonického orchestru šokoval celý svět slavným triumfem.

Oddaný kůň je samozřejmostí, stejně jako četné věcné omyly a chyby, neboť dostihy jsou přece jen specifický obor. Přesto to filmoví tvůrci zkoušejí stále znovu, většinou za nadšené podpory dostihových organizací a závodišť, doufajících v marketingovou injekci a podnícení diváckého zájmu.

Příští měsíce slibují minimálně dva zajímavé kousky. Režisér Randall Wallace dokončuje životopisný film o slavném americkém plnokrevníkovi Secretariatovi, koňské ikoně 70. let. V minulosti sice už podobné filmy vznikly o Phar Lapovi a Seabiscuitovi, studio Disney přesto věří v nový trhák. Ryzákovu majitelku hraje Diane Lane, trenéra John Malkovich.

V Austrálii zase připravují snímek The Cup, mapující osudy žokeje Damiena Olivera. Hlavní role se zhostí Brendan Gleeson. Který film dopadne lépe: ten o koni, který se dostal na titulní stranu magazínu Time, nebo o žokeji ze země, která v den svého největšího dostihu vyhlašuje státní svátek? Osobně bych si vsadil spíše na Australany. A také na to, že zájem české distribuce nebude nijak horký.

16.8. Čech vyhrál 1000 dostihů

Třetí nedělní dostih v Kolíně nad Rýnem byl jedním z mnoha. Měřil 1850 metrů a vyhrál ho nepříliš známý nizozemský valach The Desert Saint. Pro žokeje Filipa Minaříka přesto znamenal životní mezník. Jako první Čech vyhrál tisící dostih.

Kulisou Minaříkova triumfu bylo závodiště, kde působí už deset let jako stájový žokej trenéra Petera Schiergena. A také hustý déšť, což ale pětatřicetiletému jezdci nijak nevadilo. "Je to neskutečný pocit," vydechl krátce poté, co se vrátil do vážnice. Mezi prvními mu spěchal gratulovat devětaosmdesátiletý Hein Bollow, který své tisící vítězství slavil v 60. letech a před časem patřil mezi žokejovy první mentory.

Minaříkův příběh nepostrádá překvapivé momenty. Ve dvaceti letech odcházel do Německa hlavně proto, že od domácích stájí dostával minimum šancí. Navíc věděl, že se zlepší jedině tehdy, když bude jezdit dostihy skutečně intenzivně. A to se v Česku nedá.

Čas mu dal za pravdu, z neznámého cizince se v Německu vypracoval mezi nejužší elitu. Pravidelně soupeří s evropskou špičkou a je jasně nejúspěšnějším českým žokejem současnosti. Jak je tedy možné, že doma je mnohem známější železný veterán Josef Váňa? Minařík zkrátka závodí na rovině a Češi mají slabost pro Taxisův příkop...

9.8. Obrázky, které se vrací

Na ten pohled, který se hrstce deprimovaných koňařů naskytl v polovině srpna 2002, nikdy nezapomenu. Stáli jsme na vršku obří tribuny chuchelského závodiště a kolem sebe viděli jen vodu. Tam, kde se ještě před pár dny proháněli koně, bylo jedno velké jezero a všude kolem mrtvolné ticho. Všechno se zdálo zcela beznadějné.

Nakonec ale nezbylo, než zaplašit myšlenky, že nic nebude jako dřív, a pustit se do práce. Vzali jsme košťata a šli vyhánět vodu z rozlehlé sázkové haly.¨Tenkrát jsem si uvědomil, že dokud vás povodeň nezasáhne přímo, nikdy zcela nepochopíte, jaké zoufalství prožívají zatopení lidé. A připravit se opravdu lze jen do jisté míry. Opadnutím kalné vody všechno teprve začíná.

V sobotu se běžely dostihy v Mimoni. Akce známá pohodovou letní atmosférou a davy diváků, se odehrála před prázdným hledištěm. Extrémní počasí ji nakonec utnulo předčasně.

Na lidech od koní i místních bylo vidět zoufalství i únava, jedna věc ale naštěstí scházela. Rezignace.

2.8. Koňské léto v krajině

Polovina letních prázdnin zastihla dostihový sport na provinciích. To je letitý výraz pro malá závodiště v regionech, která pořádají jeden nebo dva mítinky za rok a většinou kombinují rovinové i překážkové dostihy v přírodních areálech. Pražská Velká Chuchle má letní přestávku, několik větších dostihů se koná jen v Karlových Varech a Mostě, a tak se skalní sázkař vydává do rozlehlé české krajiny.

V televizní upoutávce na jeden seriál se tvrdí, že skutečný fotbal se vším zápalem a nadšením se hraje už jen na oblasti. V dostizích bych si na tak kategorický soud netroufl. Na provincie jezdí stejní žokejové a trenéři jako na velká závodiště, přivážejí ovšem koně nižší výkonnosti. Letní dostihy tak nevynikají sportovní úrovní, ale podmanivou atmosférou.

A jsou to právě tato místa, kde dostihy získávají nové příznivce a kde děti často poprvé vidí koně zblízka. I proto, že to mají za humny. V Česku je celkem patnáct závodišť, která jsou rozprostřena po celé zemi, a právě teď na mnohých z nich vrcholí sezona.

Přichází odtud zprávy trochu jiného druhu, než chodily z Chuchle nebo Pardubic. Sobotní Velkou benešovskou vyhrála potřetí v kariéře klisna Korinka s žokejem Jaroslavem Myškou, o týden dříve exceloval v Albertovci podruhé za sebou ryzák Valldemoso. V Albertovci byla úchvatná atmosféra, v Benešově dobré steaky a také slušné pivo. I další týdny slibují velké zážitky. Příští víkend se koná dostihová pouť v Mimoni, o týden později ožijí Kolesa u Kladrub. Jsou zkrátka prázdniny se vším všudy.

26.7. Bílá klisna a její Wimbledon

Když slovenská bělka Shamal Sally v sobotu probíhala vítězně cílem klasického Oaks v Mostě, získala podobný úspěch, jako když tenista vyhraje grand slam. Jen s jedním rozdílem: tenista se grandslamových turnajů může zúčastňovat, dokud mu slouží zdraví a forma. Anglický plnokrevník může klasické dostihy běhat jen jako tříletý.

Klasické dostihy, vnímané jako největší chovatelské zkoušky a naprostý vrchol dostihového sportu, neztratily nic na prestiži ani dvě stě let poté, co je vymysleli britští aristokraté. Celkem se jich běhá pět a každá země pořádá své vlastní verze. U nás to jsou Velká jarní cena, České derby a St. Leger, pouze klisnám jsou vyhrazeny Jarní cena klisen a Oaks.

Nezanedbatelnou část jejich kouzla tvoří právě ono "tady a teď". Historie je plná příběhů slavných koní, kteří měli na vítězství v derby či jiném klasickém dostihu, ale nepřízní osudu jim uniklo. "Víte, můžete investovat do koní, kolik chcete, ale derby si koupit nemůžete. Musí vám být souzeno," řekl před týdnem baron Georg von Ullmann, majitel významné evropské stáje.

Tuto teorii letos poněkud nabourali právě Shamal Sally a její spolumajitel Zoltán Mikóczy. Ten před měsícem hledal koně, se kterým by mohl vyhrát maďarské derby a našel ho právě v bílé klisně. Domluvil se s jejím majitelem, fotbalovým mecenášem Vladimírem Levárským, a koupil si podíl. Shamal Sally pak maďarské derby slavně vyhrála.

Sobotní triumf v Mostě byl pro Mikóczyho už jaksi nad plán. Po doběhu zářil: "Mám koně v Maďarsku a na Slovensku, míval jsem i v Česku. Ve střední Evropě bychom měli kolem koní víc spolupracovat. Snad jsme dnes se Shamal Sally trochu inspirovali ostatní..."

19.7. Koňský Bolt je zpět

Nezasvěcený pozorovatel včera mohl být z čilého cestovního ruchu mezi Slovenskem a Maďarskem nesvůj. Stovky a možná tisíce Maďarů v poledne proudily s vlajkami a televizními štáby v patách do Bratislavy a tvářily se zčásti bojovně, zčásti nervózně. Příčina se mnohým může jevit jako poněkud banální: na závodišti Starý Háj uprostřed sídliště Petržalka se totiž po patnáctiměsíční pauze vrátil na dráhu hřebec Overdose, přezdívaný světovými médii "Budapešťská střela".

Aby čtenář mohl aspoň přibližně pochopit, o co včera v Bratislavě šlo, musí si představit Usaina Bolta na olympijských hrách. Ano, toho fenomenálního sprintera, který s lehkostí boří rekord za rekordem. Stejný princip zosobňuje v dostihovém světě pětiletý Overdose. Hřebec, který byl kdysi majitelem Zoltánem Mikóczym z Dunajské Stredy koupený ve Velké Británii jako přehlížený outsider za necelých 100 000 korun, je koňským Boltem.

Na sprinterských tratích do 1400 metrů se ujímá vedení hned v prvních metrech a závěr obvykle může vypustit. Zatímco ostatní žokejové své koně v cílové rovině naplno vyjíždějí, jezdec Overdose obvykle sedí téměř bez hnutí. Takto vyhrál až do neděle všech dvanáct dostihů, kterých se zúčastnil a doslova očaroval i fanoušky v Německu, Francii i doma v Maďarsku, kde se u něj ve stáji před volbami střídali na audiencích jednotliví kandidáti na premiéra.

Včera se Overdose po vleklém zranění vrátil na dráhu. S novým trenérem, jezdcem i ošetřovatelem, dokonce i novými spolumajiteli. Ale "Budepešťská střela" zůstala v klidu a vyhrál i potřinácté. Sice tentokrát musela bojovat, ale je zpět. A to je hlavní.

12.7. Šance pro českou jezdkyni

Dostihy jsou založeny na snech. Majitelé stájí ročně investují do koní statisícové částky, protože touží vyhrát derby nebo Velkou pardubickou. Jezdci zase denně riskují zdraví na zádech půltunových zvířat. Protože i oni mají své sny.

Jako třeba Iva Miličková. Drobná blondýnka z Moravy začínala jako ošetřovatelka ve Velké Chuchli. Postupně se vypracovala v nejúspěšnější českou jezdkyni. Před dvěma lety se přehoupla přes hranici sta vítězství, v pětadvaceti letech byla na vrcholu. Pak ze dne na den všechno hodila za hlavu a přestěhovala se do Anglie.

Proti tamním žokejským hvězdám nastupuje v malých dostizích a většinou jezdí outsidery bez valných šancí, pomalu se ale v hlavním městě britského turfu Newmarketu dostává do povědomí. Jen za poslední dva týdny zkoušela štěstí šestkrát na pěti různých závodištích a co je hlavní, dostala šance od tří trenérů.

"Jezdí skvěle, ale má obrovskou nevýhodu. Půlku z 2500 koní v Newmarketu vlastní Arabové. Umíte si představit, že by dali šanci ženě?" řekl mi John Berry, jeden z trenérů, kteří jezdkyni pravidelně dávají koně.

Ale Iva Miličková sní dál. Chce se stát první Češkou, která na britské půdě vyhraje rovinový dostih. Další šanci má už tento týden v Nottinghamu.