Váňa po osmém vítězství: Cítím úžasnou satisfakci, ale za Železníka bylo všechno jinačí

Dlouho, předlouho držel Josef Váňa svého Tiumena mezi soupeři, když mu ale v posledním kilometru nedělní 121. Velké pardubické povolil otěže a nasadil ke stíhací jízdě, zavládlo na pardubickém závodišti obrovské nadšení.

Ve chvíli, kdy Váňa projel vítězně cílem a vyhrál svou osmou Velkou, začaly před tribunami tisíce nadšených lidí spontánně skákat a tančit. A samotný Váňa si užíval svého úspěchu plnými doušky.

Pane Váňo, stihl jste ve finiši vůbec vnímat, jak vás celé závodiště žene kupředu?

Já ne, ale Tiumen to vnímal přímo úžasně. Zabral, jako kdyby cítil, že je třeba ještě trochu víc přidat a už to bude. Je to kůň na myšlenku, udělá všechno, co mě jen napadne.

Váš průběh dostihu výrazně ovlivnil problém na Taxisu. Co přesně se tam stalo?

Sám přesně nevím. Zdálo se mi, že mě tam nějaký kůň křižoval, a v tom chvatu jsem si ani nevšiml, jestli byl s jezdcem nebo bez jezdce. Tiumen každopádně musel hodit šipku někam doleva a tam byl další kůň s problémy při doskoku, tak jsme dopadli na hranu příkopu. Naštěstí jsme dobře doskočili a já nesletěl. Musím se ještě podívat na záznam, abych si to ujasnil. (celá situace na snímku Václava Volfa, pozn. red.)

Co vám v té chvíli blesklo hlavou?

Že by bylo dost blbé spadnout na Taxisu a že aspoň prostě zkusím někam dojet... Dřív bylo úplně normální, že se dojížděly i několikasetmetrové ztráty, sám jsem před dvaceti lety spadl se Železníkem na Poplerově skoku, a stejně jsme ještě dokázali vyhrát.

Pravda je, že nám ten Taxis zkomplikoval situaci, protože jsme se propadli hodně dozadu. Já jsem přitom ještě na startu ostatním klukům říkal, aby šestou překážku – Popkovický skok – všichni skákali rovně. Jenže když ji pak ostatní skákali, já jsem skoro byl ještě na Irské lavici, takže mi mohlo být úplně jedno, jak to skáčou. Postupně se mi povedlo dostat Tiumena do pole a před zahrádkami jsme už byli vedle ostatních koní.

Neměl jste obavy, že se Tiumen tím doháněním vyčerpá?

IHNED.CZ / VELKA

Všechno o letošním ročníku Velké pardubické včetně animace, fotogalerií a videa najdete ve speciálu IHNED.cz - ZDE

Přesně, dostal jsem trochu strach, jestli jsem to nepřehnal, takže jsem Tiumenovi dal chvilku odpočinout. Po velkém vodním příkopu a velkých zahrádkách mi za lesem začal trochu vadnout a já si říkal: Vidíš, tady máš ten průšvih, co sis předtím nadrobil... Ale musel jsem udržet nervy na uzdě a nepanikařit. Nakonec jsme proběhli lesem a přišla jeho parketa: Velký anglický skok, suchý příkop a Havlův skok. Tam už jsem měl tu pozici jako loni a předloni, takže jsem věděl, že to asi není tak špatné.

To jste ale musel porazit ještě svého stájového jezdce Josefa Bartoše na Sixteen, který byl o pár délek před vámi.

Když jsem před sebou viděl tu naši bílou potvoru, říkám si, že tu asi dneska nedoženu, protože šla jak z praku, ale pak jsem se spolehl na Tiumena. Na tom závěru prostě bylo vidět, že on je na této trati v současnosti opravdu nejlepším koněm v Česku. Když se podívám na jezdecký styl, jak jede finiš Pepa Bartoš a jak jedu já, asi tam nějaký rozdíl bude, a kdybychom si prohodili koně, jasně by mě porazil. Hned po doběhu jsme si popřáli. On už myslel, že tam je, tak sklopil ramena, ale v naší stáji vládne taková soudržnost, že opravdu platí "jeden za všechny, všichni za jednoho". Já bych byl zrovna tak nadšený, kdyby vyhrál Pepa.

fotogalerie: Váňa, klobouky a zima. Atmosféra 121. Velké pardubické

Jak jste se během dostihu cítil po fyzické stránce?

Na Tiumenovi je takové svezení, že se nedá mluvit o nějaké fyzické náročnosti takového úkolu. Já jen stojím ve třmenech a v duchu mu říkám „udělej to“ a „udělej tohle“. A on to udělá.

Animace

Všechna zranění Josefa Váni spustit

Ptáme se vás každý rok, a teď musíme také: pojedete příští rok znovu?

To je těžké, teď mě bolí noha tak, že tomu momentálně dávám nula procent, ale uvidíme, jak přezimuju... (potutelný úsměv) Řeknu vám takovou perličku. Pár dní před dostihem jsem mluvil osobně s Karlem Gottem a on říkal, že by se přišel podívat, ale má důležitý koncert někde v jižních Tyrolích, ze kterého se nemůže omluvit, protože by ho jeho fanynky sežraly. Kdybych prý ale jel příští rok, tak hned v lednu všechny termíny na druhou neděli v říjnu stopne a přijede. Kdyby přišel Karel Gott osobně, tak to zkusím, ale nic nezaručuji.

Třikrát za sebou jste vyhrál už na sklonku osmdesátých let se Železníkem. Jak se to dá srovnat s dnešním úspěchem, může Tiumen rekordmana Železníka vyrovnat, nebo dokonce překonat?

Může ho překonat. Kdyby se Tiumenovi podařilo vyhrát se mnou i příští rok, byl by to rekord, protože čtyřikrát za sebou se stejným jezdcem nevyhrál ani Železník, v té jeho sérii byla roční pauza. Ale musím se přiznat, že se Železníkem to bylo všechno jinačí, samotná Velká pardubická i atmosféra před ní... Teď je jiná doba. Nic nestíháme, prostě jenom jedem, jedem, jedem. Za Železníka byl svět takový volnější a s dneškem se to nedá srovnávat. Dostihy ale žiju pořád a je to teď pro mě úžasné zadostiučinění. Jsem rád, že jsem do toho šel.