reklama

Nechce žít jen biatlonem, obdivuje Koukalovou. Hodně lidem otevřela oči, tvrdí talent

Ondřej Mánek zazářil na MS dorostenců v Lenzerheide, kde získal tři světová stříbra. Ondřej Mánek zazářil na MS dorostenců v Lenzerheide, kde získal tři světová stříbra. autor: Instagram Ondřej Mánek
Vycházející hvězda českého biatlonu. Instagramový nadšenec. A také přemýšlivý mladý muž, který se rozhodně nedá považovat za nekritického zastánce profesionálního sportu. To je Ondřej Mánek. Šumavský patriot, který nedávno zazářil na juniorském světovém šampionátu.

Stal se nejúspěšnějším Čechem, když v dorostenecké kategorii posbíral hned tři stříbrné medaile - ve štafetě, sprintu i stíhacím závodě. O zdravý rozum ho ale momentální sportovní sláva nepřipravila.

"Jsou to jen dětské medaile. Nikdo z nás neví, jak na tom budeme za rok, za pět let. Nemůžeme mít žádná očekávání, proto žádný tlak necítím," uvedl osmnáctiletý biatlonista v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Děti boomu dospívají. Tohle je vlna, která má vrátit český biatlon na vrchol Děti boomu dospívají. Tohle je vlna, která má vrátit český biatlon na vrchol Prohlédněte zde

Vysvětlil v něm, proč obdivuje Gabrielu Koukalovou i Markétu Davidovou. A prozradil, jak se v dospívání bojuje s nechutí k tréninku nebo s chutí ve dvě ráno vybílit ledničku.

Máte za sebou zatím životní úspěch, tři stříbrné medaile z MS dorostenců. Když jste do Švýcarska odjížděl, čekal jste, že by se něco takového mohlo povést?

Určitě ne. Když jsem stál na startu prvního závodu, říkal jsem si, že když budu mezi prvními pětadvaceti, spíš dvaceti, budu fakt spokojený. Tohle jsem ale vůbec nečekal.

Takže teprve potom, když se samotné závody rozjely, zjistil jste, že máte výjimečnou formu?

Ano, přesně tak. V předchozím průběhu sezony jsem se takhle dobře ani jednou necítil. Bylo to asi dobře načasované. Tréninky a soustředění skvěle stupňované přesně pro tuhle vrcholnou akci. Jsem strašně rád, že to takhle ideálně vyšlo.

V předchozích letech jste dvakrát vyhrál soutěž o nejspolehlivějšího střelce v rámci Českého poháru. Bylo to vždycky tak, že střelba pro vás byla ta oblíbenější část biatlonu a více práce jste měl spíš s během?

Naopak, já když s biatlonem začínal, tak jsem byl rozhodně lepší běžec. Střílel jsem hodně pomalu. Dost mi ale pomohlo, že jsem flegmatik, nikdy jsem nejel na položku vystresovaný. Až teď v poslední době se to přehouplo k tomu, že jsem spíš lepší střelec než běžec, ale i na lyžích se teď cítím mnohem lépe než v minulých letech.

U střelby je psychika jedna z klíčových věcí, takže to je asi dobrý základ, mít v sobě určitý klid a neklepat se před každou položkou. Ve vašem věku je takový přístup vzácný, kde myslíte, že se to ve vás vzalo?

Možná mi pomohlo, že jsem už v mládí vytvářel videa na youtube, na které se samozřejmě snášela určitá kritika. To mě paradoxně posunulo a projevilo se to v tom klidu na střelbě. Nejezdím na položku s nějakou "schízou", jsem v klidu a nestresuju se kvůli maličkostem. Ale nechci říkat, že mám střelbu nějak vyřešenou. Je u mě stabilnější, ale pořád v ní mám velké rezervy, pořád je co zlepšovat, to je jasné.

Jak jste se vůbec dostal k biatlonu, kdy jste se mu začal naplno věnovat?

Až ve třinácti letech. Po tom obrovském boomu, který biatlon u nás zažil. Předtím jsem jen běhal na lyžích a začalo mi to připadat strašně monotónní. Běhal jsem od tří let, bylo to u mě jasné, protože oba rodiče i starší bratr se tomu věnovali. Takže mi prakticky ani nic jiného nezbývalo.

Dělal jste to někdy nerad? Museli vás do lyží nutit? 

Určitě. Jako dítě jsem se často vztekal, nechtěl jsem jít na lyže, a když jsem dělal velké scény, tak se rodiče smilovali a já třeba nemusel jít. Vztekal jsem se, chtěl jsem ležet u televize, cpát se kravinama a vymýšlet blbosti.

Dívčí biatlonová válka. Wiererová má v italském týmu protekci, stěžuje si Vittozziová Dívčí biatlonová válka. Wiererová má v italském týmu protekci, stěžuje si Vittozziová Čtěte zde

Tohle období jste ale překonal…

Časem se to přehouplo, zhruba když mi bylo jedenáct, na tréninky jsem se pak začal těšit. Musím ale přiznat, že třeba do těch patnácti let jsem si občas ulevil, nechtěl jsem makat naplno. Hlavně v létě jsem se flákal, jak to jen šlo.

Teď už takové pocity nechuti nezažíváte?

Někdy jsem samozřejmě líný, to ale nechci dělat nic. Nechuť tam občas je, ale spíš ve smyslu obecné lenosti. S tím se podle mě potýká každý člověk.

Po sběru medailí v Lenzerheide jste mluvil o tom, jak vás k biatlonu přivedla střelba ze vzduchovky doma na zahradě. Můžete to popsat?

Strejda si jednou koupil vzduchovku a já to chtěl hrozně zkusit. Měl na zahradě taková umělá zvířata, do kterých jsme stříleli. Jednou jsem u toho zkusil běhat, viděl mě děda, zavolal si tátu a už mluvili o biatlonu. Táta byl vášnivý běžkař, tak hned nadával, co mi to cpe děda do hlavy, že v žádném případě. Nakonec ale ustoupil a za tři týdny jsme jeli koupit moji první zbraň. Rodičům jsem za to moc vděčný, protože bez nich bych asi biatlon nikdy nedělal. Na Šumavě tehdy nebyl oddíl a já jsem se vlastně naučil střílet doma za barákem.

Na umělá zvířata…

Ne ne, to už jsme pak měli dokonce i terče. (smích) Udělali jsme si tam desetimetrovou střelnici a to mi v žákovských letech hrozně pomohlo.

Už jste to zmínil. V tu dobu probíhal biatlonový boom, takže vídat v televizi české hvězdy a fandit jim, to pro dítě muselo znamenat velkou motivaci, je to tak?

Špatná krev, věčná únava. Vinklárkové pomohl až radikální krok, teď míří mezi elitu Špatná krev, věčná únava. Vinklárkové pomohl až radikální krok, teď míří mezi elitu Čtěte zde

Určitě, když má ten sport nějaké výsledky a je vidět, tak si spousta dětí řekne, že právě tohle chce dělat. Nakoplo to stovky dětí. Naše generace už je konkrétním výsledkem boomu.

Představujete člena generace, která by měla nahradit legendy, jež už skončily nebo končit budou. Vnímáte to tak a je to v něčem zavazující?

Tyhle úspěchy, co máme, jsou krásné, ale pořád jsou to jen dětské medaile. Nedělal bych z nich nějaké soudy do budoucna. Nikdo z nás neví, jak na tom budeme za rok, za pět let. Měli bychom se zatím držet nohama na zemi a nemít přehnaná očekávání. Žádný tlak proto necítím. 

Na sítích je vidět, jak se všichni vzájemně podporujete, fandíte si. Je vaše parta opravdu tak idylická, jak se může jevit?

Jsme skvělá parta. Trávím s nimi tolik času, že mi připadají jako druhá rodina. Můžeme si důvěřovat, máme i super trenéra Michala Málka. Když mám jakýkoli problém, vím, že za ním můžu jít a že mi to pomůže vyřešit. 

Ke komu z českých biatlonistů nejvíce vzhlížíte?

Je jich hodně. Přijde mi hrozně hezké, že můžu mít vzor i přímo ve svých kamarádech. Ať je to Michal Krčmář nebo Kuba Štvrtecký, kteří mi jsou oporou. Velmi vzhlížím ke Gabče Koukalové. Takové úspěchy jako ona tady v Česku zatím nikdo neměl. To, co dokázala, je obdivuhodné.

Četl jste její knihu?

Ano, hned. Měl jsem ji dokonce předobjednanou a teď mám doma asi tři. Jednu mi koupila babička, která dokonce stála frontu kvůli věnování, a další jsem dostal ve škole. 

Ondřej Mánek na MS dorostenců 2020 Ondřej Mánek na MS dorostenců 2020 Foto: Český biatlon

A jak se vám líbila?

Já nehodnotím, jestli v ní bylo všechno pravdivé, nebyl jsem tam, takže nevím. Ale hodně se mi líbí, jak je napsaná. Pohltila mě a přečetl jsem ji za jeden den. 

Vnímal jste kritiku, která se na Gabrielu Koukalovou po vydání knihy snesla? Lidé jí měli za zlé, že se otevřeně postavila proti některým trenérům i kolegům. Co jste si o tom myslel?

Jak Gabča v té knize píše, že vrcholový sport není zdravý, tak já si to myslím také. Asi je každého věc, co si z jejího postoje a názoru vezme. Já se s ní ztotožňuju v přístupu k profesionálnímu sportu. Když jsem na tréninku, odjedu si ho, přemýšlím o tom, co, jak a proč dělám. Ale jakmile skončí, nemám potřebu to řešit dál. Nechci řešit pořád jen biatlon, mám spoustu jiných zájmů. Snažím se nežít jen biatlonem a mít i jiné věci.

Podobně to má třeba Markéta Davidová. Ta už si naplánovala konec kariéry v pětadvaceti letech po olympiádě, protože se chce věnovat veterině…

Což mi přijde úplně v pořádku. Znám lidi, kteří dělají biatlon a nemají třeba ani maturitu. Přijde mi to šílené, protože sportovní kariéra je časově omezená. Co potom budou dělat? Markétu taky moc obdivuju, že zvládá školu i biatlon. Je to hrozně hodná holka, mám ji moc rád, vážím si jí za to, jaká je a jak se chová.

Už jste avizoval, že vám hodně pomohlo loňské zhubnutí. Kolik kilogramů jste shodil?

Nevím přesně, ale je to strašně znát. Kdybych nezhubl, nikdy bych nebyl schopný podat takové výkony. Loni jsem jel IBU Cup, měl jsem dvě nuly na střelnici a stejně jsem byl asi osmdesátý. Teď to byl úplně jiný pocit.

Měl jste s váhou problémy dlouhodobě? Musíte se třeba víc hlídat?

Kila dolů a je tu nová hvězda. Trenér to se mnou nemá jednoduché, přiznává talent Kila dolů a je tu nová hvězda. Trenér to se mnou nemá jednoduché, přiznává talent Čtěte zde

Já vůbec nechápu, jak jsem mohl v dřívějších letech sportovat. Hrozně jsem "prasil", ale opravdu šíleně. Ve dvě ráno jsem se vzbudil, šel do lednice a plácal páté přes deváté. Někomu to nevadí, může sníst cokoli a neprojeví se to. To ale není můj případ a tak se hlídat opravdu musím.

Tím se vracíme ke Gábině Koukalové. I ona popsala své problémy s jídlem a vy říkáte, že cítíte určitou podobnost mezi ní a vámi. Nezažil jste třeba podobné zesměšňování nebo nějaký ne úplně citlivý přístup, jaký popsala ona ve své knize?

Už když jsem lyžoval, tak jsem byl takový řekněme větší, takže se mi občas někdo posmíval. Že mám špek na břiše a ta stehna. Člověk to zpočátku neřeší, zasměje se tomu. Já to vydržel tak tři roky, ale potom se vám to usadí v hlavě a vy s tím chcete něco udělat. Jsem rád, že jsem to udržel v mezích a zhubnul zdravým přirozeným způsobem. Jsou ale lidé, kteří to tak nezvládnou a přivodí si velké problémy. Ono když vám někdo říká "tlouštíku", nadělá to ve vás trochu paseku.

Zažil jste to třeba i ze strany trenérů, nebo jen vrstevníků?

Od vrstevníků. Musím říct, že trenéři se chovali citlivě. Asi to tak vždycky nebývalo, ale mám pocit, že když se tohle téma otevřelo, tak se nakonec všichni poučili v tom, jak pracovat s adolescenty. 

Jak moc k tomu zlepšení tedy podle vás přispěla Gabriela Koukalová?

Mám za to, že výrazně. Hodně se to potom řešilo a někomu to určitě otevřelo oči.

Biatlon je u nás pořád fenomén, což přináší i stinné stránky. Je spousta fanoušků, kteří fandí, i když se nedaří. Pak jich ale existuje dost, kteří si neberou servítky a zejména prostřednictvím sociálních sítí nepřicházejí z žádnou konstruktivní kritikou, ale spíše urážkami. Vnímáte to?

Ondřej Mánek na MS dorostenců 2020 Ondřej Mánek na MS dorostenců 2020 Foto: Český biatlon

Ano a hrozně mě to mrzí. Jakmile má člověk úspěch, získá najednou velké množství takzvaných kamarádů. Vidím to teď i sám na sobě. Najednou píší a gratulují i lidé, o kterých víte, že vám to nepřáli. Objeví se spousta fanoušků úspěchu. Naštěstí je jich dost, kteří jsou s vámi i když se zrovna nedaří. A těch si pak člověk váží o to víc. Je to dobrá škola do života.

Jste docela aktivní na Instagramu. Láká vás influencerství nebo něco podobného?

Já už v tuhle chvíli za sebou mám docela dost úspěšných spoluprací. Instagram mě baví a vidím ho jako cestu, protože mám pocit, že lidi takhle mohou poznávat zákulisí toho sportu a hodně je to baví. Naopak si myslím, že když úspěšný sportovec tuhle stránku zanedbává, tak je to někdy hrozná škoda. Naše generace už se tomu věnuje víc a já to beru jako obrovské pozitivum.

Vy to berete jako pozitivum, ale co třeba trenéři, kteří jsou starší, nejsou na to zvyklí a někdy třeba mohou mít pocit, že vás podobné aktivity odvádějí od tréninku? Neberou to někdy negativně?

Dřív to tak někdo bral, někdo s trenérů nebo i rodiče mě upozorňovali, že to může narušit moje soustředění. Ale myslím, že teď už vědí, že to ke mně patří. Vědí, že když skončí trénink, tak třeba ještě udělám nějaké fotky nebo něco do stories, abych měl lidem co ukázat.

Kladete si v tuhle chvíli nějaké kariérní cíle, nebo nejste ten typ?

Tohle si nechávám spíš pro sebe a uvidíme, kam mě život zanese.

reklama