Před závodem jsem se cítil jako Fourcade na Světovém poháru, říká konečně zlatý Moravec

Miroslav Harnoch Miroslav Harnoch
3. 3. 2017 13:27
Tak se toho zlata z vytrvalostního závodu dočkal, byť jen v IBU Cupu. Ondřej Moravec ve čtvrtečním závodě nižší biatlonové kategorie ve finském Kontiolahti vyhrál na trati 20 kilometrů a navázal tak stříbrnou medaili z letošního mistrovství světa, kde mu titul utekl o 3,3 sekundy. V rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznal, že ve Finsku, kam zamířil, aby se vyhnul zastávce Světového poháru v jihokorejském Pchjongčchangu, mezi mladíky necítí žádný velký tlak a to mu pomáhá.
Ondřej Moravec
Ondřej Moravec | Foto: (C) Český biatlon, Petr Slavík

Je pro vás čtvrteční triumf v IBU Cupu alespoň drobná náplast za to těsné propásnutí zlata v Hochfilzenu?

Tyhle dva výsledky bych přeci jen úplně nesrovnával. Samozřejmě vítězství se počítá, už dlouho jsem nestál na tom nejvyšším stupínku, když pominu nějaké české závody. Navíc jsem rád, že jsem ve dvou individuálech za sebou zastřílel čistě, ale mistrovství světa a IBU Cup nejde poměřovat.

Takže jste si už s odstupem vyhodnotil šampionát jako hodně úspěšný?

Rozhodně. Celkově se mi mistrovství světa povedlo, i ta pátá místa, člověk si nejdřív řekne, co by kdyby, že je to škoda, chyběla jedna rána. Ale tak to nejde brát. Teď můžu říct, že jsem s těmi výsledky spokojen úplně maximálně.

Cítíte z vlastní zkušenosti, že na takhle velkých akcích opravdu rozhodují zkušenosti? Vám je 32, Baileymu, který vás v Hochfilzenu porazil, je 35.

Asi máte pravdu. Člověk už něco zažil, včera jsem shodou okolností narazil na statistiku, že v součtu se Světovým pohárem a mistrovstvím světa mám nějakých 299 startů, což už je docela velké číslo. Zkušenosti určitě hrají roli. Samozřejmě není to jen o tom, říct si "mám za sebou 12 sezon, ono to tam nějak spadne". Spíš když se vám povede opakovaně připravit na nějakou velkou akci, což se mi už třikrát čtyřikrát podařilo, tak tím získáte sebevědomí.

Ale sezonu jste měl přitom jako na houpačce…

Když jsme byli před Hochfilzenem v Itálii na soustředění, tak jsem se nějakých pět šest dnů před šampionátem začal zase cítit jako dřív. Proto jsem věřil, že by se to mohlo povést, a povedlo.

Po šampionátu jste měli týden volna, stihl jste si užít rodinu?

Určitě. Tři dny po šampionátu jsem prakticky nic nedělal. Dva měsíce jsem nebyl doma, takže jsem se strašně těšil. Sice se mnou manželka i malá Róza byly týden v Hochfilzenu a byly i předtím v Itálii na přípravě, takže jsme se viděli relativně často, ale doma je doma. Týden jsem tak teď strávil s nimi.

A užil jste si i teprve roční dcerku?

S tou je to teď zajímavé, moc v noci nespí a vstávačka kolem páté hodiny ráno byla úplně běžná. Ale už jsem si zvykl, většinou jí zrovna třeba rostou zuby, když jsem doma, takže je to s tím spaním horší. Zase musím říct, že přes den je úplně milionová, takže to už bychom chtěli moc, kdyby byla taková i v noci. Každopádně jsem si to doma užil.

Když jsme spolu mluvili na předsezónní tiskové konferenci, už tehdy jste říkal, že to se svou účastí v jihokorejském dílu Světového poháru moc nevidíte, a opravdu jste ho vynechal. Nemrzí vás to zpětně, když vidíte, jakou máte formu?

To ne. Přesně jak říkáte, věděl jsem to už před sezonou. Plánoval jsem to vlastně už loni po sezoně, když jsem viděl termínovku, jak je to krátká doba na aklimatizaci. To se ještě mělo odlétat v sobotu a nakonec se letělo až v pondělí, to pro mě bylo nepředstavitelné. I když jsem se cítil výborně, měl jsem výsledky, stejně jsem názor nezměnil.

Ale mohl jste zabojovat o první desítku v celkovém pořadí…

Mluvil jsem o tom po mistrovství i s Ondrou Rybářem, dal mi stejnou otázku, ale říkal jsem mu, že jsem byl ve svěťáku dva roky nazpátek šestý a to by se mi letos stejně nepovedlo vylepšit. Určitě budu mít oproti ostatním výhodu, že tenhle výlet neabsolvuji. A věřím, že když se mi teď povedlo zajet takhle parádní závod, že se mi to povede i příští týden.

Ovladače na PlayStation sháněl na Facebooku

Nechybí vám ve Finsku parta, se kterou rok co rok obrážíte Světový pohár?

Tak i s lidmi, kteří jsou tady, trénuju, známe se. Do jisté míry je to pro mě i příjemná změna, že se potkám s někým, koho jsem dva až tři měsíce neviděl. Parta je tu dobrá, na pokoji jsme dokonce tři, ale to vůbec nevadí. Všechno funguje, jak má.

Obvykle ale bydlíte s Michalem Krčmářem, se kterým ve volnu hrajete na PlayStationu, ani to vám nechybí?

Bohužel, tentokrát jsem si konzoli ani nebral, protože jsem posílal věci do Finska s předstihem a pak jsem v pondělí odlétal jen s taškou a flintou. Navíc, jak už známe, jaké je kde zázemí na pokojích, tak to vybíráme i podle toho, jaké jsou kde televize. Tady víme, že jsou malé, takže bychom u ní seděli a ani z metru pořádně neviděli. Na tenhle trimestr tak musíme hraní oželet. Na druhou stranu jsem doma zprovoznil virtuální realitu, kterou jsem dostal od PlayStationu, takže na to se po sezoně těším.

Problém s hraním jste měli i v Novém Městě, když jste neměli dost ovladačů a sháněli je přes výzvu na Facebooku u fanoušků, o co šlo?

Blbě jsme se domluvili, já měl jeden ovladač, Bimbas (Michal Krčmář, pozn. red.) zapomněl, měli jsme jen nějaké staré, které do toho nového vydání nepasovaly. Tak jsme dali výzvu na Facebook a byla z toho srandovní historka, protože se ozvala spousta lidí, že nám je hrozně rádi půjčí. Až jsem byl překvapený, jak reagují. Nakonec jsem to sehnal přes známou přímo z Města, což bylo pak i snazší s vrácením, protože nám tam psali lidi, že jsou třeba šedesát kilometrů od Nového Města, ať si pro ovladače přijedeme.

"Cítil jsem jen třetinovou nervozitu"

Když se vrátíme zpátky k IBU Cupu, pro vás je to obnovená premiéra po osmi letech, není to ve vašem věku trochu nezvyk, měřit se s výrazně mladšími kluky?

Je pravda, že je tady spousta mladších kluků. Na druhou stranu se mnou byl na stupních vítězů Daniel Mesotisch, který je ročník 76. To už je starý pardál. (smích) Ale když se rozhlédnu, víc jak polovinu závodníků už tady neznám, nebo třeba jen jména, protože výsledky v IBU Cupu sleduju, ale nepřiřadím k tomu tváře. Je příjemné si to vyzkoušet, člověk není pod takovým tlakem. Před závodem jsem si říkal, že se cítím jako Martin Fourcade ve Světovém poháru, který když jde na start, tak ví, že je neporazitelný a může si to pokazit jen sám. Nervozita tak byla možná poloviční nebo třetinová. O to to pro mě asi bylo jednodušší. Hlavně že jsem nic nepodcenil.

Takže to pro vás není jen trénink na příští týden, ale normální závody?

Přistoupil jsem k tomu stejně, jako by šlo o svěťák, i v přípravě na něj, vymýšlet tam něco jiného by byla hloupost. Nic nového jsem tak určitě nezkoušel, sice to bude za týden na stejném místě, ale každý den je úplně jiný, může být i jiné počasí než teď.

Z Kontiolahti máte kompletní sbírku medailí z mistrovství světa, teď se vám tu zadařilo ve vytrvalostním závodě, tuhle zastávku musíte mít rád, že?

Výsledkově je to jedno z nejpodařenějších míst, ale paradoxně to tu moc rád nemám. Nemyslím tím závodiště, střelnici nebo tratě, ale spíš Finsko jako země mě moc nepřitahuje. Je to tu takové ponuré, prostředí zvláštní, blízko do Ruska, takže jsou tu spíš ruští fanoušci než domácí, to mi taky není moc sympatické. Je škoda, že i když mají Kaisu Mäkäräinenovou ve špičce, tak Finy biatlon netáhne. Ale daří se mi tady, takže ze sportovního hlediska to tu rád mám.

 

Právě se děje

Další zprávy