Psal se rok 1991, československé fotbalové lize vládla pět let po sobě pražská Sparta. Nový ročník ale přinesl svěží vítr.
Nejvyšší soutěž si ve velkém stylu podmanil teprve dvacetiletý Peter Dubovský.
Šikovný, inteligentní, introvertní, ale po čertech sebevědomý mladík s geniální levačkou zapůsobil jako zjevení. Ve třiceti ligových zápasech nastřílel 27 gólů, stal se králem střelců a bratislavský Slovan dokázal přerušit zdánlivě neochvějnou sparťanskou nadvládu.
V další sezoně - poslední federální - se sice Sparta na trůn vrátila, Dubovský ale opět bral korunu pro nejlepšího kanonýra, tentokrát síť rozvlnil čtyřiadvacetkrát.
Po sezoně, na konci července 1993, zazvonil mladému reprezentantovi o půlnoci telefon. Na druhém konci byl šéf Slovanu: "Ráno v šest tě vyzvedne taxík, letíš do Madridu. Chce tě Real."
Dubovský tehdy reagoval rozpačitě. "Nikam nejedu," vyhrkl nejprve. Stačilo ale jen pár minut, aby si uvědomil, o co vlastně kráčí. Souhlasil a druhý den ve španělské metropoli podepsal s královským velkoklubem pětiletý kontrakt.
Snový přestup se uskutečnil několik týdnů po nejpamátnějším duelu, který Dubovský odehrál v reprezentačních barvách.
Tehdy ještě spojený československý národní tým bojoval o účast na světovém šampionátu v USA a doma v Košicích hostil Rumuny. Bylo to 2:2, když se jednadvacetiletý fotbalista obsadil do hlavní role.
Nejprve pravou nohou, s níž mu rovněž nedělalo problém sázet góly, proměnil ideální pas Václava Němečka. V závěru pak přidal dvě úžasné trefy levačkou a zpečetil hattrick, ve chvíli, kdy Čechoslováci hráli v devíti bez vyloučených Petra Vrabce a Jiřího Němce.
Podívejte se na Dubovského hattrick proti Rumunsku:
I tenhle Dubovského koncert přispěl k tomu, že se Real definitivně rozhodl.
Slovenský elegán, který neměl rád divadlo kolem fotbalu ani hulváty na tribunách, pak strávil v Madridu dvě sezony, nepříliš úspěšné. V první sezoně odehrál 26 zápasů, ale dal jen jeden gól.
I kvůli nepřístupné povaze si nezískal silnou pozici mezi osobnostmi, jakými byli Fernando Hierro, Emilio Butragueňo, Manuel Sanchis, Ivan Zamorano, Robert Prosinečki nebo Luis Enrique. Ve druhé sezoně už Dubovský paběrkoval, z akademie se totiž do prvního týmu stěhovala budoucí ofenzivní legenda, tehdy sedmnáctiletý Raúl González.
Poté co se stal slovenský hráč mistrem Španělska v roce 1995, přestoupil do Realu Oviedo, kde si připsal pět velmi dobrých sezon. Šestou už nepřidal. Na konci června 2000 odletěl s bratrem na dovolenou do Thajska.
"Viděli jsme se naposledy tři dny před jeho smrtí. Říkal, že až se vrátí z dovolené, pozve mě i s rodinou na oběd. Už se ale nikdy nevrátil," zavzpomínal před lety trenér Dušan Galis, který Dubovského dlouhé roky vedl v bratislavském Slovanu, od dorostu až do áčka.
"Často na něj vzpomínám. Nejen jako na fotbalistu, ale také jako na skvělého člověka. Z hlavy nemůžu dostat myšlenku na naše poslední setkání. Dodnes si pamatuji, že byl Peter celý v černém. Ta souvislost je smutná. Prostě se stalo to, co se nemělo stát."
Dubovský zemřel v pátek 23. června 2000. Při výletu k vodopádu Namuang na ostrově Koh Samui hledal co nejlepší místo na pořízení fotografie. Smekl se a spadl z dvacetimetrového útesu.
Bratr s ním na záchranku čekal dlouhé tři hodiny, v tamní nemocnici navíc nebylo dostatečné vybavení na záchranu života a na převoz jinam už bylo pozdě.
"Peter zbožňoval nádherné přírodní scenérie. Byli jsme tehdy už unavení, ale on se vzdálil, že si jde ještě něco vyfotit. Byl to osudný odchod," zavzpomínal před lety na mrazivé chvíle bratr Ivan.
Fotbalový básník z Tehelného pole:
Když uslyšel křik, rozběhl se a Petera našel.
"Ptal jsem se ho, jestli ho něco bolí. Říkal, že ho strašně bolí nohy. Byl stále při vědomí, jeho poslední slova zněla: Bráško, vezmi mě domů."
Slovensko bylo po tragické události v šoku, v Madridu chtěli svému bývalému hráči postavit sochu. Oviedo, kde byl ikonou, vyřadilo jeho dres s desítkou. Nepoužívala se tři sezony.
A když začala časem i ta největší bolest způsobená ztrátou alespoň drobně slábnout, mluvilo se o tom, co všechno mohl teprve osmadvacetiletý fotbalista ještě dokázat.
"Já jsem přesvědčen, že by dokázal další velké a nezapomenutelné věci," řekl Galis.
"Byl to fotbalista, kterého chce mít v týmu každý trenér. Velmi kvalitní, kreativní a pracovitý. Řadím ho určitě mezi nejlepších pět slovenských hráčů všech dob. Po lidské stránce, poctivostí a skromností, pak byl určitě naprostou jedničkou."
