reklama

Lafata pálí góly za Olešník, ale divizi hrát nechce. Raději doma "likviduje" zahrádku

David Lafata David Lafata autor: ČTK
David Lafata po pěti sparťanských sezonách ukončil před dvěma lety dráhu profesionálního fotbalisty, ale ani v "důchodu" se rozhodně nenudí. Trénuje dorostence na sportovním gymnáziu v Českých Budějovicích, je základním kamenem fotbalového Olešníku, stále se věnuje myslivosti a také pozorně sleduje fotbalové dění doma i v zahraničí.

"Profesionální kariéra byla nádherná, ale po jejím skončení jsem věděl, že bez práce nebudu, což se také vyplnilo. Často jsme si doma s manželkou říkali, že dřív jsem při ligové přestávce měl více času než dnes," usmíval se při rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jaká je náplň vaší trenérské práce na sportovním gymnáziu?

První tři dny v týdnu mám na starosti kolem třiceti dětí ve věku 16 - 18 let. Mezi kluky je i jedna dívka, která třeba získá i další kamarádky, aby v této partě nebyla sama. Musím ji pochválit, všechno zvládá dobře. Nároky na tuto skupinu nejsou malé. Od sedmi hodin jsou tři hodiny ve škole, pak je čeká trénink, od 13 hodin zase škola a po ní příprava v klubech. Je to práce, která mě baví, nervy z ní pocuchané nemám (smích).

Jako hráč oblékáte dres Olešníku, bydlíte přímo v obci?

S manželkou a dvěma dětmi bydlíme ve vesničce Dubné, sedm kilometrů od Českých Budějovic. V Olešníku jsem žil s rodiči a táta v tomto klubu obouval kopačky. Chodil jsem samozřejmě s ním a dnes tam někteří bývalí hráči funkcionaří. Rád jsem se tam vrátil a vyhovují mně i většinou vydařené zápasy v krajském přeboru, v němž jsme v loňské i letošní sezoně skončili na první příčce.

Proč jste tedy odmítli postup do divize?

Kanga Spartě chybět nebude, míní Lafata. A úspěch v Evropě? To je nutnost Kanga Spartě chybět nebude, míní Lafata. A úspěch v Evropě? To je nutnost Čtěte zde

Na tréninku se scházíme v plném počtu jen v pátek, protože někteří hráči pracují v Praze, Brně i v Německu. Vyhovuje nám i snadné cestování za soupeři, ten nejvzdálenější je v Táboře. A v neposlední řadě jsou to i menší finanční nároky, než jaké by klub čekaly v divizi.

Jak se vám daří jako uznávanému kanonýrovi?

Nestěžuji si, loni jsem týmu pomohl asi dvaceti góly a v letošní sezoně jsem se snažil gólové šance také připravovat. Jediná nepříjemnost v podobě zlomené nohy nad kotníkem mě potkala loni v květnu. Šest týdnů mě zdobila sádra, pak následovala rehabilitace a ještě v říjnu mě noha trochu bolela. Teď už jsem v pohodě, což však samozřejmě neplatí na koronavirovou pandemii, která mimo jiné na jaře předčasně ukončila rozjetý fotbalový ročník.

Náladu vám však jistě zlepšuje myslivost…

To určitě! Ví se o mě, že jsem myslivec, ale ne vášnivý lovec. Stačí mi sedět na posedu, pozorovat různá zvířata a vůbec nemusím vystřelit. Les byl pro mě vždy nádherné místo, kde jsem si báječně psychicky odpočinul. Manželka má pro moji vášeň pochopení a k přírodě mají vztah i naše děti. Mezi mé nejvzácnější trofeje patří jeleni, které považuji za nejkrásnější zvířata na světě. Trefil jsem i několik divočáků, kachen, bažantů a srnců, poslední dva nedávno. Mojí věrnou přítelkyní je labradorka s loveckými zkouškami.

A co ještě stačíte zvládnout?

Především mě těší, že desetiletý Toník hraje fotbal a o dva roky starší Vandu baví volejbal a tenis, čili dost času věnují sportu. Já jsem se stal patronem české reprezentace do 16 let, která má každý měsíc na programu nějakou akci. Doma se pak snažím starat o zahrádku. Když přijde období, v němž se má všechno zkracovat, tak to plně respektuji. Manželka se však zlobí, že tím některé rostliny likviduji (smích). Kdyby však můj život pokračoval v současné podobě, tak bych byl spokojený.

Fotbalová republika, díl druhý: Břidličná otevírá sezonu Aktuálně.cz |  05:20
reklama