reklama

Český Klopp obdivuje i Vrbu. Trpišovský: Věřím, že Liberec může být novou Plzní

Trenér Slovanu Liberec Jindřich Trpišovský. Trenér Slovanu Liberec Jindřich Trpišovský. autor: Milan Kammermayer
Fotbalový trenér Jindřich Trpišovský se v rozhovoru pro Aktuálně.cz otevřeně rozpovídal o divoké žižkovské anabázi, velkých ambicích liberecké fotbalové rodiny, o Ivanu Horníkovi, svých trenérských vzorech i o kauze Limberský.

Liberec - Stačily tři měsíce v nejvyšší soutěži a na nebi českého fotbalu se rozzářila nová trenérská hvězda. Jindřich Trpišovský se v létě od žižkovské věže, kde na lavičce místní Viktorie zažil věci, které by - jak sám říká - nejraději vymazal z paměti, stěhoval pod Ještěd. A liberecký Slovan pod jeho vedením vyletěl do nejvyšších pater Synot ligy.

Devětatřicetiletý kouč na severu Čech dokonale aplikoval svou specialitu: oživování pohaslých fotbalových talentů. Společně se sportovním ředitelem Janem Nezmarem sestavil za poměrně málo peněz konkurenceschopný tým, který postoupil do základní skupiny Evropské ligy, hraje o absolutní čelo domácí soutěže a během extrémně krátkého časového úseku vyprodukoval dvě překvapivé opory národního týmu, Josefa Šurala a Davida Pavelku.

Trenér Trpišovský se v rozhovoru pro Aktuálně.cz otevřeně rozpovídal o divoké žižkovské anabázi, velkých ambicích liberecké fotbalové rodiny, o Ivanu Horníkovi, svých trenérských vzorech i o kauze Limberský.

Klopp? Nejde jen o tu kšiltovku

Český Jürgen Klopp. Už jste tohle přirovnání slyšel?

Samozřejmě. A teď s příchodem Kloppa do Liverpoolu dostávám těch otázek na něj ještě víc.

Je vám příjemné, že jste srovnáván se světovou trenérskou hvězdou?

Zní to pěkně, ale trošku se bojím, aby se to neotočilo proti mně. Je to pro mě určité vyznamenání, ale spíš mám obavy z toho, co se bude říkat, až se nám nebude tolik dařit.

Je právě německý kouč vaším trenérským vzorem? Dá se to tak říct? Nebo máte jiné oblíbence?

Je to právě Klopp. Prostě ho mám rád a beru to tak, že jako někdo fandí klubu nebo hráči, tak já prostě fandím jemu. Nejde o nošení kšiltovky, to vzniklo ode mě ještě dřív, než jsem věděl, že ji nosí on. Prvotně se mi líbila hra Borussie Dortmund, až poté jsem zaregistroval práci Kloppa. Ještě jsme se podobně oblékali, takže se dá říct, že se z něj stal můj vzor. V zahraničí je to on a v Česku Pavel Vrba.

Budete tedy odteď fandit anglickému Liverpoolu, kde Klopp právě zahájil své nové angažmá?

Musím se na Liverpool přeorientovat (smích). Ale vždycky to byl klub, který mi byl sympatický, jsem rád, že šel Klopp zrovna tam. Jestli mi je nějaký tým v Anglii sympatický, tak Liverpool. Už těmi fanoušky, jak mají rádi fotbal, hezkým stadionem, fantastickou tribunou. Jsem rád, že šel do tradičního klubu, a ne třeba do Manchesteru City nebo k jiným rychlokvaškám. O to víc mi je ale teď smutno, že jsme Liverpool nedostali do základní skupiny Evropské ligy. Přál jsem si tu atmosféru zažít, ještě když Honza Nezmar vyprávěl, jaké to tam je. Musíme udělat všechno pro to, abychom postoupili ze skupiny a potkali je v další fázi.

Mluvil jste o Pavlu Vrbovi, že je rovněž vaším vzorem. Zrovna včera otevřeně pochválil liberecké hráče Šurala a Pavelku za reprezentaci (čtěte zde). A poděkoval trenérům, kteří mu hráče z domácí ligy připravují, tedy i vám. Jak se to poslouchá?

Je to strašně příjemné, obzvlášť proto, že v Česku to není moc zvykem, že by někdo někomu za něco poděkoval. A v trenérské branži to není už vůbec běžné. Proto mám Pavla rád.

Jaký je podle vás přínos Pavla Vrby českému fotbalu?

V Plzni začal s fotbalem, o jakém každý tvrdil, že tady v českých podmínkách hrát nejde. Když si vybavím deset let zpátky, české lize se říkalo defenzivní liga. Všichni tu bránili v jedenácti lidech za míčem. Ze zónové obrany, která se původně vymyslela proto, aby se víc útočilo, jsme udělali superbeton. On přišel s úplně jiným fotbalem. Líbí se mi i jeho vystupování, svědčí to o jeho velikosti. My jsme strašně rádi, že jsme mohli pomoci reprezentaci, že tam máme hráče, jsme na to hrdí.

Umět se podívat do očí

Nebojíte se, že o největší opory klubu, tedy Pavelku a Šurala, v zimě přijdete?

Samozřejmě se bojím hodně. Pokud ti hráči mají takovouhle výkonnost, tak jsou ty obavy namístě. Asi každý klub v Česku by tyhle hráče chtěl mít, možná i v zahraničí. Ale na druhou stranu mám obrovskou radost, že se klukům tak daří. U Šurala je nárůst výkonnosti za posledního půl roku obrovský, a co si dovolil v Holandsku, bylo obdivuhodné. David Pavelka jen dokazuje to, co si o něm myslím dlouhodobě, že jsme v Česku dlouho neměli tak komplexního středního záložníka. Navíc ta jeho povaha, kéž by takových fotbalistů bylo víc.

V čem je kouzlo současného Slovanu Liberec a jak k němu přispěl Jindřich Trpišovský?

Když jsem přišel, na první schůzce s hráči jsem řekl, že nejdůležitější je pro mě tým a že nejvíce mě zajímá mužstvo. Jednotlivci nikdy sami nic nedokážou. A řekl jsem, že úspěšní jednotlivci, kterými chceme být všichni, hráči i já, vzejdou jedině z úspěšného týmu. To je to, proč jsme začali hrát kompaktní kolektivní fotbal, jeden za všechny a všichni za jednoho. Právě to pak pomáhá jednotlivcům, a kluci když teď vidí, jak se třeba Šuralovi raketově nastartovala kariéra, tak chápou, že to funguje.

Jakým trenérem jste? Klidný typ, nebo spíš bouřlivák? Jak byste sám sebe popsal?

Těžko říct, já strašně nerad hodnotím sám sebe, nemám to rád ani u ostatních. Když jsem přišel do Liberce, nechtěl jsem se nikde moc ukazovat. Říkal jsem, že je třeba nejprve něco dokázat. Nerad vystupuji sám, protože bez toho týmu, bez hráčů a bez lidí okolo, bych nebyl nic. Snažím se o to, co se mi líbí u Kloppa i Vrby. Snažím se být přirozený a dělat fotbal tak, jak ho cítím. Je pro mě nejdůležitější, aby hráči věděli, že to, co jim říkám, myslím upřímně, že za tím není žádná hra.

Ať už nadávám, chválím, jsem na ně přísný, náročný, všechno je to tak, jak si to v ten okamžik myslím. Není to žádná hra nebo divadlo. Je pro mě důležité podívat se všem do očí. I třeba Fleišmanovi, který odsud odešel, nebyl rád, měl tu spoustu fanoušků, ale líbilo se mi, jakým způsobem jsme se rozloučili. Nebylo za tím nic jiného, vždy všechno dělám kvůli tomu, aby tým byl úspěšný a aby hráli ti nejlepší hráči. Jsem od všeho trochu.

Důležitá je pro mě věc, která se tady moc nenosí a o které všichni říkali, že nejde nastolit. Nám to zatím vychází, jedná se o vzájemnou důvěru mezi vedením a hráči. Bez toho se nedá nic velkého dokázat. Velký fotbal je založený na sebevědomí hráčů, to teď vidíme u Šurala a Pavelky.  Pokud jsou vztahy v kabině rovné a upřímné, pak i ti hráči si víc dovolí, protože vědí, že když na ně zvýším hlas, tak to má nějaký důvod, a zase když je pochválím, tak se nemusím bát, že to vezmou nějak jinak. Snažím se chovat se adekvátně k situaci, jak ji vyhodnotím já. Myslím, že jsem takový situační trenér.

Raději talenty než hvězdy

Jak se povedlo sestavit v Liberci během krátké doby prakticky úplně nový a úspěšný tým? Měl jste hlavní slovo, co se týče personální politiky?

Personální politika byla hodně ovlivněná mnou, ale vždycky ve spojení s Honzou Nezmarem, se kterým jsme všechno konzultovali. Řekl bych, že je to naše společné dílo. Samozřejmě pan majitel Karl musel všechno schválit. To, že se to zatím takhle daří, je zásluhou celého realizačního týmu i všech hráčů. Snažíme se dělat věci správně, všichni k tomu nějak přispívají. Nejdůležitější věc je charakterové složení týmu, jak hráčského tak realizačního. Další věcí je ochranná ruka Honzy Nezmara, který nás ochraňuje od spousty vlivů, a také zatím fantastičtí fanoušci, doufám, že jim to zůstane. A klíčové je celkové fluidum Liberce. Jak to řekl David Pavelka: že je to rodinný klub a musí se to dělat rodinně. A pak to všechno klape. Máme tým, v němž je hodně potenciálu, ale určitě ještě není vybroušený. To se ukázalo v některých zápasech. Ale myslím, že se tu potkali správní lidé ve správný čas a teď musíme dělat vše pro to, abychom to nepokazili.

Říkáte, že tým ještě není vybroušený. Takže co mu chybí k dokonalosti?

Chybí určitá zkušenost v některých chvílích utkání. Ale i v Plzni trvalo nějakou dobu, než se to všechno vypilovalo. Čím déle je ten tým pohromadě, tím je ta souhra lepší, hlavně do ofenzivy. My jsme rychleji zvládli útočnou stránku než obrannou, což pro mě bylo překvapení. Ale bylo to zásluhou vysoké herní inteligence hráčů, jakými jsou Šural, Bakoš nebo Pavelka. Pořád je ale na čem pracovat. Co nám chybí, jsou hlavně zkušenosti, myslím, že každým zápasem budeme lepší.

Může se v Liberci povést nastartovat novou Plzeň? Tedy tým, který bude hrát dlouhodobě na špici ligové soutěže a který se bude prosazovat i v Evropě?

Já v to pevně věřím. Teď je to tak nastavené a jde o to, abychom všichni zůstali stejní a aby ten tým byl déle pohromadě. To se tady v Liberci bohužel nikdy úplně nepovedlo. Každopádně Slovan má teď obrovský potenciál. Tím, jak se poskládal, fotbalově i charakterově. Jde jen o to, abychom to nezkazili my sami něčím zevnitř a abychom dokázali udržet tým pohromadě, spíš ho ještě doplnit. Pak si myslím, že můžeme hrát dlouhodobě v české špičce, a uvidíme, na co to bude stačit.

V Liberci se většinou prodávalo, málokdy se zachoval úspěšný kádr. V minulých letech už to bylo markantní, úroveň kádru se snižovala a výsledkem byl loňský boj o záchranu. Spekulovalo se o tom, že majitel Karl už nemá o fotbal takový zájem. Co se tedy změnilo v létě po vašem příchodu?

Já majitele z dřívějška neznám, takže nemohu hodnotit minulost. Ale když jsem přišel, padly dvě zásadní věty. A sice aby se neopakovala loňská sezona, to byl jediný cíl, nehrát o záchranu. Druhý motiv byl zkusit postavit takový tým, který bude mít šanci probojovat se do Evropské ligy. Ta tomu určitě pomohla, byla vůle kádr okysličit. Vím, že přišlo hrozně moc hráčů, s posledními příchody Bartla a Jefremova jich je dvanáct, na druhou stranu přišli v podstatě samí nízkonákladoví hráči. Spíše než přivést jednu velkou hvězdu, chtěl jsem raději více fotbalistů, mladých, nadějných, hladových, za menší peníze. Můj osobní cíl - a někteří lidé tady byli ze začátku proti tomu - totiž byl změnit dlouhodobě zažitý herní styl Liberce, který byl někdy úspěšný a někdy neúspěšný. Já chtěl hrát jiným stylem, tím, kterým hraje Plzeň. Nekoukat na soupeře a hrát vždycky aktivně a po svém. K tomu jsem potřeboval větší obměnu kádru.

Byl tam někdo, koho jste hodně chtěl a kdo nepřišel?

Ten seznam byl hodně dlouhý, takže určitě ano. Ne všechno se mohlo povést. Od začátku jsem hodně chtěl Dana Bartla, to se podařilo až v průběhu sezony. Hodně jsem stál o Tomáše Součka ze Slavie, který v tu dobu byl bezejmenným hráčem. Znal jsem ho ze Žižkova, teď už hraje za jednadvacítku. Hodně mě mrzí Aleš Čermák, hráč Sparty, který je teď v Mladé Boleslavi. O toho jsem stál hodně.

Žižkov? Na ten nezapomenu

Už na Žižkově jste se profiloval jako trenér, který rád oživuje talenty, které jsou nějakým způsobem zaseklé. Hráče, kteří byli úspěšní v mládežnických kategoriích, ale příliš jim nevyšel přechod do dospělého fotbalu. Čím to, že jste na to takový specialista?

Je to hodně tím, že jsem sedmnáct let pracoval s mládeží. Od žáků až po dorosty. Všechny ty hráče od ročníku 1989 dolů jsem znal. Viděl jsem jejich potenciál v mládí. Třeba Pavelku nebo Folprechta jsem vedl v mládežnických kategoriích. Vím, že pokud ten hráč jednou hrál dobře a teď dobře nehraje, tak se stala nějaká chyba. Je otázka, co za tím bylo, proč se nedostal tam, kam měl. Vždycky je větší šance probudit hráče, který už jednou byl na nějaké úrovni, a vrátit ho tam než někoho něco učit. Já byl na Žižkově, kde byla situace taková, jaká byla, nucen hledat hráče, kteří umějí hrát fotbal, a snažil jsem se restartovat jejich kariéru. Důležitou roli hrálo to, že jsem je znal.

Jak vůbec vzpomínáte na divoké angažmá na Žižkově. Nechodily výplaty, hráči stávkovali, jak se v takovém klubu dalo vůbec fungovat? A jak mohl být poměrně úspěšný navzdory všemu, co se v něm dělo?

Vzpomínky jsou smíšené. Byl jsem tam pět let a na jednu stranu nebýt Žižkova, rozhodně bych nebyl tam, kde jsem teď. Ten stadion tam miluju, fanoušky taky. Zažil jsem tam neskutečnou sezonu, která už nebyla úplně o fotbale, ale spíš o těch mezilidských vztazích, velké rodině. Díky tomu jsme to zvládli, tak jak jsme to zvládli. Díky tomu já se svým realizačním týmem jsme v Liberci a dejme tomu deset hráčů hraje první ligu. Zažil jsem tam věci, které se prý v konkurenčním prostředí zažít nedají. Ten tým byl víc než jedinec a hráči se v jednu chvíli jako kabina postavili proti majiteli. Ve spolupráci s fanoušky jsme pak dokormidlovali sezonu tak, aby se vůbec dohrála.

Krásné chvíle, zažil jsem toho moc, jako asistent postup do ligy i následný pád. A pak jako trenér dvě úspěšné sezony, kdy jsme s rozpočtem na úrovní pražského přeboru dokázali skončit dvakrát za sebou mezi pěti nejlepšími týmy druhé ligy. A hráli jsme dobrý fotbal. Na jednu stranu krásné vzpomínky na úžasné lidi, z druhé strany chvíle, které už bych nechtěl nikdy zažít. Byla to obrovská škola jak pro mě, tak pro ty hráče, kteří si  dnes ohromně váží, že jsou v Liberci.

Chvíle, které byste nikdy nechtěl zažít. Můžete být konkrétní?

Byly to někdy okamžiky, kdy už šla lidská důstojnost stranou. Lidé, kteří doma měli dvě děti a my jsme jim museli půjčovat peníze, aby vůbec mohli zaplatit nájem. Měli jsme tam člověka, nechci jmenovat, kterému vyhodili děti ze školky a nedali jim najíst, že nemají zaplaceno. To jsme všechno společně řešili. Přesto si vážím, že jsem tam mohl být. Žižkov je tradiční klub a vyšvihlo mě to tam, kde jsem. Ale některé chvíle bych raději vymazal.

Na Žižkově jste spolupracoval s Ivanem Horníkem, slavnou postavou českého fotbalu, poznamenanou korupčním skandálem. Jak jste spolu vycházeli, jaký podle vás je?

Já ho vůbec neznal osobně, poznal jsem ho až před rokem v létě, kdy jsme se viděli před sezonou. Do té doby jsem ho znal tak jako všichni, tedy jednak z vyprávění lidí, jak je to fantastický funkcionář a člověk, druhak samozřejmě z těch cédéček od Čtvrtníčka. On má nějakou nálepku, kterou ze sebe už nikdy nesmyje. To byl jeho příběh, jeho minulost. Já jsem ho za rok poznal jako člověka, který byl součástí té velké rodiny, mnoha hráčům pomohl v těžké situaci. Poznal jsem ho jako nevyčerpatelnou studnici fotbalových zkušeností. Ve fotbale byl od nějakých svých pěti let na všech možných úrovních. Pořád je to člověk, který byl generálním ředitelem Sparty, udělal s ní tři tituly a hrál s ní Ligu mistrů.

Pro nás bezejmenné trenéry a hráče to byla obrovská postava. Je to velký srandista, byl schopný tři hodiny bavit celou kabinu. Má neskutečný smysl pro humor a po pracovní stránce byl na stadionu od rána do večera, mluvil s hráči, chodil i na střídačku, aby byl ve středu dění. Zažil jsem ho jako stoprocentního profesionála, už trochu postaršího člověka s obrovským elánem do života. Kdyby měli takový elán všichni, tak by to v Česku vypadalo jinak.

V létě, ještě než jste kývl Liberci, se mluvilo o tom, že má o vás i Horníka zájem pražská Slavie. Jak to tehdy bylo a proč to v Edenu nevyšlo?

Se Slavií jsem opravdu byl v kontaktu, absolvoval jsem několik jednání. Asi to bylo zapříčiněné právě Ivanem Horníkem, který měl v tu dobu nabídku od Slavie. Řekl, že pokud by šel do té funkce, chtěl by mě jako trenéra. Tím to celé vzniklo. Jednal jsem s tehdejším majitelem Slavie panem Řebíčkem. Jednání se ale táhla, do hry vstoupil Dušan Uhrin, variant tam bylo víc a pak se objevil Liberec a Honza Nezmar s panem Karlem, s nimiž jsem byl během dvou dnů na všem domluvený. Slavii už jsem pak dál neřešil.

Na závěr dovolte otázku na kauzu, která v posledních týdnech hýbala českým fotbalem. Jaký máte názor na průšvih Davida Limberského?

Z mého pohledu udělal ve svém volném čase průšvih, který by udělat neměl. To je jedna věc. Co mě ale mrzí mnohem víc, je ta jeho reakce, ta oslava vstřeleného gólu s točením volantu. Shodou okolností se mi v rodině kdysi něco stalo, co se týče autonehody, a myslím si, že to gesto bylo hodně nevhodné. To, co udělal, udělal, každý děláme chyby, každý někdy udělal něco, na co není hrdý. Udělal průšvih, za něj pyká, to je ok, ale mrzela mě ta reakce, která musela naštvat hodně lidí. Asi to byl nějaký zkrat. Nikdo nejsme svatý, já také ne, jen jsem třeba nebyl mediálně známý. Ale nad rámec mého chápání byl ten jeho následný počin.

reklama