reklama

Knoflíček: Rodinu kvůli mé emigraci napadali. Mazanici od Dalího jsem nechal v Anglii

Ivo Knoflíček na MS 1990 Ivo Knoflíček na MS 1990 autor: ČTK
Proti Walesu, se kterým se česká fotbalová reprezentace utká v pátek večer v kvalifikaci na mistrovství světa, nastoupil bývalý reprezentant Ivo Knoflíček dvakrát. Účastník světového šampionátu 1990 v obou zápasech skóroval. Rána pod břevno na Letné (2:0) při kvalifikaci na ME 1988 se stala gólem roku a převrátila mu život.

Vzpomenete si někdy na zmíněnou parádu?

Samozřejmě. Úplně mi převrátila život. Rozpoutala celý příběh o emigraci, o mém zahraničním angažmá. Viděli ji i v Anglii a přijel za mnou manažer, že mě chce koupit Derby County. O mém přestupu jednali už půl roku před tím, Slavia by mě za nějakých podmínek uvolnila, ale Kocek (předseda fotbalového svazu) prohlásil, že mi je teprve pětadvacet a pouští se od třicítky.

Youtube.com

Považujete ten gól za nejdůležitější v kariéře. I za nejkrásnější?

Asi i nejkrásnější, ale otočil mi hlavně celý život. Ztratil jsem rodinu, potuloval jsem bez možnosti hrát fotbal rok a půl po Evropě. Já byl už totiž pevně rozhodnutý, že půjdu ven. Za každou cenu. Byl jsem králem střelců v lize, kdy jsem dal 21 gólů, hrál za nároďák, už jsem doma dosáhl všeho. A tohle byla nabídka, která se nedala odmítnout. Chtěl jsem ven.

Běžel ve sportovním pořadu Branky, body, vteřiny. Takže jste ho měl pořád na očích.

Byl to gól roku, ale jakmile jsem na podzim 1988 odešel nelegálně ze socialistického Československa, volala mi máma: Ivošku, oni ho z obrazovky stáhli. To se tenkrát dělalo, když někdo odešel. Táta, když šel v pátek jako obyčejně do hospody v Šardicích na karty, chlapi ho napadli, ať si sedne jinam, emigrant. Otec přišel domů, že si ani nemohl sednout. Bylo to pro rodinu hrozné. Můj děda Jakub byl v 50. letech označen za kulaka, vyprávěl mi, jak mu sebrali krávy, koně, pole. V noci slyšel, jak bučely, protože měly hlad, tak raději vstoupil do družstva, aby se mohl o ně starat, nakrmit je. Taková to byla doba. Když jsem z Anglie volal domů, tak mi ovšem táta i děda říkali, ať se nevracím, co bych v tom režimu pohledával. Byla to pro ně jakási satisfakce. Když jsem po revoluci v roce 1990 konečně domů přijel, ti samí chlapi, kteří tátu vyhazovali z hospody, mě vítali jako hrdinu.

Když jste byl venku a hledal angažmá, viděl jste svůj gól?

V Anglii ho ukazovali s tím, že si Derby County vyhlédlo posilu z východu. Manažer mi ale jasně řekl, že mě nechtějí pustit a bez povolení nebudu moci hrát 18 měsíců fotbal. Já šel přesto do toho. Když jsme byli se Slavií na podzim 1988 na předligové přípravě v Německu, bydlel jsem na pokoji s Lubošem Kubíkem. O něj byl také zájem, ať se ho zeptám. Kuba neváhal, měl před sebou dva roky vojny, tak že půjde se mnou.

A jak vzpomínáte na samotná utkání s Walesem?

Tehdy to byl dobrý mančaft. V útoku Mark Hughes, pro kterého poslal na Letnou jeho nový zaměstnavatel Bayern Mnichov speciální vrtulník, vedle něj liverpoolská puška Ian Rush. Ale mně se dařilo, dal jsem Walesu gól už v prvním střetnutí kvalifikace, kdy jsme remizovali ve Wrexhamu 1:1. Vyrovnával právě Rush. A doma jsem šel snad třikrát sám od půlky na brankáře. Utíkal jsem jim, jak jsem chtěl. Všimli si mě v Anglii, stál za tím tiskový magnát Robert Maxwell, rodák ze zakarpatské Ukrajiny. Když pak za námi v Anglii po emigraci přišel a plynnou češtinou se nás ptal, co potřebujeme pro rodiny, čuměl jsem jako tele.

Bylo to velké dobrodružství. Vzpomínáte si ještě na nějaké další podrobnosti?

Když jsme v Německu sedli s Lubošem do auta, byli jsme jen tak v teplákách a neměli ani pasy. Ty byly, jak bývalo zvykem, u vedoucího výpravy, většinou očka StB. Do Anglie nás nechtěli pustit, bydleli jsme dva měsíce ve Španělsku, než nám opatřili bolivijské. Maxwellovi půjčila na náš pobyt peníze rodina Guinnessova, která nás na půl roku ubytovala v městečku Cadaqués, kde žil katalánský malíř Salvador Dalí. Dvakrát nás paní Guinnessová pozvala k němu, pořádal party každý pátek, dostal jsem od něj i malůvku. Říkal jsem si, taková mazanice, tam jsem ji nechal v Anglii. Když pak Dalí zemřel (leden 1989), zjistil jsem, jakou to má cenu. Nemusel bych do smrti dělat.

Myslíte, že současný Wales je silnější než za vašich časů?

To je těžké hodnotit, to je jako srovnávat Bicana se Schickem. Ale Wales je vždycky obtížný soupeř. Snad všichni hráči působí v anglických klubech.
Ale dá se porazit. Zvláště když nemá hrát Bale. Věřím, že naši vyhrají. Fandím moc Jardovi Šilhavému, mám ho rád.

Přejete tedy svým následovníkům, aby se dostali na mistrovství světa?

Jednoznačně. Já tu atmosféru zažil v roce 1990 v Itálii, v zemi fotbalu. Nesmazatelný zážitek. Já v té době měl už své věci vyřešené, hrál jsem za německé FC St. Pauli společně s Jánem Kocianem. Spolu s Frantou Strakou jsme byli hráči z německé bundesligy. A ve čtvrtfinále jsme přes Německo, budoucího mistra světa, málem přešli. Kluci ať postoupí, moc jim to přeju.

Můžete se doma na svůj parádní gól podívat?

Mám ho na flashce. V pražském vinohradském divadle D 21 nastudovali hru Knoflíček o mém příběhu a všechny sestřihy z mých gólů mi dali. Byla to skutečně parádní trefa.

reklama