Šampionát z roku 1974 byl do jisté míry přelomovým. Poprvé se šestnáct kvalifikovaných zemí utkalo o trofej z dílny italského sochaře Silvia Gazzaniga. Předchozí trofej Julese Rimeta dostala do trvalého držení Brazílie, která ji vyhrála v roce 1970 již potřetí.
Finální šestnáctka týmů tehdy vzešla z 99 členských států FIFA. Obě čísla se od té doby zdvojnásobila. V roce 2006 se šampionátu účastní 32 reprezentací ze 198 přihlášených do kontinentálních kvalifikací.
Šampionát ve čtyřiasedmdesátém roce znamenal poměrně zásadní zlom v rozložení sil ve světovém fotbale. Zatímco poprvé v dějinách světových mistrovství se nekvalifikovala na závěrečný turnaj Anglie, právě na úkor světových šampionů z šestašedesátého roku se do Západního Německa probojovala nastupující mladá krev, reprezentace Polska.
Polsko nakonec získalo bronz, ale ještě větší průlom zaznamenalo vedle Polska mužstvo Nizozemska. Skvělá generace kolem Johana Cruyffa oslnila na světovém fóru tzv. totálním fotbalem, neboli pružným prolínáním jednotlivých řad.
Na otce totálního fotbalu Jacka Reynoldse, někdejšího manažera Ajaxu Amsterdam, navázal jeho žák Rinus Michel, jenž koučoval rovněž Ajax, v němž moderní systém hry prosazoval. Amsterdamský Ajax spolu s Feyenoordem Rotterdam dodaly pro náročný styl hry kostru národního týmu složenou z hráčů té nejvyšší kvality.
Miláček publika Johan Cruyff spolu s atraktivním ofenzivním stylem Nizozemců získali pro "tulipány" přízeň nezaujatého fanouška.
Útočný fotbal Nizozemců narazil v roce 1974 až ve finále na perfektně propracovanou obranu domácích Západních Němců dirigovanou legendárním Franzem Beckenbauerem, šéfem organizace letošního mistrovství.
Němci s kanonýrem Gerdem Müllerem dokázali ve finále proti Nizozemsku to co nesčetněkrát v historii, porazit technicky lépe disponovaný tým. Navázali tak na své předchůdce z před dvaceti let, kteří vyhráli ve finále MS ve Švýcarsku nad tehdy vynikajícím Maďarskem.
Otřepané klišé o těžkopádné německé mašině a buldočím fotbale ze sebe Němci na letošním mistrovství úspěšně setřásli. Od prvního zápasu se prezentovali až nečekaně útočným a pohledným fotbalem, s nímž to dotáhli až do bojů o medaile.
Trochu nedoceňovaný kanonýr v německém dresu Miroslav Klose se svými pěti brankami před posledními dvěma zápasy na MS míří za korunou pro nejlepšího střelce. Stejně jako v roce 1974 by tak nejvíce gólů nastřílel hráč polského původu.
Před dvaatřiceti lety se stal se sedmi góly králem kanonýrů polský reprezentant Grzegorz Lato. Klose sice reprezentuje Německo, ale narodil se polským rodičům v Polsku.
1974 a 2006, v čem je rozdíl?
Kromě obrovského posunu v celkové komercionalizaci a medializaci mezi oběma šampionáty (1974 a 2006) panuje značný rozdíl v návštěvnosti na utkáních. Atraktivní duely a zápasy domácího týmu byly samozřejmě vyprodány stejně jako letos, ale velký rozdíl je patrný v návštěvnosti soubojů mezi outsidery.
V roce 74 přišlo například na zápas Austrálie s Východním Německem deset tisíc diváků, zatímco letos vidělo srovnatelný duel Austrálie s Japonskem na stadionu v Norimberku 41 tisíc diváků. Asi nejméně atraktivní zápas tohoto MS mezi Angolou a Iránem sledovalo na lipském stadionu 38 tisíc fanoušků.
Sehnat lístek prakticky na jakýkoliv zápas se tento rok rovnalo pravděpodobnosti vysoké výhry v loterii. Zájem fanoušků až několikanásobně překračoval kapacity stadionů. Navíc se naplno rozbujel fenomén různých VIP vstupenek a sponzorských lístků, které blokovaly značnou část tribun.
Sháňka po vstupenkách rapidně narostla i přesto, že divákovi se stále méně dostává toho nejžádanějšího, gólů. Na současném mistrovství padlo dosud v 62 utkáních 141 branek, což dává průměr 2,27 gólu na zápas. V roce 74 bylo k vidění 97 branek ve 38 utkáních, tedy průměrně 2,55 gólu na zápas.
Největší rozdíl ve vstřelených brankách je však zřejmý ve vyřazovací části turnaje (v roce 74 se po základních skupinách nehrálo systémem play-off, ale dvou čtyřčlenných skupin, z nichž vítězové hráli o titul a druzí o bronz). O výsledcích typu 4:2 (NSR - Švédsko) nebo 4:0 (Nizozemsko - Argentina) si může nyní v této fázi turnaje nechat fanoušek jen zdát, převládá skóre 0:0 a 1:0.
V roce 1974 byl vrcholový reprezentační fotbal záležitostí výhradně Evropy a Jižní Ameriky. Zástupci jiných kontinentů byli jen do počtu, což dokládají i výsledky. Z trojice zemí mimo dva fotbalově silné kontinenty Haiti, Zair a Austrálie dokázala vybojovat bod jen Austrálie za bezbrankovou remízu s Chile.
Zair odjížděl z Německa s obrovskou ostudou a skóre 0:14. Porážka od Jugoslávie 0:9 je dosud na MS rekordní. Haiti vyfasovalo jen o něco málo milosrdnější debakl 0:7 od Polska.
Austrálie zná MS jen z německé půdy. Dvakrát se na finálový turnaj kvalifikovala a v obou případech do Německa. Na Austrálii je vidět, jak se fotbal ve světě za dobu mezi dvěma německými šampionáty vyrovnal.
Nejenže letos vybojovala první výhru na mistrovství světa, ale dokázala postoupit ze silné skupiny a v osmifinále držet doslova do poslední sekundy šanci na postup proti Itálii.
Sílu fotbalu mimo Jižní Ameriku a Evropu si nedávno na vlastní kůži otestovala i reprezentace Česka. Africký soupeř z Ghany ukázal, že doby téměř komických vystoupení na MS a´la Zair jsou dávno minulostí.
MS v Německu a politika
V sedmdesátých letech byl svět bipolárně rozdělen na sféry vlivu dvou znesvářených vojenských supervelmocí a svět zažíval celou řadu mezinárodních krizí, což se promítalo i do sportu. Každá celosvětová sportovní akce měla v té době i určitý politický podtext. Nejinak tomu bylo na fotbalovém MS v Německu.
Novinkou byla přísná bezpečnostní opatření. Celá země měla ještě v živé paměti dva roky starý masakr izraelských atletů na mnichovské olympiádě. Od té doby se protiteroristická opatření stále zpřísňovala.
Politické důvody mělo tehdy i odstoupení Sovětského svazu z kvalifikace na mistrovství světa. Na protest proti krvavému převzetí moci v Chile Generálem Pinochetem od Salvatora Allendeho, který byl zavražděn, odmítlo SSSR nastoupit proti Chile ke kvalifikačnímu zápasu.
Výrazný politický náboj visel ve vzduchu při závěrečném duelu v základní skupině mezi domácí SRN a tehdejším Východním Německem. V prvním vzájemném zápase obou německých republik se z vítězství radovala ta východní, s prosovětským lidově-demokratickým režimem.
Jediným gólem rozhodl o osudu zápasu útočník 1.FC Magdeburg Jürgen Sparwasser. Na zlaté medaili Západního Německa tak utkvěla kaňka jediné porážky právě z toho prestižního duelu.
Politika a strach z terorismu i přes pád železné opony ze světového šampionátu ve fotbale dodnes zcela nevymizely. Velká bezpečnostní opatření doprovázela tentokrát vzhledem k mezinárodní situaci mužstvo USA. Na opravdu vypjatý zápas, z jiných než sportovních důvodů, například mezi Íránem a USA letos nedošlo.
