Ruský blog: Cestovat stovky kilometrů nočním vlakem, to je odér z ponožek i věčné světlo

Karel Häring Karel Häring
21. 6. 2018 19:43
Zpravodaj Karel Häring se vydal v dějišti fotbalového šampionátu z Moskvy do Petrohradu speciálním nočním vlakem pro fanoušky.
Vlak převážející fanoušky na MS v Rusku.
Vlak převážející fanoušky na MS v Rusku. | Foto: Karel Häring

Petrohrad (od našeho zpravodaje) - Aby obří vzdálenosti mezi jednotlivými městy a cestování letadlem nevybílily účty fanoušků, nabídla jim FIFA vybrané vlakové spoje zdarma. Jezdí pouze v noci a o bizarní situace v nich není nouze.

"Nezapomeň dorazit na nádraží s půlhodinovým předstihem," takovou radu dostanete, když se chystáte na delší cestu z některého z větších nádraží v Moskvě. Má to své opodstatnění, přiběhnutí na poslední chvíli smrdí průšvihem.

Je středa večer, krátce před 22. hodinou, ale před vlakovou stanicí na Komsomolském náměstí je mnohem víc lidí, než je v tento čas obvyklé. Na jízdence sice píšou nádraží Moskva Okťabrskaja, ale používá se jiný název: Leningradské, jelikož všechny spoje jedou tímto směrem, tedy do současného Petrohradu. Hned vedle je Jaroslavské a Kazaňské.

Lidé stojí na schodech ještě před vstupem do haly, protože fronty se špuntují u bezpečnostních rámů kontrolující zavazadla. Pokladny ale nějak přetížené nejsou, velká část už jízdenku má. Mezinárodní fotbalová federace FIFA nabídla zdarma majitelům vstupenek a akreditovaným novinářům dopravu ve vybraných spojích a několika vagonech.

V rozmezí 21. a 23. hodiny vyrážejí stejným směrem tři. I to dokládá velký zájem, a proto byla většina z nich dopředu vyprodána. Když jsem si lístek zamlouval já (při rezervaci musíte uvést konkrétní zápas, na který jedete, a číslo akreditace/vstupenky), byl ještě vagon téměř prázdný, což vzbuzovalo falešné naděje, že nebude narvaný. Jaký omyl…

MS ve fotbale: Cestování vlakem
MS ve fotbale: Cestování vlakem | Foto: Karel Häring

Po bezpečnostní proceduře míří cestující k vlaku. U každého z patnácti vagónů stojí průvodčí v šedé uniformě, kontroluje lístek i pas. Vystoupám po schodech, zapadnu hned do druhého kupé, kde najdu horní lehátko s číslem 88. Zatím je prázdné, tak si rychle vyndám šortky a volnější tričko na spaní. Zbytek tam nechám. Napravo ode mě zatím vyčkává urostlý portugalský novinář na zbytek osazenstva, kupé vlevo obsazuje asijský pár. Posléze k nim přibývají další.

Rozestýlám si, když dorazí zhruba pětačtyřicetiletý Rus se dvěma dospělými syny. Jsem trochu zklamaný, chtěl jsem si s někým povykládat. Oni anglicky neumí a mně už zůstaly v hlavě z druhého stupně základní školy jen základní fráze.

Rodina si rozdělí postele, já čekám venku a sleduju rychlost, s jakou se zabydlují. Boty dolů, ponožky a skok do přezůvek. Z kupé se line odér ve stylu "táto, ty ses zul." Hmmm, dobrý. Z roční služby ve Vojenském útvaru 7214 v Čáslavi (Chotusice) jsem byl zvyklý na ledacos, jenže schopnost ignorovat nejrůznější pachy od té doby rapidně klesla.

Hledám toaletu, cestou nenápadně nahlížím do dalších kupé. Všichni cestující, kteří se teprve seznamují, trochu ostýchavě čekají, spíš posedávají ve věcech, v nichž nastoupili. Když se vrátím, moji spolunocležníci už jsou v trenýrkách a tričku. Hlava rodiny vyráží provést večerní hygienu.

MS ve fotbale: Cestování vlakem
MS ve fotbale: Cestování vlakem | Foto: Karel Häring

Malé okénko ještě ponožkový mix nevyvětralo, ale budu muset dovnitř. Cítím nepřímý tlak od většiny našeho společenstva, že žádné ponocování nebude a jde se spát. Vyškrábu se na úzké lůžko, neobratně ukládám, ale ještě vytahuju laptop. 

Neprotestují. Dokonce nechávají otevřené dveře do kupé. Na stručný dotaz "zakryť?", starší ze synů zakroutí hlavou. Prý není třeba. Pochopitelně jsme zůstali jako jediní rebelové. Usedlá většina se bezpečně zamkla, my nechali otevřeno až do rána, čímž jsme ušetřili průvodčí vybízející k budíčku jedno zaklepání.

Je to divný pocit, když se během noci (poněkolikáté) probudíte, otočíte se na lehátku a ve vzdálenosti jen o něco větší, než obvykle vídáte manželku, leží jen ve slipech s odkopanou peřinou chlap, kterého jste nikdy předtím neviděli a už asi nikdy neuvidíte. Pod ním další. A zatímco ten třetí, nejmladší vidět není, o to víc je slyšet díky neustálému pokašlávání.

Vzpomněl jsem si na anglického novináře George Caulkina, který před pár dny popisoval svou třicetihodinovou cestu do Jekatěrinburgu. Měl štěstí, kupé s ním sdílela i jedna mladá žena.

No co, rodiče a spolucestující v lehátkovém vlaku z Moskvy do Petrohradu si člověk nevybere…

Po osmi hodinách - a sedmi stech kilometrech - se blížíme k cíli. Venku už je dávno světlo. V těchto dnech v Petrohradu tmu ani neznají. Je období bílých nocí, které začíná 11. června a končí 2. července.

"Dasvidania," loučím se. Všichni z vagonu už se pomalu sunou k východu, ti tři si vychutnávají čaj z typických skleniček v kovovém obalu. Ještě pořád v trenýrkách. Nespěchají, vědí, že u východu z nádraží se vytvoří dlouhá fronta. Moc jsme si nepovykládali, ale zato jsem se toho od nich hodně naučil.

Tohle mistrovství nabízí zážitky nejen na stadionech a v barech.

 

Právě se děje

Další zprávy