Tituly se nejlíp slaví ve Spartě a v Rusku, říká Jiří Jarošík. Nejvíc ho ale uchvátilo Španělsko

Jiří Škuba Jiří Škuba
27. 10. 2017 15:31
Čtyři země, osm titulů. Jiří Jarošík je machrem na získávání ligových triumfů - čtyři vyválčil ve Spartě, dva v Celtiku Glasgow, po jednom v CSKA Moskva a v Chelsea. Téměř stovku zápasů však odkopal i ve Španělsku - v Realu Zaragoza a v Alávesu. "Španělsko mě uchvátilo nejvíc. Kdyby to šlo vrátit, celou kariéru bych asi strávil tam," říká bývalý skvělý záložník či stoper, který v pátek slaví čtyřicáté narozeniny.
Ve Spartě sesbíral Jiří Jarošík celkem čtyři tituly.
Ve Spartě sesbíral Jiří Jarošík celkem čtyři tituly. | Foto: ČTK

V lednu jste se vrhl na trénování, jste asistentem u sparťanské juniorky. Jak vám kariéra kouče zatím vyhovuje? 

Jsem rád, že mi dal Michal Horňák šanci. Je to práce ve Spartě, s lidmi, s nimiž se znám, s nimiž jsem hrál. Nešel jsem nikam do neznáma. S Michalem i Luďkem Straceným si sedíme navzájem. Právě proto jsem na nabídku kývl, i když jsem měl rozjednaný jiný klub.

Je mládež to, čemu byste se chtěl do budoucna věnovat?

Člověk by měl někde začít. Trénování je velká změna, řada kluků, kteří končí, si to asi představuje jednodušeji. Příprava na tréninky, hlídání, aby šlo všechno podle plánu, komunikace, organizace - je tam spousta věcí, které jsem jako fotbalista neviděl.

Sparta nyní prochází složitým obdobím, áčku se nedaří - de facto ztratilo šanci na mistrovský titul, navíc ve středu svěřenci trenéra Stramaccioniho vypadli z poháru. Cítíte tu atmosféru i v juniorce?

Všichni vidíme, že výsledky nejsou, jsme z toho zklamaní. Když to srovnám s hokejem - kolikrát nároďák překrývá nezdary osmnáctky, dvacítky, ale když nehraje áčko, tak je všechno v pytli. U nás ve Spartě je to podobné. Pokud se Spartě nedaří, mění se plány, je znát větší nervozita. Ale musím říct, že mládeže se to zas až nedotýká.

Pojďme k vaší unikátní sbírce trofejí. Kterého z titulů si vážíte nejvíc?

Asi všech. Každý byl něčím specifický. Ale největším mým snem byl titul se Spartou, protože jsem za ni vždycky chtěl hrát.

No dobře, tak jinak - ve které zemi se slaví nejbouřlivěji?

Nic jsme nepodcenili ve Spartě, za našich časů to bylo velmi příjemné každoroční zakončení ligové sezony. Uměli jsme za to vzít, brali jsme to tak, že po kvalitně odvedené práci přichází odměna. Ale i v Moskvě byly oslavy bujaré. Však jsou také Rusové naše krevní skupina. (smích) Parádně zorganizované oslavy jsem zažil v Chelsea, před plným stadionem se představovali nejen hráči, ale i všichni lidé okolo klubu. To byl zážitek.

A která země vám svým stylem života seděla nejlépe?

Všude bylo něco. Já měl všude štěstí nejen na kluby, ale také na fanoušky, což pro mě byla obrovská motivace. Ale musím přiznat, že jsem si už několikrát pohrával s myšlenkou, že tohle všechno bych nakonec vyměnil za deset dvanáct let kariéry ve Španělsku.

A proč?

Nejen podnebí, ale lidé, neskutečné jídlo, krásná města, kultura… A samozřejmě fotbal, který mi nejvíc vyhovoval. Každý trénink mě bavil, celá příprava byla s balonem. Španělé jsou pozitivní lidi, navíc je ještě doplňovali cizinci z latinskoamerických zemí, kteří byli samé veselí. A fajn bylo i to, že tam bylo tak příjemně, že jsme i v lednu trénovali v trenýrkách.

Tak to v Rusku asi moc nešlo… Jak vzpomínáte na angažmá v CSKA a v Samaře?

Tak občas se setkáváte s nezvyklými věcmi. Při návštěvě nemocnice třeba vidíte pokoj, na kterém leží patnáct lidí. Ale v Rusku se vše rychle mění. Od roku 2003, kdy jsem tam byl já, udělalo obrovský pokrok. Je to i tím, že Rusové teď hodně cestují, nechávají se inspirovat západoevropskými zeměmi. Najednou staví hezké věci, jejich životní styl se hodně přiblížil Evropě. Alespoň tedy v Moskvě, kterou hodně zkrášlují na úkor jiných měst. Po dlouhé době jsem tam byl, v metru už skoro nenajdete bezdomovce, všechno je čisté. A co mě překvapilo, že se k sobě chovají jinak - pustí starší lidi nebo rodiče s malými dětmi sednout, což se často nestává ani v Čechách.

A jak jste na tom byl s ruštinou?

Ze začátku na mě koukali, že jsem Čech a neumím rusky. Ve škole jsem se učil dva roky, ale tenkrát už nikdo nebral moc vážně, že bychom ruštinu někdy využili. A ve finále to byl jazyk v mém prvním zahraničním angažmá. (smích)

V každé zemi jste se musel učit tamní jazyk, že? 

Musím přiznat, že jsem ze začátku nebyl nejlepší student. Jako blbec jsem si vždycky vybral lektora, který buď mluvil anglicky, nebo jsem se s ním domluvil rusko-česky. Až pak jsem dostal rozum a chodil jsem k učiteli, se kterým jsem musel mluvit jenom rusky.

A kolik těch jazyků tedy umíte?

Ruštinu mám super, tam bych se nebál žít. Navíc partnerku mám Rusku. Anglicky se taky domluvím. Ve španělštině jsem udělal v poslední době velký pokrok, řeknu vše, co potřebuju. Na studium práv to ale asi není.

Na sklonku kariéry jste dokonce zkoušel angažmá ve Spojených státech. Proč to nedopadlo? 

Tehdy jsem měl několik variant - Austrálii, pak nějakou Indii, ve finále jsem dostal šanci v San Antoniu, kde jsem dokonce deset dní trénoval. Bohužel jsem tam byl před koncem roku, kdy měli rozjetou soutěž, navíc jsem se zranil. Mrzí mě, že to nevyšlo, chtěl jsem vidět Ameriku a bylo to i přání táty, abych si to zkusil.

 

Právě se děje

Další zprávy