Praha - Celé století českého hokeje provází u nás punc jisté výjimečnosti. Hokej byl vždy něco víc než jen sport - hokej byl politikou, ideologií, otázkou národní hrdosti, vyřizováním účtů mezi národy.
Platilo to již v roce 1908 a platí to dodnes. I když naštěstí čím dál méně.
Hokejové úspěchy sloužívaly a slouží jako zdroj národního sebevědomí, jako oblast, v níž se Češi rádi srovnávají se světem a rádi se mu z pozice slavného a nepřemožitelného hokejového národa pošklebují.
A samotní hráči? Těm většinou média tesají pomník jako bájným rekům a národním hrdinům.
Čtěte více: Znáte sto let hokeje? Sláva, ale i kriminál a ostuda
Proč vznikl český hokej? Aby upozornil na český národ
Hokej si toto zatížení nese již od svých úplných začátků v roce 1908. Vždyť i samotným účelem založení vlastního (českého) hokejového svazu bylo "upozorňovat ostatní svět na existenci a svébytnost českého národa a na jeho sportovní vyspělost".
Češi tehdy "úpěli" pod Rakouskem-Uherskem a každé zviditelnění a každá demonstrace samostatnosti přišla vhod.
Reportáže dobového tisku se hemží frázemi o "předstižení Vídně", "upozorňování na existenci svébytného českého národa", "boji za nezávislost na monarchii" či o "uplatnění živlu slovanského".
A tak to šlo dál a dál, hokej spolehlivě fungoval jako utěšitel národa i jeho vzor.
Výsledky hlásil i Hurvínek
Když čeští reprezentanti porazili v roce 1938 Němce, poskytli svým spoluobčanům iluzi, že Němci nejsou tak silní, jak se zdálo.
Zlaté medaile z MS 1947 byly lékem proti české frustraci z války, v níž Češi přihlíželi bez boje německé okupaci.
Bitvy na ledě jim měly znovu zvýšit sebevědomí, světovému šampionátu v roce 1947 v Praze se věnovaly i domácí a kulturní rubriky, hokejem totiž žila i divadla a kina.
Aktuální průběh utkání a výsledky hlásil i Hurvínek Spejblovi či doktor Bartolo svému sluhovi v Lazebníku sevillském.
Když Rakousko překvapivě porazilo Švédy 2:1 a pomohlo Československu k titulu, přerušovala kina promítání a místo filmu se na plátně objevil výsledek. Kletby na promítače vystřídalo nespoutané veselí.
Hokej jako nástroj komunistické ideologie
V roce 1949 získalo Československo ve Stockholmu první titul mistrů světa po nástupu komunistů. Spíše úsměvný tón reportáží vystřídal tvrdý nacionalismus.
Posloužila k tomu i velká událost v dějinách československého hokeje. 15. února 1949 totiž Čechoslováci poprvé na světovém šampionátu porazili silné a obávané Kanaďany.
Jestliže ještě onoho 15. února noviny píší, že jsou Kanaďané v hokeji daleko před ostatními a nikdo na světě se jim nevyrovná, československý triumf jim 16. února dodá sebevědomí a novináři najednou prohlašují, že kanadští hokejisté vynikají leda v tvrdosti a hrubosti, "hodné lidí, jejichž výchova jde klikatými cestami".
Československý hokejový triumf ve Stockholmu 1949 pak žurnalisté nepatřičně oslavují jako "velkou ránu rozvratné činnosti našich nepřátel".
Titulní stránce Mladé fronty vévodila karikatura českého lva pod oškubaným javorem.
Po temnu přišlo jaro a pomsta okupantům
Po temných 50. letech, spjatých s vězněním hokejistů ve vykonstruovaných procesech, přicházejí v 60. letech další úspěchy a s nimi nová kapitola české hokejové hrdosti.
Dvě senzační vítězství nad SSSR na MS 1969 pokládali Češi za pomstu sovětským okupantům.
Dlouholetý sportovní novinář Václav Pacina píše o těchto zápasech jako o "bráně ke štěstí", jako o "rozbitém ventilu, kudy unikají naše nervy", jako o "jediné cestě k absolutní spáse".
Tehdy hokej skutečně "psal dějiny". Protisovětská demonstrace po druhé výhře ČSSR znamenala definitivní konec Pražského jara.
Normalizaci víc zajímaly sjezdy a průvody
Hokejové úspěchy v 70. letech znamenají zcela novou kapitolu.
V Československu panuje tuhá normalizace a ta na titulní stránky nepustí nic jiného než předem naplánovaná témata.
Zprávy o největších hokejových úspěších figurují až na zadních stranách a obsahují nesmyslné floskule o tom, že jde o "úspěch celé naší tělovýchovy" a že triumf "pomáhá mírovému soužití". Režim využívá hokejové hrdiny jako "vzory pro řádné socialistické občany".
Zároveň však svým spořádaným občanům dává najevo, že sportovní kratochvíle jsou až na vedlejší koleji, důležitější je plnění plánu a bratrské družení. Stačí se podívat na titulní stránky tehdejší Mladé fronty.
Když Československo získalo v roce 1972 po dlouhých 23 letech opět titul mistrů světa, a to v Praze, před vlastním publikem, přinesl deník hlavní článek „"ozdrav pracovitého mládí" s podtitulem "Zítra se sejdeme na jarní směně".
Po zisku světového zlata v roce 1976 vychází článek "Zdroj poznatků a zkušeností", vracející se k týden starému XV. sjezdu KSČ.
O rok později hokejisté titul obhájili. Hlavní zprávou Mladé fronty je "slavnost míru a přátelství" v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka s názvem "Z Května čerpáme sílu".
Když se na pražském šampionátu v roce 1985 stali českoslovenští hokejisté po osmi letech znovu mistry světa, hlavní titulek "Jásající barevná řeka radosti" na první pohled slibuje reportáž o hokejových oslavách. Na druhý pohled se z něj však vyklube prvomájový průvod.
Čtěte více: Trocha burčáku a šlo to. Hokejové legendy se předvedly
Novodobí hrdinové, bůh Hašek a zoufalí Slováci
Novou éru mediálního tesání pomníků hokejovým hrdinům přináší druhá polovina 90. let, do níž se vešel první titul mistrů světa po 11 letech (Vídeň 1996), první olympijské zlato (Nagano 1998) a začátek zlatého hattricku (Lilehammer 1999).
Někteří čeští sportovní novináři později přiznali, že v době politické i společenské deziluze, v době takzvané "blbé nálady" psali o českých hokejových zlatech to, co český národ v lehké depresi potřeboval slyšet.
Do svých článků pěchovaly fráze jako "svět se klaní Čechům", "Češi vládnou světu" , "Češi si podrobili celý svět" a podobně.
Co na tom, že hokejový svět je velmi malý, že jde vlastně jen o část Evropy a Severní Ameriku. Tento fakt tehdy nezajímal ani média, natož fanoušky. Všichni se klaněli naganskému bohovi, Dominiku Haškovi
90. léta jsou rovněž ve znamení česko-slovenské řevnivosti po rozpadu federace. I na tuto nacionalistickou strunu média s oblibou hrála.
O slovenské hokejové reprezentaci píšou jako o mladé, nevyzrálé a bez historie. Přitom existuje stejně dlouho jako nová reprezentace česká.
Čeští redaktoři neuznávají slovenskou spoluúčast ve federálních týmech a zásluhu na československých hokejových úspěších, slovenský titul mistrů světa z roku 2002 nazývají jako "historicky první pro Slováky" a porovnávají ho s jedenácti tituly českými. Co na tom, že šest z nich je federálních.
V hokejových reportážích se často neubrání pohrdání a posměchu, Slováci jsou z Čechů "předem roztřesení", útočí "zbrkle", brání "zoufale" a dostávají "legrační" góly.
Hokejové šílenství nejen v českých ulicích, ale i v českých médiích, vyvrcholilo v roce 2001, kdy čeští hráči dovršili zlatý hattrick a podle novinářů definitivně ovládli svět.
Čtete více: Hokejové legendy ocenil i Klaus. Jágra i Růžičku
Poslední léta přišlo vystřízlivění. Konečně
V roce 2002 přišlo vystřízlivění. Stereotypy, kterými reportéři léta krmili své čtenáře, totiž padly.
Na olympiádě v Salt Lake City se "hrdinové z Nagana" poroučeli z turnaje již ve čtvrtfinále, stejně dopadli i na MS. Bylo to poprvé od roku 1994, co chyběli v semifinále.
Potupa o to větší, že Čechy poobakrát zostudili ruští arcirivalové. Rychlé vystřízlivění ze zlatého opojení.
Ten rok padly i další stereotypy. Olympiádu ovládli nabubřelí Kanaďané se slavnou mezinárodní hokejovou minulostí, leč neslavnou současností.
Ještě větší ránu do vidění světa českým hokejovým fanouškem pak zasadili Slováci, kteří triumfovali na světovém šampionátu v Göteborgu.
Od té doby žádná zažitá pravidla neplatí, čeští fanoušci i novináři vědí, že na hokejové úspěchy v posilování národní hrdosti nelze spoléhat. Od té doby se totiž dostavil jen jenden zlatý úspěch - MS 2005.
Hokejová žurnalistika se zklidnila, již nedělá z reprezentantů bohy a nepřemožitelné titány a z jejich soupeřů předem se třesoucí trémisty. Dobře ví, že po velkých očekáváních by mohla přijít velká zklamání.
