Začněme žalostnou bilancí poslední dekády. Seniorská reprezentace právě před deseti lety získala svůj dosud poslední titul. Pak ještě přišly dva bronzy a od té doby nic. Vrcholem byla tři čtvrtá místa.
Hráči do 20 let stihli jako jediní odehrát v této sezoně boje o cenné kovy. Jenže ani domácí prostředí jim nepomohlo k tomu, aby se aspoň jednou za uplynulé desetiletí postavili na stupně vítězů. Ano, čeští junioři byli od roku 2010 nejlépe čtvrtí. Poslední medaile z roku 2005 už začíná pomalu rezivět…
A pak tu máme osmnáctky. Tady došlo v roce 2014 ke krátkému blýskání na lepší časy, když svěřenci Jakuba Petra a Petra Svobody nestačili v play off jen na finálové přemožitele z USA. Jinak je to už jen jedno čtvrté místo a samá vypadnutí ve čtvrtfinále play off.
To je dost tristní bilance na stále ještě třetí nejlepší tým historie světových šampionátů dospělých (počítáme-li Česko jako nástupnický stát Československa - jinak by to po "rozebrání" tuzemského a sovětsko-ruského úradku bylo místo čtvrté).
Kudy vede cesta k medailím?
Jak z té šlamastyky pryč? Obávám se, že uzavíráním, či dokonce dočasným rozšířením extraligy cesta nevede. Jistě, jsou tu hlasy odvolávající se na koronavirovou krizi i na naději, že když nebude hrozit sestup, dostane šanci zahrát si nejvyšší soutěž mnohem více juniorů.
Ale můžeme tomu věřit? Už kvůli tomu, že skutečně talentovaných mladíků je dneska jako šafránu. Ruku v ruce s tím by mělo jít i snížení počtu povolených cizinců.
Minimální varianta ve stylu "psi štěkají a karavana jde dál" by znamenala zachovat současný stav. Tedy 14 mužstev a přímý sestup jednoho týmu do první ligy - případně návrat baráže.
Jenže tím se náš problém nevyřeší, jen se bude prohlubovat. Už proto, že hráčům dá něco jen souboj s kvalitním soupeřem, a ne s týmy plácajícími se výkonnostně někde na úrovni "první národní".
Obě níže navrhované cesty snížení počtu extraligových klubů samozřejmě v rámci dodržení fair play počítají s tím, že by následující ročník začal se 14 celky.
Tedy těmi, které si v ní zajistily účast na základě výsledků aktuální nedohrané, leč jak se hezky česky říká směroplatné, sezony. Základní část by se hrála opět na 52 kol, tedy každý s každým dvakrát doma, dvakrát venku. Přes to nejede vlak.
Tucet…
Vypustit z rozpisu dva týmy je nutné minimum na cestě k nastartování ufuněné české hokejové mašiny. Play off by se odehrálo podle současných notiček. Tedy pro deset týmů, přičemž kluby z top 4 by měly v prvním kole volný los.
Týmy od 11. do 14. místa by si k aktuálnímu bodovanému zisku střihly čtyřkolovou bitvu o setrvání mezi elitou. Z ní by nejhorší dva zamířily do nižší soutěže. Jestli by svaz a APK daly šanci vítězi první ligy utkat se ještě v baráži s celkem na konečné dvanácté pozici, to už by záleželo na jejich uvážení.
V dalších letech by se baráž už zajisté hrála. Uzavření soutěže v tomto ani následujícím paralelním vesmíru nemá místo.
… nebo jen deset?
Ještě lepší vyhlídky ale dává model s deseti celky v extralize. Ten by znamenal pro hráče neustálý kontakt s tím lepším, co tuzemská scéna nabízí.
Protože by to byl radikální model a dolů by šla více než čtvrtina extraligy, v play off by se o titul utkalo jen osm mančaftů. Týmy na 13 a 14. místě by sestoupily automaticky. Ostatně, v extralize nemají co pohledávat, když hledáme nejlepší desítku.
Kvarteto, jemuž bude po základní části patřit 9. až 12. příčka, si zahraje o jedno, potažmo dvě místa v nejvyšší soutěži na příští rok. To bude opět záležet na tom, jestli tentokrát bude, či nebude baráž s vítězem první ligy. Ale protože tady posíláme o stupínek níž čtyři celky, nebyla by vůči třeba 11. extraligovému týmu úplně fér.
Jistě, zní to trochu bláznivě a spoustě majitelů klubů a fanoušků se takové osekání extraligy nemusí líbit. Ale při koronavirové pauze už český sport vymyslel pošetilejší věci, ne?
Autor byl v letech 1995 až 2000 redaktorem Týdeníku Hokej a Hokej Magazínu.
