reklama

Tituly, dřina a ataky bulváru. Snažím se lidem měnit pohled na hokej, říká Petružálek

Jakub Petružálek vyhrál KHL a v roce 2015 s Litvínovem také českou extraligu. Jakub Petružálek vyhrál KHL a v roce 2015 s Litvínovem také českou extraligu. autor: Lukáš Filipec
Jakub Petružálek má medaili ze světového šampionátu, pět let se rval o NHL, zahrál si také ve Finsku, Švédsku a vyhrál KHL. Ve výčtu úspěchu nechybí domácí titul s mateřským Litvínovem, kde měli subtilního útočníka o rok později za žoldáka. Musel se vyrovnat s úmrtím partnerky a s nálety bulvárních novinářů. O všem poutavě vypráví v obsáhlém rozhovoru Aktuálně.cz.

Ve skupině o udržení bylo potřeba s Litvínovem sezonu důstojně dohrát, ale připravoval jste se v hlavě už na tu příští?

Pro mě to byla nová zkušenost, nikdy jsem si ničím podobným neprošel. Pro mě, vedení i fanoušky Litvínova je to velké zklamání. Jsem rozčarovaný, že to došlo až do takové fáze. Chtěl jsem se dostat minimálně do předkola, ale i zápasy ve skupině o udržení jsem chtěl vyhrát. Jsem soutěživý typ v čemkoliv.

Proč se Litvínov po výborném začátku soutěže nedostal do play off?

Sezona byla nastartovaná dobře, ale potom jsme měli strašně moc zraněných. Nemám moc rád, když během sezony měním ve formaci spoluhráče, a letos jsem vystřídal snad všechny možnosti, které v týmu byly. Vždycky jsem s někým odehrál dva zápasy, pak se to zase změnilo. I v zahraničí jsem míval parťáka, na kterého jsem byl zvyklý, v lepším případě byli dva, a potom přišel větší bodový přínos i ode mě. V této sezoně jsem mnoha body nepřispěl, očekávání byla vyšší. Po startu odešel Karel Kubát, potom nás trápila zranění a pořád se lepily nějaké problémy. Měli jsme série porážek, kdežto na výhru jsme nedokázali navázat delší šňůrou. Kolísal nám standard.

Jak těžké je udržet standard po celou sezonu, neustále mít správně nastavenou hlavu? Občas pokles přijde, ale jde o to, aby byl co nejkratší.

Hlavně je to těžké udržet ve velké skupině 25 hráčů. V Kanadě jsou v tomto smyslu podle mě největší hokejoví profesionálové. Superhvězdy v NHL jako Crosby, Ovečkin nebo McDavid mají standard nastavený tak, že každý den dělají stejné věci úplně stejně. K tomu přidají tři nebo čtyři góly, ale nikdy nejdou pod svůj standard. Pracovat s jedincem je jednoduché, ale v partě 25 lidí je to strašně složité.

Promlouvají do toho i věci, které hráči řeší mimo hokej?

Určitě to má vliv. Když jsem hrál někde jinde než doma v Litvínově, měl jsem čistou hlavu jen na hokej. Ať už to bylo v zahraničí, nebo v minulých dvou letech v Třinci. Tuto sezonu jsem řešil i jiné věci ohledně zázemí a podobně, kolikrát se mi možná něco dostalo do hlavy a neměl jsem ji čistou, jak bych potřeboval. Je to o nátuře každého hráče, ale u mě obecně platí, že při sportu nebo při tréninku přestávám myslet na věci okolo. Hokej mi v tomhle pomáhá.

Pivo po zápase? Doba se změnila, neprošlo by to ani u manželky, usmívá se Polanský Pivo po zápase? Doba se změnila, neprošlo by to ani u manželky, usmívá se Polanský Čtěte zde

Jaká byla letošní sezona po fyzické stránce? Odehrál jsem kompletní základní část, kdežto vloni jste kvůli zranění dlouho nenastupoval.

To je pravda, ale zase jsem v loňské sezoně zažil dvě nebo tři letní přípravy (úsměv). Jednu klasickou předsezonní a potom další, kdy jsem se vracel po zranění kolena. Před touto sezonou jsem poprvé po 13 letech absolvoval kompletní letní přípravu s týmem. Bavilo mě to, v partě je to trochu jednodušší, lidé se hecují, posouvají se navzájem. Individuální příprava má také své výhody, ale mně před startem letošní sezony prospěla ta týmová.

Vy si k tréninku rád přidáte, že? Mimo jiné často chodíváte do posilovny.

Když jsem vyrůstal, sportoval jsem každodenně a zůstalo mi to. Vždycky říkám, že mi hokejová sezona nekončí, pro mě je to 365 dní. Nejsem ani typ člověka, který by po skončení sezony měsíc nic nedělal. Teď si to kvůli zdraví ani nemůžu dovolit. Kdybych něco vypustil, přišly by problémy se zády. Snažím se celoročně hýbat, i relaxování nejraději řeším jiným sportem. Mám to v krvi a budu se snažit sportovat, nejen hrát vyloženě hokej, dokud bude zdraví sloužit.

Jak se liší příprava napříč zeměmi, ve kterých jste působil?

V Rusku je to extrémní. Kvůli hracímu systému je to posunuté, hráči mají dva měsíce individuální přípravu, ale když se potom tým v červenci sejde, jsou to obrovské porce. Je to o tom sedřít z hráčů kůži. Před odchody do Ruska jsem hrál doma tenis nebo inline hokej, ale nepředřel jsem se. Věděl jsem, co přijde. To ve Finsku měli kluci týmovou přípravu, ale zahraniční hráči jsou tam třeba jen na poslední týden, aby byli v partě s ostatními. To mi problém nedělalo, vždycky mi někdo s letní přípravou doma pomáhal.

Fiňáci mají výbornou náturu, užili jsme si bejkárny

V Rusku jste před pěti lety vyhrál KHL s Dynamem Moskva. Jaká to byla sezona?

Asi nejtěžší, ale zároveň nejbohatší, co se zkušeností týče. Přišel jsem do Dynama někdy zkraje ledna, tehdy končila výluka v NHL a hráči se vraceli zpět za oceán. Byl jsem rád, že v Dynamu jsou Marek Kvapil, Dominik Graňák a Filip Novák, čeští a slovenští kluci, kteří mi trochu pomohou s adaptací. Trénoval tam Oleg Znarok a měl pod sebou tým, který skvěle fungoval. Začátky byly ohromně těžké, klub má nastavená striktní pravidla, stále fungovala tréninková báza mimo město. Očekávali ode mě, že budu produktivní, ale za deset zápasů na konci základní části jsem měl jen dvě nahrávky a tlak z vedení byl abnormální.

Pohled za oponu

Série publicistických rozhovorů představuje čtveřici osobností hokejové extraligy mimo mantinely. Vybraní hráči mluví otevřeně o jednotlivých složkách sportovního života.

1. Ondřej Němec
2. Jiří Polanský
3. Jakub Petružálek
4. Radek Duda

V nejdůležitější fázi sezony jste se ale rozehrál.

V play off proti Slovanu mi to tam začalo padat a až pak přišla určitá spokojenost ze strany vedení. Do té doby byl ten tlak ohromný. Lidé vidí, že jsem vyhrál Gagarinův pohár, ale čím jsem si tam prošel, to byla obrovská škola. Nechci říkat, že byl Znarok nejlepší kouč, ale zpočátku jsem byl opravdu jako v Jiříkově vidění. Jakým způsobem se tam všechno dodržovalo, to bylo neuvěřitelné a nikde jinde jsem to nezažil.

Jakým způsobem se v zahraničí tmelí tým? Chodí se na společné večeře?

Po této stránce to bylo venku asi nejlepší v Lukko Rauma ve Finsku. Fiňáci jsou sice navenek chladní, ale pokud si vás oblíbí, jsou strašně přívětiví a kamarádští. Mají výbornou náturu. V Americe, kde jsem hrál jako mladý, to bylo více profesionální. Sice jste s ostatními kamarád, ale každý se hlavně snaží dostat do NHL a bojuje o své triko. Jakmile se jde na led, kamarádství v týmu jde trochu stranou. Kolikrát jsme se servali i při tréninku, ale v kabině jsme si podali ruce a všechno bylo normální. Trochu podobná situace byla v Rusku, kde si každý jel hlavně to svoje. Ve Finsku nebo v Čechách je to něco jiného, kluci u nás drží asi nejvíce při sobě.

Takže nejlepší to bylo v Litvínově při zisku titulu v roce 2015?

To byla parta suprová, všechno do sebe zapadalo, ale pro mě je každý rok něčím zvláštní. V Třinci jsem třeba poznal určitou skupinu lidí, o kterých jsem měl ze vzájemných zápasů nějaké mínění, ale po osobním poznání jsem změnil názor. Od 18 let, ať jsem byl kdekoliv, poznal jsem suprové lidi, nikdo mi vyloženě nevadil. V roce 2015 se nám dařilo na ledě a všechno bylo jednodušší. Na druhou stranu v Chabarovsku v Rusku jsme hráli spodek tabulky, přesto tam byl výborný kolektiv.

K někomu máte blíže, k jinému dál. Jak ale docílit toho, aby případné partičky dohromady tvořily tým?

Snažím se to pokaždé vypozorovat a nakonec si ke každému najít cestu. Velké skupinkování jsem snad nezažil. V Kanadě mělo osm frankofonních Kanaďanů svou určitou komunitu. Byli to výborní kluci, ale nemluvil jsem francouzsky, a tak jsem k nim neměl tak blízko. Nebo se spolu více bavili kluci, kteří pocházeli z Minnesoty, ale to jsem vypozoroval a nechodil jsem vyloženě za nimi, abychom spolu trávili čas. Nicméně v kabině a na výjezdech to bylo úplně v pohodě. Je třeba ke každému přistupovat jinak a s respektem.

Dvakrát za rok bouchnu jako sopka, říká Němec. V Brně našel soulad s týmem i fanoušky Dvakrát za rok bouchnu jako sopka, říká Němec. V Brně našel soulad s týmem i fanoušky Čtěte zde

Funguje pořád v Česku "teambuilding u piva"? Někdo tvrdí, že se v týmu chodí za zábavou čím dál méně.

Je to dáno dobou, mobily a podobně. Pamatuju si, že před čtyřmi lety v mistrovské sezoně v Litvínově se nikdy nestalo, že by někam šlo osm stejných lidí. Jádro bylo podobné, ale nabalovali se další hráči a měnili se. Neříkám, že chodil vždycky celý tým, ale bylo to spontánní a pokaždé byla sranda. Podobně to bylo ve Finsku. Mobily v té době (2009 až 2011) byly, ale sociální sítě ještě tolik neletěly. Hráli jsme s klukama venku různé hry a dělali opravdu spontánní bejkárny. Asi jsme i komunikovali více než teď.

Předpokládám, že jste se ve Finsku dostali i do sauny.

Tam to většinou začínalo, mají to tam tak zařízené. Pokaždé, když byla nějaká taková sešlost, třeba i s vedením klubu, bylo to založené na sauně. Byl jsem až překvapený, že každá týmová večeře začínala nebo končila v sauně.

Česká kabina si většinou zasedne na jednoho hráče

Potvrdíte, že hokejová šatna v Česku má specifickou atmosféru, přestože vyprávíte o pozitivních zkušenostech ze zahraničí?

To potvrdím. Letos mi v Litvínově řekl Kanaďan Sébastien Piché, který působil různě po světě, že všude zažil něco, ale tady v Čechách je to úplně něco jiného. Sranda v kabině je jiná, český humor se podle mě liší od ostatních. Máme tady více ironie, sarkasmu. Vždycky si kabina vybere v jedné sezoně nějakého hráče na paškál, a ten to odnáší nejvíce. Je důležité, jakou má náturu a jestli to pochopí. Když si pak někdo ještě ze sebe dokáže udělat sám legraci, nemá to chybu. Myslím, že finský, švédský nebo ruský humor tak dobrý není.

Ondřej Němec o Rusku říkal, že tam hráči někdy nechápali, jak se Češi mohou smát i před zápasem, proč se smějí zrovna tomu a onomu.

Může se zdát, že k tomu přistupujeme lehkovážně, ale i to může být často zbraň na odbourání stresu. Humor a sranda mají v šatně své místo. V tom s Ondrou souhlasím.

Patří tam i písničky? Rád si zahrajete jako DJ a vybíráte v šatně hudbu, tu roli jste měl i v reprezentaci. Přispívá to týmové pohodě?

Není jednoduché hrát pro tolik různých lidí, ale často to dokáže uvolnit napětí a zlepšit náladu. Když se zrovna hraje těžká série nebo jdou zápasy po sobě v úterý, pátek a neděli, přijdete v pondělí do kabiny a tam jsou kolikrát hráči naštvaní, unavení, třeba řeší i něco doma. Muzika je dostane do pohody, ale není legrace vybrat tu správnou. Nemůžu hrát pořád to samé, na druhou stranu se snažím, abychom šli na led odvést stoprocentní práci. Muzika dostane člověka do frekvence, ve které se mu chce dělat, ať už na ledě, nebo ve fitku. Já ji potřebuju všude a nevydržím bez ní v autě ani na dovolené.

Pomůže hráči také hudba během zápasu, aby se dostal do herního transu? V dnešní době už se na stadionech hraje při každém přerušení.

Už při rozbruslení se občas hrají chytlavé písničky, které dokážou nabudit. Je to třeba deset nebo 14 písniček, ne každý je vnímá, ale někdo ano. Mísí se třeba rock s elektronickou hudbou, v hlavě může uvíznout určitá melodie a naladí vás na zápas.

Bylo mu do breku, teď Pastrňák rozzářil dvě lajny. Parťák ho radostí málem zranil Bylo mu do breku, teď Pastrňák rozzářil dvě lajny. Parťák ho radostí málem zranil Čtěte zde

V Třinci hráli při rozbruslení před zápasem dokonce vaše osobní sety písniček.

Potěšilo mě to. Kluci, kteří tam dělají muziku, mě oslovili, dal jsem po poradě s týmem něco dohromady a měl jsem radost. Na celém stadionu jsem slyšel muziku, kterou jsem dával dohromady já. Byl to hezký pocit.

Po odchodu do Třince jsem byl doma za žoldáka

Jak je to v malém a hokejovém městě Litvínově s vaší popularitou? Mají o vás fanoušci zájem i mimo stadion?

Na maloměstě jsou sportovci na denním světle. Když se daří, všechno je suprové, když ne, člověk určité reakce slyší a vnímá také. Já jsem v Litvínově od jednoho roku, vyrostl jsem tady. Proto už mě lidé ani nezastavují a neprosí o fotku, ale spíše během pětiminutové cesty na stadion pozdravím deset aut. Většinu lidí znám, dvakrát za týden mi třeba někdo napíše, jestli bych neměl podepsaný puk, a jinak je to formou, že než ve městě někam dojdu, trvá to 45 minut nebo hodinu. Potkám jednoho člověka, dalšího, chtějí si povídat o hokeji. Nedělá mi to problém, rád se pobavím a lidé tady hokejem žijí. I když někdy nemám náladu a už je to počtvrté, co někam jdu a opakuju ten samý příběh, na chvilku se zastavím (úsměv). Řekl bych, že jsem dost komunikativní.

Jak vzpomínáte na mistrovské oslavy před čtyřmi lety?

To bylo něco neuvěřitelného, pro mě zatím nejsilnější hokejový zážitek. Lidé v Litvínově to prožívali až brutálně. Ale jak většinu zním znám 20 let nebo i déle, nedělá mi problém bavit se s nimi také o negativních věcech, snažit se jim něco vysvětlit nebo změnit jejich názor na hokej. Předělat nemůžu každého, ale nějakým stylem se s lidmi snažím bavit.

S jakými reakcemi jste se setkal, když jste rok po zisku mistrovského titulu dal po návratu ze zahraničí před Litvínovem přednost Třinci?

V té době převládaly názory typu, že jsem žoldák. Skupina lidí to nedokázala pochopit, ale třeba nevěděla, co za tím bylo, co tomu předcházelo. Když jsem si s někým dal půlhodinu nebo hodinu, daný člověk na mě koukal s otevřenýma očima a říkal mi, že vůbec nevěděl. Tak jsem mu řekl, že už to ví, a šel jsem dál. Musel bych udělat sezení pro 25 tisíc lidí a asi by to ani nemělo smysl. Ale já ty reakce lidem vůbec nezazlívám.

Vnímáte i nadávky a bučení od diváků na stadionu, když se nedaří?

Konkrétní nadávky asi nevnímám, ale pískání třeba po nepovedené přesilovce nejde přeslechnout. V této sezoně to bylo znát. Mrzelo mě to, neházel jsem to za hlavu, ale spíš mě to nutilo hrát naplno, abych lidem ukázal, že dokážeme soupeře porazit, aby nám zase místo pískání zatleskali. Byl to pro mě nakopávač ve smyslu, že musíme zabrat.

Jste aktivní v komunikaci s fanoušky na sociálních sítích?

Asi před pěti lety mi jedna fanynka založila na Facebooku stránku, super aktivní tam ale nejsem a příspěvky přidávám třeba jednou za měsíc. Spíš se toho snažím stranit. Sociální sítě jsou na komunikaci dobré, ale abych přidával příspěvky z hokejového života každý den, to ne.

Úžasná jednota a velké riziko. Uměli jsme se vzepřít, říkají hokejisté o roku 1969 Úžasná jednota a velké riziko. Uměli jsme se vzepřít, říkají hokejisté o roku 1969 Čtěte zde

Bulvár na mně parazitoval. Otevřelo mi to oči

Takže považujete třeba média za prostředníka mezi hokejisty a fanoušky?

Média strašně ovlivňují svět, nejen ten sportovní, a spoustu lidí na ně dá. Hodně lidí se nechá ovlivnit tím, co vidí nebo slyší v televizi od odborníků, jak se tady říká. Když někdy ty odborníky slyším, ježí se mi chlupy. Lidé často jejich názory přebírají, až se tomu někdy divím.

Vnímáte i kvůli tomuto vlivu, že záleží na tom, co řeknete novinářům?

Snažím se říkat věci tak, aby si o mě lidé udělali určitý obrázek. Snažím se nikomu neublížit, kolikrát bych řekl pravdivější věci, ale v Čechách se pravda a spravedlnost moc nenosí. Zkrátka se snažím říkat něco, co má hlavu a patu. Chci tam přijít s čistou hlavou, ale zase neříkat moc. Někdy mluvím i mezi řádky, mám tam schovanou ironii.

Nakolik ovlivní výkon a výsledek zápasu nastavení hráče, který jde dělat po utkání rozhovory?

Výrazně. Ani novináři to nemají jednoduché, ale kolikrát mě udivuje, s jakými typy otázek jsou schopní přijít. Strašně málo jich je připravených, aby měli smysluplné otázky. Stejně se pořád omílají ty samé fráze, po televizních zápasech mi to přijde úplně primitivní. Často hráč zopakuje v odpovědi otázku, kterou dostal.

Když padají klišé a fráze, divák u televize dopředu ví, co uslyší. Rozhovor pak ztrácí na významu, ne?

Když jdu na rozhovor jako hráč, ani mi to moc nevadí. Spíš mi vadí, když se setkám s novináři, kteří vyloženě hledají senzaci. Čekají na jedno dvě slova, která potom překroutí a udělají z toho senzační rozhovor s velkým titulkem. Jednou se mi stalo, že při online rozhovoru novinář vytrhl větu, kterou jsem ani já neřekl, z kontextu, a udělal velký titulek. Od té doby si dávám pozor na to, co říkám a s kým rozhovor dělám.

Co jste si s médii prožil na podzim roku 2014 po smrti vaší partnerky Kateřiny Netolické?

To období pro mě bylo velkou školou do života, otevřelo mi oči. Začal jsem úplně jinak pohlížet na média, poznal jsem, jak funguje mediální svět. Sportovní rozhovory byly celkem v pohodě, ale něco strašného to bylo ze strany bulváru. Servery typu Extra.cz nebo Super.cz měly rýpavé otázky a bylo vidět, jak chtějí jen parazitovat na tragédii, která se někomu stala. Nebylo to o pocitech nebo o rozhovoru, jen o parazitování a hledání senzací.

Jak jste s tím bojoval, navíc po tak tragické osobní události?

Denně na těch serverech vidím, že se to nestalo jen mně. Když se někomu něco stane, bulvární novináři mají svou živnost založenou na parazitování. Připadá mi to až absurdní. Mojí největší zbraní byla stoprocentní ignorace, tím jsem toho spoustu odboural. Ani si nechci představit, kam až by to eskalovalo, kdybych pár rozhovorů udělal. Ohradil jsem se výbornou skupinou lidí, kteří mi v tom období pomohli. Někomu jsem dával jasně najevo, že rozhovory dělat nechci, přesto dál rýpal, volal, psal emaily.

Když byl hokej více než sport. Velká vítězství branek proti tankům slaví půlstoletí Když byl hokej více než sport. Velká vítězství branek proti tankům slaví půlstoletí Prohlédněte zde

Bylo těžké to jen ignorovat a nepodnikat žádné kroky proti bulváru?

V tu dobu jsem určité kroky zvažoval, přemýšlel jsem o soudní žalobě. Nejenže podávali nepravdivé informace, také poškozovali mě, moji rodinu a moji přítelkyni Káťu. Dotklo se mě to, ale věděl jsem, že bych soudní spor stejně nevyhrál. Měl jsem kolem sebe pár lidí, kteří mi strašně pomohli. Bylo těžké pochopit jejich rady, abych nijak nereagoval, ale bylo to opravdu nejlepší, co jsem mohl udělat.

Co přijde po hokeji? Možná budu truhlář nebo kustod

V 33 letech zůstáváte i na příští sezonu doma v Litvínově. Máte vymýšlený plán na období po skončení hokejové kariéry?

Asi ne úplně, i když nad tím v poslední době přemýšlím. Bohužel mám jen základní vzdělání, v mládí jsem před odchodem do Kanady nestihl dodělat střední školu. Teď už nejsem nejmladší, ale zajímám se u hráčské asociace, jestli je možnost dodělání střední školy nebo podobně. Bavilo by mě dělat truhláře nebo barmana, číšníka. Ruční práce mě ve volném čase naplňují, takže přemýšlím, co budu dělat. Trenéřině bych se chtěl asi vyhnout, ti lidé tráví na stadionu ještě více času než hráči. Pokud bych měl zůstat u hokeje, mohl bych dělat kustoda, servis pro hráče a být týmu nějak nápomocný. Tak aby mi zůstal ten časový režim.

Bylo těžké před odchodem do Kanady nechat střední školy a vrhnout se stoprocentně na hokej?

Asi v 17 letech nás se spoluhráčem Lukášem Kašparem začali brát do áčka, na tréninky, občas i na zápas. V letní přípravě nám pak oznámili, že s námi počítají do čtvrté lajny. Tím nás tolik neoslovili, navíc jsme prošli draftem NHL a náš zástupce přišel s nabídkou z Kanady. Vlastně z hodiny na hodinu jsme se rozhodli. Bral jsem to od začátku jako šanci uchytit se, rozhodl jsem se odejít a podrobit té šanci úplně všechno. Musel jsem opustit školu ve čtvrťáku, ale opravdu jsem chtěl udělat maximum, abych uspěl, což se nakonec povedlo.

Někteří hráči ale nedodělají střední školu, aniž by odcházeli do Ameriky. Proč?

Řeknou, že nebudou dělat školu a že budou hrát hokej, aniž by věděli, co by měli obětovat. Přistupují k tomu asi lehkovážně, já jsem byl opravdu v té době odhodlaný udělat všechno. Chodil jsem na střední školu do Chomutova, ale vždycky jsem hned dopoledne jezdil zpátky do Litvínova a dennodenně jsem byl ve fitku.

Co vám na to řekli doma?

Psal jsem si sám omluvenky, máma to zjistila od učitelky a byla zděšená, co vlastně dělám. Když si to ověřila, řekla mi, že jsem blázen, že nedodělávám školu, ale na druhou stranu věděla, že hokeji obětuju všechno. Chtěl jsem prorazit. Dneska se s tím moc nesetkám, snad můžu jmenovat jen Honzu Myšáka od nás, který hokeji dává všechno, a ještě to dokáže skloubit se školou. Za to ho cením.

Přehledně: Třinec má titul, do extraligy se vrací Kladno a sestupuje Chomutov Přehledně: Třinec má titul, do extraligy se vrací Kladno a sestupuje Chomutov Prohlédněte zde
reklama