A.cz: Jak je možné, že vás pořád ještě hokej baví?
Dobrá otázka, ale řeknu ti, že na úvod docela těžká. (smích) Já ani nevím. Ale abych pravdu řekl, baví mě spíše chvilkově. Dřív to bylo jiné, hokej se hodně proměnil. Už to není tolik o technice, jako spíše o bruslení a síle. Určitě je to taky podmíněno tím, že v Mostě se moc nevyhrává. Kdybychom hráli střed tabulky, bylo by to jiné.
Co vás ve 44 letech žene dopředu?
Mám ten hokej fakt rád. Myslím si o sobě, že jsem soudný člověk, a kdybych už na to neměl, tak se na to vykašlu. Fyzicky jsem v pohodě, spíše musím někdy nakopnout psychiku. Kdyby se víc vyhrávalo, nebylo by co řešit a já bych třeba hrál ještě dalších pět let.
Omezuje vás věk nějak?
Popravdě se už docela vyhýbám osobním soubojům, z těch mám prostě strach. I proto to vypadá, že je tohle moje poslední sezona.
Tohle už jste ale říkal několikrát a pak jste přeci jen vždy našel síly k pokračování. Chce se vám ještě podstupovat ten letní dril?
Asi bych to neměl říkat, ale já fakt třeba posilovnu nikdy nehrotil, v životě jsem nedělal nějaký strečink. Tréninky jako takové jsem ale neflákal, to v žádném případě. Fyzicky jsem na tom byl od malička prostě dobře. Měl jsem vytrvalost, vždycky jsem běhal a jezdil na kole mezi prvníma. A z toho vlastně žiju pořád. Posledních pět let si dělám letní přípravu sám.
Co v ní děláte za cvičení?
To je právě to, nic speciálního. Jdu si zahrát tenis, zaběhat si. Dělám jen věci, které potřebuju. Silovou přípravu vynechávám. Znám své tělo a vím, co chce a co mu musím dát.
Pro radu za mnou občas příjdou i trenéři
Jaromír Jágr mluví o tom, jak se mu na "stará kolena" hraje lépe, jelikož už na něj není bodový tlak a hru si víc užívá. Máte to podobně?
Nemám. I když žádný tlak od klubu nebo odněkud zvenčí na sebe necítím, vytvářím si ho podvědomě sám. Jsem prostě zvyklý bodovat a pomáhat týmu góly. Když pak nepřichází, dost se tím trápím. Do téhle sezony jsem si ale řekl, že to nebudu řešit a chci si hokej užít. Zvlášť pokud to bude můj poslední rok.
V kabině Mostu vedle vás sedí o 20 a více let mladší hráči. Nemáte tendenci udílet klukům otcovské rady?
Stává se mi to. Občas za mnou s něčím přijdou pro radu i trenéři. Ono to jsou vůbec absurdní situace... Před lety jsem hrával s Tomášem Jelínkem, o několik sezon později jsem si pak zahrál s jeho oběma syny. To je něco úplně neskutečného. Celkově ale můžu říct, že mě kluci berou, jsou v pohodě.
Od protihráčů narážky na věk neslyšíte?
Občas jo, někteří jsou prostě arogantní a použijí to. Mně tohle ale nikdy nevadilo. Ať si říkají nebo řvou, co chtějí. Nerozhodí mě to.
Nepřipadáte si už tak trochu jako hrající trenér?
No nevím. Kolikrát mi přijde, že tomu hokeji vůbec nerozumím. Kolikrát slyším, že ten brankář chytá blbě a že ten hráč je zase dobrý. Přitom mně to tak třeba ani nepřijde. Každopádně trenérské zkušenosti nemám žádné. Kdybych chtěl po kariéře začít, určitě bych potřeboval nějaké vedení.
Takže zvažujete trenérskou dráhu?
To zatím vůbec nevím, nechávám tomu volný průběh. Vždy jsem ale tvrdil, že trénovat nechci a až skončím, nechci hokej ani vidět. Ale zatím opravdu nevím, zatím se soustředím na to, že ještě hraju.
Hokej se změnil, je vázán systémy a taktikou
Jak se za ta léta hokej proměnil?
Změnil se hrozně moc. Je tvrdší, rychlejší. Systémově je to kompletně jiná úroveň. Hodně těžko si na to zvykám. Já hrál vždycky pomocí nějaké svojí přirozené inteligence, což už se dneska moc nenosí. Hráči přemýšlí až moc, kde se mají pohybovat, kam už nejezdit, aby splnili pokyny trenérů. Když je ale systém nastavený dobře a hráči ho přijmou, má to hlavu a patu a funguje to.
Na který jeden moment budete po konci kariéry vždycky nejraději vzpomínat?
(přemýšlí) Těžko říct. Ale asi to bude olympiáda 1994 v Lillehammeru, které jsem se účastnil. To je pro mě nejvíc. Vzpomínám na to moc rád, akorát já mám problém, že si prostě strašně málo věcí pamatuju. Vím, že to bylo super, ale jen páté místo.
Vzpomenete si alespoň na svoje dva vstřelené olympijské góly?
Vůbec. Vím, že jeden jsem dal Rusákům, ten jsem si nedávno, ani nevím proč, pouštěl na YouTube. Ale už jen ta vědomost o tom, že jsem tam byl, je skvělá.
Máte na konci ještě nějaký nesplněný hokejový sen?
Mám, ale ten se mi už nesplní. Vždycky jsem snil o tom, že něco vyhraju s reprezentací. Nikdy jsem nezažil tu strašnou radost po zisku titulu nebo velké medaile. Tu radost na Staromáku jsem pak klukům hrozně záviděl. Toho už se nedočkám. Jinak si ale na nic nemůžu stěžovat. Měl jsem skvělá angažmá, skvělou kariéru a úžasnou rodinu, která mě ve všem podporovala. Až přijde ten čas, odejdu spokojený a s hlavou nahoře.
