Přesně před deseti lety si hokejový národ naposled užíval slastné chvíle, při kterých oslavoval české mistry světa. Navzdory rekordnímu počtu omluvenek a rozpačitému vstupu do turnaje dokráčeli svěřenci trenéra Vladimíra Růžičky až ke zlatým medailím.
Ano, vzhledem ke zmíněným okolnostem šlo o obrovské překvapení, ale přesto se v bojovné partě často podceňovaných borců našly dvě persony, které svým významem vyčnívaly.
Tomáš Vokoun zachytal stejně jako ve Vídni v roce 2005 famózně a měl být vyhlášen nejlepším brankářem turnaje. Jaromír Jágr byl společně s Jakubem Klepišem nejproduktivnějším hráčem mužstva a jeho přítomnost měla na ostatní hráče nesmírný vliv i v kabině.
Růžička naordinoval týmu papírových outsiderů v důležitých zápasech vhodnou defenzivní taktiku a zásluhou nezměrného odhodlání, ale v mnoha momentech i silné dávky štěstí - vždyť Češi dvakrát postoupili na nájezdy a v semifinále vyrovnali osm sekund před koncem - vykouzlil se svým výběrem zlato.
Vzpomínáte, jaký přínos měl Jágr ještě o pět let později na MS v Praze? Coby třiačtyřicetiletý bard se stal nejužitečnějším hráčem turnaje a ukončil reprezentační kariéru. Vokoun se v národním dresu ukázal naposled v Německu. A osobnosti jejich formátu teď reprezentaci chybí.
Lépe řečeno je jich mnohem méně. Mnohem méně hráčů, kteří hrají v týmech NHL nebo i vrcholných evropských soutěží stěžejní role.
Ani tým v plné palbě nezaručí úspěch
Zlatá generace z přelomu století nebo z turnaje ve Vídni před patnácti lety je dávno pryč. Její mnozí členové se etablovali jako trenéři, zkusili si nebo si teprve vyzkoušejí práci u národního mužstva. Je to jen dobře, nicméně na ledě jí právoplatní nástupci nevyrostli.
Z Davida Krejčího, Michaela Frolíka, Jakuba Voráčka nebo už i z Jana Kováře jsou třicátníci. Tahounů ubývá. Málokdy se na MS stane, že se v jednom týmu sejdou David Pastrňák, Jakub Vrána, Dominik Kubalík či Tomáš Hertl. Ani oni v současné nabité konkurenci úspěch nezaručí.
Kanaďané, Švédové, Rusové, Američané a většinou i Finové složí každý rok výběr, ve kterém bude takovýchto osobností více, leckdy poskládají z hráčů této úrovně skoro celé mužstvo. Češi budou mít pozici na startu v devadesáti procentech horší.
Proto v době pandemického sportovního půstu v Česku nevzpomínáme na medaili z olympiády v Soči, zlatou Prahu ani na zlatou Bratislavu. Připomínáme si krásné, leč zaprášené úspěchy více deset, patnáct, dvacet a více let starší. A jen ze vzpomínek se žít nedá.
Bohužel díra mezi Čechy a hokejovou špičkou se logicky stále zvětšuje. Logicky, pokud se už nějakou dobu mluví o tom, že právě v době zlatého hattricku a největší slávy místní hokej zaspal práci s mládeží. Logicky, protože tento stav trvá bez ustání už dvacet let.
Křivé prostředí protkané alibismem a jistotami
Nulová koncepce, místy až neuvěřitelné přemety nejen v mládežnických soutěžích, neměnná existence tabulkového odstupného, nabobtnalé ligy, kde hraje na nejvyšší úrovni pomalu každé středně velké město, tahanice po soudech, Růžičkova aféra ve Slavii.
Prostředí českého hokeje se hrozným způsobem pokřivilo a naprosto nezachytilo tempo toho světového.
A když dvacítka nepřivezla medaili ze světového šampionátu patnáct let a osmnáctka za tu dobu získala jeden bronz a jedno stříbro, není se co divit, že Čechy na mezinárodní scéně mezi dospělými dohnali Švýcaři a Němci. A že teď český hokej zažívá nebývalé období sucha.
Jako by si bolestivou pravdu mnozí pořád nechtěli připustit, podívat se jí zpříma do očí. Uvědomit si: "Aha, možná něco opravdu děláme špatně, nejspíš bychom to měli změnit. Ne o tom jen dokola mluvit."
Místo toho se ruší sestupy, uzavírají soutěže, do juniorské ligy akademií se vezme na výjimku i klub, který status akademie vůbec nemá. Hlavně abychom byli kamarádi. V českém hokeji vládne alibismus a úzkostlivá péče o vlastní jistoty. Málokdo z klubů se dokáže podívat dále než před vlastní arénu. Každý si hraje hezky na svém písečku.
Trefně to pojmenoval sportovní manažer Sparty Jaroslav Hlinka pro deník Sport. "Mám pocit, že se za koronavir schováváme. Hodí se nám extraligu uzavřít, mnozí majitelé to chtějí dlouhodobě, a tak to svedeme na koronavir," komentoval návrh svazu na dočasné uzavření a rozšíření nejvyšší soutěže, který kluby momentálně projednávají.
Bývalý extraligový útočník Jakub Koreis pak v komentáři pro Aktuálně.cz dodal: "Nejvíce na celé situaci vydělá současné vedení svazu, které získá u klubů cenné politické body před volbou prezidenta Českého hokeje." Paranoidní názor? V prostředí českého hokeje ani moc ne.
Právě stresové zápasy Češi nezvládají
Následně se v debatě o uzavření extraligy objevují tradiční berličky jako více prostoru pro mladé hráče či atraktivní hokej bez stresu. Neprosadili by se kvalitní mladíci také v soutěži, kde hrozí sestup? Pokud by si to zasloužili a pomohli by týmu, pak bezesporu.
Nepotřebují právě oni mladí hráči stresové situace v ligové soutěži zažít, aby jednou později na velkých turnajích alespoň trochu věděli, do čeho jdou? Samozřejmě.
Vždyť dospělá česká reprezentace na vrcholných akcích prohrála šest semifinálových zápasů a čtyři utkání o bronz v řadě. To jsou ty stresové situace, které je třeba zvládat a při kterých je třeba najít správnou míru rizika. Umět zahrát dozadu, ale také si umět v těchto chvílích dovolit.
Medaile ze světového šampionátu jsou jen špička ledovce a přes všechnu skepsi se může stát, že se český hokej nějakých v dohledné době dočká. Vždyť vloni na MS v Bratislavě byl tak blízko. Jenže i kdyby národní tým přivezl bronz, znamenalo by to jen chvilkovou radost. Problém je daleko hlubší, není to žádná smůla ve čtvrtfinále a zápasech o cenné kovy.
Pokud si hráči uvědomí, jak dlouho už čekání na medaili trvá a udělají po skončení klubové sezony vše proto, aby mohli na MS pomoci, naděje tady rozhodně je. Loňský ročník to jasně demonstroval.
Ale bude to přinejlepším právě bronz, možná by snad někdy mohl vyjít i postup do finále. Nicméně zlato, na které Češi deset let čekají, teď visí opravdu proklatě vysoko. Jestli příští olympijský triumf přebije Nagano, pak také příští titul z MS svým významem překoná Německo 2010.
