reklama

Vůjtkův expert na gólmany dál sní o NHL. I když se do ní jako hráč neprokousal

Petr Jaroš během reprezentačního srazu s Jakubem Kovářem a Dominikem Furchem. Petr Jaroš během reprezentačního srazu s Jakubem Kovářem a Dominikem Furchem. autor: Archiv Petra Jaroše
Trenér brankářů české hokejové reprezentace Petr Jaroš v rozsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje svou dosavadní kariéru a nastínil své kroky do budoucnosti.

Praha - V devětatřiceti letech toho aktuální trenér brankářů české hokejové reprezentace Petr Jaroš stihl už poměrně hodně. S trénováním mladých gólmanů začal už ve dvaadvaceti letech - a poté, co mu o tři roky později ukončila těžká zranění hráčskou kariéru, se této činnosti začal věnovat naplno.

A dotáhl to až do českého národního týmu. Tam ale Jarošovy ambice nekončí. Jako jeho slavný horolezecký jmenovec totiž chce až na vrchol, tedy do NHL.

"Ještě když jsem hrál, tak byl můj největší cíl NHL. V době, když už jsem věděl, že se tam jako hráč nedostanu, tak jsem začal snít o tom, že bych se tam mohl jednou dostat jako trenér brankářů," říká v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz

Začínal v Jihlavě, končil na farmě Kings

A.cz: Jak začínaly vaše první hokejové krůčky?

S hokejem jsem začínal v Jihlavě, kde jsem od první třídy prošel všemi mládežnickými kategoriemi až do juniorky. V Dukle jsem byl také na vojně a potom jsem se rozhodl, že zkusím odejít do zámoří. A to jsem tehdy ani neměl agenta.

Nelitujete zpětně toho, že jste se vydal do Ameriky?

Určitě bych to udělal znovu. Zámořská kariéra mi dala všechno, co v dnešní době mám, bez ní bych nebyl na takové trenérské úrovni, na které jsem teď.

Jaké byly vaše začátky v Severní Americe?

První rok jsem chytal juniorskou soutěž za Utah Grizzlies, kde jsem měl asi vůbec nejlepší sezonu v kariéře. Krom dvou zápasů jsem odchytal celou sezonu. Přestup do seniorského hokeje nebyl snadný. Byl jsem evropský brankář nevelkého vzrůstu, takže jsem pak ty nižší soutěže tak nějak střídal. Nakonec jsem zakotvil na tehdejší farmě Los Angeles v Long Beach Ice Dogs, ale tam byli i brankáři, kteří měli s Kings dvoucestné smlouvy, takže prosadit se nebylo vůbec jednoduché. Navíc jsem tam byl vždycky až druhý nebo třetí brankář v pořadí.

Kdy jste se rozhodl, že skončíte s aktivní kariérou a dáte se na dráhu trenéra?

Měl jsem nějaká těžká zranění. Ať to bylo utržené tříslo, nadvakrát zlomená noha, nebo utržená achilovka. Takže to vyplynulo hlavně z těch těžkých zranění, po kterých rekonvalescence trvala nejméně půl roku. A proto jsem uznal, že pro mě bude lepší trénovat než se toulat po nižších soutěžích a doufat, že se stane zázrak. S odstupem času vnímám, že to bylo dobré rozhodnutí.

Zranění vám ukončila kariéru v poměrně mladém věku. Nelákalo vás chytání o to více, když jste na ledě zůstal?

Určitě. Hokeji jsem obětoval celé mládí a měl vždy obrovské cíle, když se zpětně ohlédnu, tak možná i nereálné. Nejtěžší bylo se vyrovnat s tím, že ten hokej už hrát nebudu. Asi dva nebo tři roky mi trvalo, než jsem si to v hlavě srovnal. Ale tím, že člověk u toho hokeje zůstal a pracoval s těmi gólmany, tak to nakonec ani nevnímal.

Z Kalifornie až na mistrovství světa

V zámoří jste měl brankářskou školu, jací brankáři vám v Kalifornii procházeli pod rukama?

Naše gólmanská škola spolupracovala hlavně s tamními mládežnickými kluby. Nejdále to dotáhli brankáři, kteří pak hráli univerzitní soutěže nebo kanadské juniorské ligy.

Proč jste se vrátil zpátky do rodné Jihlavy?

Důvod byl úplně jednoduchý. Byl jsem v zámoří deset let a řekl jsem si, že už je to dost dlouhá doba. Nikdy jsem neměl v plánu zůstat v Americe natrvalo, takže jsem se rozhodl, že se usadím a zařídím si bydlení doma v Jihlavě.

Kam směřovaly vaše kroky po návratu z Ameriky?

Trénoval jsem tři sezony brankáře v Dukle. Jeden rok jsem byl u české reprezentace do osmnácti let na mistrovství světa v americké Minnesotě. A pak jsem byl v Kontinentální lize u běloruského Minsku. A právě díky angažmá v Minsku jsem se dostal k běloruské reprezentaci. Vzniklo to tak, že jsem v Dynamu trénoval Andreje Mezina, který si naši spolupráci na klubové úrovni pochvaloval, tak asi na základě toho mě tehdejší trenér běloruské reprezentace Eduard Zankovets oslovil.

Další sezonu jste už ale trénoval na světovém šampionátu norské brankáře.

Tam se uvolnilo místo a prakticky jsem s nimi byl tři sezony. Akorát na mistrovství jsem byl jen první rok, ale během sezon jsem s norskou reprezentací objížděl všechny akce. Musím říct, že to byly opravdu pěkné roky. Norská mentalita mi vyloženě sedla. Spolupráce s brankáři i trenéry byla perfektní. A poslední moje reprezentační štace byla u slovenské reprezentace, kde jsem spolupracoval s dnešním trenérem české reprezentace Vladimírem Vůjtkem.

Nejvyšší cíl? Přeci NHL

Jak probíhá vaše sezona?

Během sezony jsem v klubu, což je momentálně Jihlava, a na každý reprezentační podnik přijedu k národnímu týmu. Takže vlastně podobně jako asistenti pana trenéra Vůjtka.

Kolik takový reprezentační trenér brankářů sleduje adeptů do brankoviště národního týmu?

Záleží, třeba u toho norského národního týmu jsme sledovali čtyři až pět brankářů, protože ten norský hokej přece jen nemá tak širokou základnu. V českém brankovišti je samozřejmě situace jiná, protože máme brankáře v Severní Americe, Kontinentální lize, kvalitní brankáři jsou i v extralize, takže je to složitější.

Jak velké slovo máte u konečné nominace brankářů pro jednotlivé reprezentační akce?

Všude je to prakticky stejné. Trenérský štáb se mezi sebou radí, ale to rozhodující slovo má hlavní trenér. Třeba v české reprezentaci jsme se víceméně všichni shodli na konečné nominaci.

Kam povedou vaše kroky v budoucnosti?

To je dobrá otázka. Budoucnost budu řešit během mistrovství. Momentálně jsem v takové fázi, ve které přemýšlím o dalším zahraničním angažmá. Ještě když jsem hrál, tak byl můj největší cíl NHL. V době, když už jsem věděl, že se tam jako hráč nedostanu, tak jsem začal snít o tom, že bych se do NHL mohl jednou dostat jako trenér brankářů.

Jaká cesta vede na post trenéra týmu z NHL?

Určitě to nebude jednoduché. Není moc Evropanů, kteří by v NHL brankáře trénovali. Švéd Johan Hedberg trénuje, ale to je brankář, který tu NHL chytal dlouho. Mně se na tom ale líbí, že je to obrovská výzva. Já si před sebe vždy dávám velké cíle. Takže to je jedna z věcí, kterou bych chtěl dotáhnout. Ale nikam nespěchám, jestli se tam dostanu v padesáti nebo později, tak je mi to jedno. Ale vím, že je to možné, a budu dělat maximum, aby se mi to jednou povedlo.

Do KHL se už vracet nechcete?

Po posledním angažmá jsem si říkal, že ne. Ale nikdy neříkej nikdy, takže je možnost, že se vydám znovu do KHL.

reklama