Na večeře chodil se Sundinem, má zlato z MS i domácí tituly. Teď si Pilař zkusí kariéru agenta

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
6. 6. 2018 14:34
Karel Pilař ukončil kariéru ve 40 letech. Poslední sezonu odehrál urostlý obránce v Litvínově, kde s hokejem také začínal a odkud odjel v roce 2001 na své jediné a zlaté mistrovství světa. Zdolal srdeční potíže, dvakrát vyhrál se Spartou extraligu a při tříletém angažmá v Torontu chodil na večeře s Matsem Sundinem. Hned po skončení kariéry se dal Pilař na dráhu hráčského agenta.
Karel Pilař bohatou kariéru začal i ukončil v Litvínově.
Karel Pilař bohatou kariéru začal i ukončil v Litvínově. | Foto: ČTK

Vrhl jste na novou práci agenta rovnou, bez většího volna?

Dá se říct. Plynule jsem přešel na práci agenta. To samozřejmě není tak fyzicky náročné jako hokej, nepotřeboval jsem velkou dovolenou.

Už delší dobu jste věděl, co chcete po skončení kariéry dělat?

Řekl bych, že ano. V průběhu let jsme se o tom bavili s mým agentem a začalo mě to zajímat stále víc. Tušil jsem, že takhle můžu klukům předat spoustu zkušeností. Směřovalo to k tomu, že budu dělat práci agenta.

Předávání zkušeností skrze trénování vás nelákalo?

Na jednu stranu ano, protože je to práce u hokeje a klukům bych mohl u mnoha věcí poradit. Ale je dost možné, že by kariéra trenéra pokračovala stejně jako ta hráčská a musel bych se třeba s rodinou stěhovat za prací. Navíc je to pořád nejistý džob, nechtěl bych podstupovat to riziko.

Byl jste o konci kariéry během poslední sezony rozhodnutý, nebo byste v případě sestupu Litvínova ještě zvažoval pokračování?

Rozhodnutý jsem byl už před sezonou, výsledek na to neměl vliv. Jestli vyhrajeme titul, nebo sestoupíme. Naštěstí to v baráži dopadlo dobře.

Říkal jste, že to byla nepovedená poslední sezona ve vaší kariéře. Takže zklamání převážilo nad úlevou po záchraně v extralize?

Nebyla povedená z hlediska týmového umístění a ani já jsem tolik nebodoval, hrál jsem méně klíčových situací. Bylo to všechno se vším.

Před sezonou jste cítil, že už máte tělo opotřebené hokejem?

To ani ne. Fyzicky jsem na tom byl dobře, v průběhu kariéry se mi navíc vyhýbala velká zranění. Opotřebená byla spíš mysl. Tělo by ještě mohlo, stále se udržuju v kondici, ale hlava už byla rozhodnutá jinak.

Narodil jste se v Praze, ale s hokejem jste začal v Litvínově. Byli vašimi vzory o šest nebo sedm let starší hráči naganské generace?

Určitě. Měli jsme v Litvínově šanci na ně chodit a v tom malém městě se s nimi i potkávat. Koukali jsme na ně jako na bohy. Když jsem byl malý, hrál jsem i tenis, takže jsem kluky potkával také na tenise. Potom si třeba sedli na pivko s panem Hlinkou, vídal jsem je i mimo stadion.

Sám jste se ale do extraligy dostával trochu komplikovaně přes Jindřichův Hradec a Kralupy nad Vltavou. Jak se to seběhlo?

Starší dorost a dnešní juniorku jsem absolvoval na Spartě, a když jsem v juniorech končil, do áčka jsem se neprobojoval. Sparta měla v té době nejlepší hráče, největší možnosti. Nedostal jsem šanci a poohlížel jsem se po jiných variantách. Z Jindřichova Hradce, který hrál první ligu, jsem šel do Kralup. Už jsem tam byl skoro na vyhození, ale trenér Jandač mi dal šanci a po docela povedené sezoně si mě vzal na zkoušku Litvínov.

Tam jste v roce 1999 nakoukl do extraligy a po dvou letech odjel na mistrovství světa do Německa, kde český tým završil zlatý hattrick. Berete to zpětně jako nejsilnější moment v kariéře?

Byl to pro mě skvělý start a pamatuju si všechna velká vítězství, pokaždé to bylo silné. Na papíře vypadá MS jako největší úspěch, ale jak jsem byl mladý, ještě jsem si naplno neuvědomoval, kolik za tím stojí práce. V té době jsem byl takové mladé ucho a můžu to docenit až teď. Více si proto cením titulů se Spartou, kde musíte vyhrát celou sérii, play off obnáší 12 vyhraných zápasů. Kolik práce za úspěchem stojí, jsem si uvědomoval dobře také v Torontu při postupu do finále Východní konference.

Zlatá medaile z Německa navíc stoupá na hodnotě časem, jelikož v posledních letech Češi poznávají, jak těžké je vozit medaile.

Ano, dřív to šlo jako na běžícím páse. Zlatý hattrick asi trochu uspal práci na svazu, všichni si mysleli, že je všechno v pořádku, když vyhráváme. Trochu jsme potom zaostali za zeměmi, které nás teď dohání.

V Torontu jste odehrál tři sezony, z Litvínova tam s vámi odcházel Robert Reichel. Jak moc vám při první štaci v zahraničí pomohl?

Určitě mi pomohl, ale byli jsme tam tři Češi a nejvíce mi v té době pomohl Tomáš Kabelka (Kaberle, pozn. red.), protože jsme byli stejně staří. Celé mi to v Torontu ukázal, provedl mě tam, dodnes jsme velcí kamarádi. Alby (Robert Reichel) mi zase pomohl převážně v Litvínově, kde jsme spolu nastupovali v jedné lajně. Bylo to tehdy skvělé období.

Jak vzpomínáte na spolupráci s ostatními hvězdami v Torontu? NHL jste si zahrál po boku Alexandra Mogilného nebo Matse Sundina.

Bylo to skvělé, začal jsem si uvědomovat, jaké mám štěstí. S Almem (Alexandr Mogilnyj) jsem párkrát na tripech bydlel na pokoji, měli jsme šanci mluvit také o něčem jiném než o hokeji. Mats mě bral často na večeře, protože jsme byli skoro jediní dva svobodní kluci v týmu. Vážím si toho, že jsem takové hokejisty mohl poznat. Byla to obrovská škola, zahrál jsem si s hráči, kteří jsou, nebo budou v Síni slávy NHL.

Hezké vzpomínky máte i na město Toronto, viďte?

To každopádně. Myslím, že to je nejhokejovější město na světě, byť by v Montrealu možná nesouhlasili. Tato dvě města jsou něco jako Real Madrid a Barcelona ve fotbale. Má to i svá negativa, protože vás všude poznají a všechno se rozebírá horem dolem. Trénink třeba natáčí deset televizních stanic, a když se s někým pošťuchujete nebo poperete, okamžitě se to rozebíralo v médiích. Je to jiné než v ostatních klubech.

Svědčil vám tehdejší tvrdý styl hokeje v NHL?

V průběhu mé kariéry se hokejový styl pořád vyvíjel, každý rok to jde dopředu. Hráč se tomu musí přizpůsobit a musí mít k tomu nějaký talent. Já myslím, že jsem se za těch 20 let dokázal pokaždé přizpůsobit. Jsou hráči, kteří hrají pořád v jednom klubu nebo by se v zahraničí neprosadili, pokaždé jde také o to, co od vás vyžaduje trenér.

Po titulu se Spartou jste strávil dvě sezony na farmách v Torontu a Chicagu. To už v zámoří tak veselé období nebylo, že?

Bral jsem to tehdy jako něco za trest, ale určitě mě to posílilo. Mohl jsem se po srdečních problémech, které jsem prodělal, vrátit do Toronta s jednocestnou smlouvou, ale chtěl jsem si to uhrát sám. Rozhodl jsem se pro Atlantu, kde jsem tušil větší šanci zahrát si mezi čtyřmi nejlepšími obránci. Bohužel jsem nedomyslel, že je tam trenér Bob Hartley, který neměl moc rád Evropany. Od prvního dne v kempu mi to dal najevo. Poslali mě na farmu, odkud jsem se nikdy nepodíval nahoru, ale i tam jsem poznal spoustu skvělých kluků, se kterými si dodnes píšu.

Aspoň máte z období po odchodu z NHL dvě trofeje se Spartou.

Cením si hlavně toho prvního titulu, při tom druhém jsem se jen otočil na letišti a odehrál jsem v play off jeden zápas. To bylo spíš o tom, že to mám na papíře a mohl jsem s klukama zajít na pivo. Ale při tom prvním jsem se vracel po zdravotních problémech, bylo to hodně obtížné.

Mrzí vás, že jste si po zlatém šampionátu z roku 2001 s českou reprezentací už na žádném velkém turnaji nezahrál?

Určitě, myslím si, že třeba v roce 2005 jsem tu výkonnost měl. Jelo se na MS do Vídně, ale v té sezoně zrovna byla stávka NHL a na nároďák jeli všichni. Uniklo mi to, měli jsme silnou generaci, přes hráče jako Jarda Špaček nebo Jirka Šlégr jsem se tam nedostal. Každý start za národní tým pro mě znamenal čest, pokaždé jsem se tam chtěl dostat.

S hokejem jste i tak prošel kus světa a po návratu ze zámoří jste hrál v Rusku, Švédsku, Slovensku, na Ukrajině nebo v Koreji. 

Ve Švédsku se mi moc líbilo, to je nádherná země. Do Koreji tolik lidí nejezdí, byla to zajímavá štace, ale hokej nebyl na úrovni jako v Evropě.

Jaké bylo angažmá v ukrajinském Doněcku?

Tam, kde jsme se pohybovali my, to bylo skvělé. Ale když jsme odbočili doprava nebo doleva, byl to jiný svět. Na jedné straně krásné hotely, na druhé straně chudoba. Jsou tam obrovské životní rozdíly a my jsme měli možnost pohybovat se na té lepší straně. Byl jsem tam v období, kdy začínala válka, pak už to vypadalo mnohem hůř.

Do Koreje jste šel ve 38 letech, ale v klubu Anyang Halla jste odehrál jen 12 utkání. Proč jste se tak brzy vrátil zpět domů?

Taková byla dohoda. V tu dobu jsem nenastupoval v Hradci Králové za áčko a zavolal mi Patrik Martinec (trenér klubu Anyang Halla), že má problém s obránci. Šel jsem tam na měsíc, mohl jsem poznat jinou kulturu i jiný styl hokeje. Tu možnost jsem s díky přijal.

Mluvil jste o tom, jak se hokej během vaší kariéry změnil. Poznal jste to hlavně na jejím konci při chytání mladších hráčů?

Samozřejmě. Ale hokej se změnil celkově. Když se podíváte na Nagano, co tam procházelo za sekání a hákování, tehdy jsem mohl zaháknout vagon. Po příjezdu do Kanady jsem měl 90 kilo a říkali mi, že jsem moc hubený. Vzali si mě do parády kondiční a výživový trenér, cpali do mě zmrzlinu a cokoliv, abych se dostal na stovku. Před brankou si člověk mohl různě pomoct, kdo byl malý a ne tak fyzický, těžko se prosadil.

Dnes už je to jinak.

Ano, dneska se dá hokejka v NHL nad holeně a je to faul. Všechno je to o bruslení, hlídá se každý gram tuku navíc. Je to jinak postavené.

Nebude vám teď po skončení kariéry chybět pohyb na ledě? Nebo už máte domluvené angažmá v nižších soutěžích?

Zatím mi hokej vůbec nechybí, ale to se může změnit. Momentálně spíš vyhledávám sporty, na které jsem neměl tolik času. Hraju tenis, fotbal a pohyb mi rozhodně nechybí. Kdy si zavážu brusle, ještě nevím. Už jsem dostal lano od staré gardy ve Velkých Popovicích, ale zatím jsem řekl, že na to ještě nejsem připravený. Uvidíme, jak to bude dál.

 

Právě se děje

Další zprávy