Jak se vám usínalo po zápase proti Švýcarům, který jste vyhráli 5:4 po nájezdech?
Těžce. Ne ani tak kvůli výsledku, ale spíš kvůli tomu času. Než se na hotelu najíme, je jedna ráno, jsme rozjetí a spí se trochu hůř. Utkání to bylo pro fanoušky ideální, ale nebylo to podle našeho plánu. Hráli jsme často v oslabení a možná nás to stálo bonusový bod. Ale zaplaťpánbůh za dva body a lepší vzájemnou bilanci proti Slovákům i Švýcarům.
Jste spokojeni se čtyřmi body po prvních třech zápasech?
Abych řekl pravdu, tabulku jsem ještě ani neviděl. Vím, jaké zápasy nás čekají a do každého jdeme s tím, že chceme vyhrát. Čekají nás Rusové, kteří dali za tři zápasy dvacet gólů a žádný nedostali. Doufáme, že jsou trochu namlsaní a mohli bychom je zaskočit. Ani ty další zápasy nebudou jednoduché, Rakušané tady už potrápili Slováky a vzali bod Švýcarům.
Rusové hráli dosud s Francií, Rakouskem a Běloruskem trochu v tréninkovém tempu. Dokážou přepnout na vyšší obrátky?
Nevím přesně, jak je ten tým složený, mají nového trenéra. Ale myslím, že to dokážou. Mají v týmu kvalitu, kluky z NHL nebo skvělého lídra Pavla Dacjuka. To je fantastický hráč a člověk, který ostatní strhne.
Stojí ruský tým hlavně na něm?
To asi ne, lídrů mají více. Zmínil jsem ho, protože ho znám, vím, jaký je. Jde příkladem, pořád pracuje. V jeho věku, s tím, co má za sebou, ještě jede na mistrovství světa. To samo o sobě dává ostatním klukům v týmu motivaci. Nedovolí si v jeho přítomnosti nic vypustit.
Může být vaší výhodou, že se Rusové na svých devět bodů zatím tolik nenadřeli? Teď půjdou do zápasu po dvou dnech volna.
To jsou spekulace. Můžeme si říkat, že ano, ale třeba to tak vůbec nebude. Už na Švédských hrách jsme s nimi hráli vyrovnané utkání. Budou se na nás připravovat, nepůjdou na led s tím, že je to tutovka.
Hrajete v ruském Nižněkamsku. Bude to pro vás speciální utkání?
Těžko říct. Jsem na prvním mistrovství a užívám si každou chvíli. Je mi jedno, proti komu hrajeme. V každém zápase jde o body, každý má náboj a je důležitý. Kdybych měl v ruském týmu spoluhráče, bylo by to víc speciální. Ale já jsem hrál v tolika zemích, že už to beru normálně.
Tomáš Rolinek chtěl Rusy vždy porazit kvůli tomu, že neuznávají ostatní hráče a jsou hodně sebestřední. Vy to tak nevnímáte?
Ne, nic takového jsem totiž nepocítil. Bylo pro mě milé překvapení, jakou partu jsme v klubu měli. Po této stránce jsem si nic lepšího nemohl přát, na kluky z Nižněkamsku bych nedal dopustit.
V sedmadvaceti letech jste na prvním šampionátu. Byl to vedle NHL váš klukovský sen?
Jasně, o tom sní asi každý. My jsme vyrůstali na Vídni 1996, na zlatém hattricku v letech 1999 až 2001. Pamatuju si, že jsme u toho na Slavii seděli celý tým. Prožívali jsme to, byli jsme nadšení, snili jsme o tom.
Berete účast na mistrovství v Dánsku částečně jako náplast za olympiádu, na kterou jste nominován nebyl?
O náplasti bych nemluvil. Jsou to dva různé turnaje, na oba jsem chtěl jet a oba cíle jsem si chtěl splnit. Mám to nastavené tak, že když pro něco udělám maximum a nevyjde to, nic se neděje. A pro olympiádu jsem víc udělat nemohl. Život jde dál, musíte na to nahlížet pozitivně.
A co zadostiučinění za to, čím jste si v kariéře prošel? Zlomená páteř, protloukání v nižších soutěžích v Americe. V nejtěžších chvílích jste na mistrovství světa asi ani nepomyslel, ne?
To určitě ano. V médiích toho tehdy bylo dost, ještě nedávno jsem viděl nějaké články o tom zranění. Já musím říct, že člověk rychle zapomíná. Už si ani nevybavuju, jak jsem se v těch chvílích cítil, co všechno potom následovalo. Někde vzadu v hlavě ale mám, že to mohlo dopadnout hůř. Proto jsem šťastný za to, kde jsem a na jaké úrovni pořád hraju.
Jste teď psychicky silnější než dřív?
Asi ano. Člověk, kterému se to stane, to těžko popisuje. To by museli říct lidé, kteří mě znali před zraněním a znají mě teď. Já myslím, že jsem na všechno vždycky hrozně tlačil, a když se mi něco nepovedlo, byl jsem hodně negativní. Za poslední rok jsem se naučil brát život, jaký je. Víc se z něj radovat, být víc pozitivní. A funguje to, je to dobrý recept.
Po devíti sezonách v zámoří jste tu poslední odehrál v KHL. Jak vám tato soutěž pasuje po herní stránce?
Trochu jsem se obával velkého hřiště, ale zvykl jsem si rychle. Dokonce mi to asi víc vyhovuje, jsem spíš vytrvalec než sprinter. Minutové střídání odjezdím v obloucích a svědčí mi to možná víc než krátké vzdálenosti. Sezona byla dobrá a doufám, že příští bude ještě lepší.
Na výbornou základní část jste v Nižněkamsku nedokázali navázat v play off. Skončili jste hned v prvním kole. Měli jste vyšší cíle?
Určitě ano. Moc nám nepomohla ani ta olympijská pauza. To je měsíc volna bez zápasů. Tým šlape, je tam euforie, daří se a pak vám to někde přetne. Je těžké se do toho dostat zpátky. Podmínky jsou pro všechny stejné, nemá cenu se na to vymlouvat, ale trochu nás to zastavilo v rozletu. Na výhru v play off se v Nižněkamsku čekalo snad sedm let. Jedno utkání jsme sice vyhráli, ale mohli jsme Čeljabinsk potrápit víc.
Jak jste na tom po první sezoně s ruštinou? Zpočátku angažmá jste vyprávěl, jak v Nižněkamsku skoro nikdo anglicky nemluví.
Život vás donutí. Mám řidiče, který umí jen rusky. A musíme se nějakým způsobem domluvit. Člověk se musí přizpůsobit prostředí. Už něco umím, víc toho pochopím, než řeknu, ale v kabině máme víc kluků, kteří anglicky mluví. Já se chci v ruštině i nadále zlepšovat.
Říkal jste, že vám pomohla přítomnost krajana Robina Hanzla. Ten z klubu odchází, ale naopak přijde Adam Polášek. Jak to berete?
Jsem rád, s Polym jsme velcí kamarádi, dokonce tady spolu bydlíme na pokoji. Žijeme vedle sebe posledních pět let a přes léto se vídáme skoro denně. Na druhou stranu mě mrzí, že Hanzi nezůstal. Na turnaji v Pardubicích nám to spolu hodně klapalo a bylo by fajn, kdybychom mohli udělat hezký výsledek v klubu. Nedopadlo to, ve Spartaku se o sebe postará, je to chytrý hráč. My to s Polym nějak přežijeme, on umí rusky mnohem lépe než já. Možná si ho najmu jako řidiče. (úsměv)
Nižněkamsk mnozí považují za jedno z nejhorších míst KHL. Továrna a paneláky. Opravdu to tak je? Nic jiného tam nemají?
Já o svém městě nemůžu mluvit negativně. Ale je to tak, že jdeme na trénink, přijdeme domů a pak jen sedíme na gauči a čekáme na další.
Přesto zůstanete i pro příští sezonu.
To ano. Pro mě to není o životní pohodě, o luxusu. Na to moc nejsem. Jsem tam kvůli tomu, abych hrál hokej. Chci ho hrát někde, kde mě chtějí, kde mi věří. To v Nižněkamsku cítím. Neměl jsem důvod odejít. To město není nejkrásnější na světě, ale svým způsobem to tam mám rád. Ani mi neproblesklo hlavou, že bych měl odejít.
Horší je to pro manželky a přítelkyně hráčů, že?
Přesně tak. My jdeme na trénink, potkáme se s dvaceti lidmi, pokecáme, jsme tam čtyři pět hodin. Odpoledne si odpočineme, zajdeme na véču a další den nás to čeká znovu. Holky to mají horší v tom, že jsou třeba tři, a když jsme na tripu, zůstanou samy. Hráči jsou na to zvyklí. Popravdě můžu říct, že kdybych hrál v New Yorku, stejně půjdu po tréninku domů. Ve finále je proto vlastně jedno, kde hrajete.
Vraťme se zpět do Kodaně. Jak se těšíte na přílet Davida Pastrňáka s Davidem Krejčím? Co týmu přinesou?
Strašně se těším. Oba jsou to fantastičtí hráči. Pasta je mladší, hodně se o něm mluví, já se na něj hrozně rád koukám. Je neuvěřitelný, jaký klid v hlavě má. To dělá hráče hráčem. Neznám ho osobně, ale domnívám se, že ho nic nerozhodí. O Krejčovi se nemluví tolik, co by mělo. Má jinou roli, hraje s mladšími kluky, táhne je a dělá body. Oba pro nás budou obrovským přínosem, budou to naši dva nejlepší hráči. Doufám, že si všichni sedneme, bude pohoda a půjdeme do čtvrtfinále sebevědomě.
