reklama

Salfický: Derby to ještě není. Hráli jsme proti Budějkám

Dušan Salfický vychytal Pardubicím po dvaceti letech vítězství v derby nad Hradcem Králové. Dušan Salfický vychytal Pardubicím po dvaceti letech vítězství v derby nad Hradcem Králové. autor: hcpce.cz
Vyhrocené derby to bylo jen v hledišti. Hokejisté Pardubic berou Mountfield HK pořád jako tým z Českých Budějovic.

Pardubice - Dlouhých dvacet let trvalo, než se tahle dvě města znovu utkala v třaskavém derby mezi extraligovými mantinely. Stejně jako tehdy se radovaly Pardubice: Hradec v neděli zdolaly 3:2 v prodloužení. 

Obrovskou zásluhu měl na tom gólman Dušan Salfický. V jednačtyřiceti letech se poprvé v sezoně postavil do brány a chytal skvěle, byl opravdovou jistotou. Stejně jako před dvaceti lety, když v prosinci roku 1993 vychytal nulu a Pardubice v památném utkání Hradec porazily 2:0.

"Dnes byl Hradec ale těžkým soupeřem. Hráli svůj klasický budějovický hokej: dobrá obrana, rychlé brejky," uznal po utkání Salfický a narážel tím zároveň na to, že hokejisty Mountfiledu HK zatím i hráči Pardubic stále berou spíš jako tým z Českých Budějovic. 

A takhle to podle něj bude ještě pár zápasů a možná i sezon trvat.

Ale hrálo se v atmosféře, která se se zápasy proti Budějovicím asi nedá vůbec srovnat, co?
Atmosféra byla nádherná. Přirovnal bych to k play off, když máme vyprodáno a halou se rozléhá řev celý zápas.

Dalo se to srovnat s atmosférou východočeského derby před dvaceti lety, kterou jste naživo kdysi v brankovšiti Pardubic zažil?
Když bych to srovnal s tou atmosférou před mnoha a mnoha lety, tak musím říct, že to tenkrát bylo vypjatější a nevraživější než dnes. Teď to bylo opravdu na sportovní úrovni. Možná až na konci to někteří fanoušci nezvládli psychicky, ale během zápasu žádné extempore nebylo. Za to patří oběma táborům velké dík.

Když jste vychytal tehdy výhru 2:0, skákal jste radostí po mantinelu. Tentokrát jste o něčem podobném nepřemýšlel?
Teď už tam nevyskočím (směje se)... Tenkrát to bylo 2:0, byl to můj jediný zápas v sezoně a udělali jsme druhé místo. Tenkrát mě vyhodili do Skuče a zase mě poslali zpátky a chytal jsem vítězné derby, měl jsem nulu a měl jsem radost. Byl jsem mladý junk, tak jsem po plexi lozil. Dneska by mě tam asi museli zvednout.

Říkal jste, že to bylo spíše ve sportovní úrovni. V takové atmosféře jste ale takhle sledovaný zápas stejně museli brát prestižněji, ne?
Hodně se o tom píše a mluví. My jsme se v hlavách soustředili na jejich hru a to je prostě klasická budějovická hra. Dívali jsme se na ně jak na Budějovice, hokejově. Ale je pravda, že tím, jak se o tom mluví a přijel kotel Hradce, mají na prsou Hradec a reprezentují to město, tak si prostě řekneš, že bojuješ za Pardubky. Tenkrát to ale bylo mnohem, mnohem vypjatější. Dneska k tomu přistoupily oba týmy sportovně a nebrali v potaz, že je to derby.

Ale za takové dva tři roky, až bude Hradec víc Hradcem než Budějovicemi...
Souhlasím, už jsem to taky říkal. Pokud v Hradci hokej vydrží a získá si zpátky tu tradici... Musí si jí prostě získat, nejde říct po jednom zápase, že je to derby jako před dvaceti lety. Byl to skvělý zápas, se skvělou kulisou, označený jako derby. Derby jako derby přijde až ve chvíli, kdy tady bude Hradec déle, zápasy s námi se budou opakovat. Až pak to bude opravdu derby s velkým D.

Kdy jste se vůbec dozvěděl, že půjdete do brány?
V sobotu ráno se mě trenér zeptal, jestli jsem ready, že by chtěl, abych šel do brány. Martin Růžička měl skvělé zápasy, zavřel všem škarohlídům pusu. Ve Vítkovicích mu to tam ale napadalo, protože se nám to v obraně nepodařilo. Asi ho chtěl trenér nechat odpočívat.

Bylo pro vás těžké takhle rychle naskočit do rozjetého vlaku?
No... V Moskvě jsem třeba naskakoval po měsíci po zranění, tam mě Tichonov vyhnal do brány třeba po jednom tréninku. S takovou situací jsem se setkal hodněkrát a dycky říkám, že musí mít člověk z čeho brát: dobrá příprava, zápasy v přípravě. Když to řeknu teď, část přípravy jsem promarodil a dva a půl zápasů v přípravě není moc. V mém věku už člověk žije spíše zápasy než tréninkem, takže to jednoduché nebylo. Pomohl mi ale i Růža, který mi naléval sebevědomí a říkal, jak jsem úžasný. Člověk to potřebuje slyšet z jiné strany. A i když jsem dostal rychle gól, řekl jsem si jen: no co, máš ho tam, nic se neděje.

reklama