reklama

Věčně druhý. Hadamczik může v Soči změnit svou pověst

Alois Hadamczik stále čeká na vítězství. V kariéře trenéra ho provází nálepka toho věčně druhého. Zlomí své prokletí v Soči? Alois Hadamczik stále čeká na vítězství. V kariéře trenéra ho provází nálepka toho věčně druhého. Zlomí své prokletí v Soči? autor: Reuters
Olympijský turnaj v Soči je jedna z posledních šancí trenéra Aloise Hadamczika konečně v kariéře vyhrát velký turnaj.

Praha - Alois Hadamczik je hodně zvláštní člověk. Málokdy druhým odpouští a hlavně se nikdy nikomu nepodřizuje, vždy musí být po jeho. Také proto už v reprezentaci skončili třeba Jakub Klepiš nebo Marek Kvapil - výborní hokejisté z KHL, kteří o trenérovi v novinách nemluvili zrovna hezky.

Sebedůvěry měl Hadamczik vždy na rozdávání. Své chyby nikdy, dokonce ani po jarním propadáku na mistrovství světa ve Švédsku, moc nepřipouštěl.

Hadamczik vždy věří své pravdě

„Vzal jsem tam dvanáct hráčů z NHL. Kdybych to neudělal, všichni by mi vyčítali, že jsem pitomý, že jsem nenominoval kluky, co v NHL dali 20 gólů za sezonu,“ brání se i s odstupem času. Rodák z Kravař u Opavy byl zkrátka vždy přesvědčený, že dělá vše nejlépe, jak může.

Ani včera, přitom, když oznamoval konečnou nominaci pro turnaj v Soči, který začíná zhruba za měsíc, nepopřel sám sebe. Klidným, ostrým hlasem vyjmenoval vybranou pětadvacítku hokejistů, kteří se pokusí o zopakovaní naganského zázraku nebo alespoň - a i to by bylo vynikající - reprízu turínského bronzu.

Hadamczik jde s kůží na trh. Nominaci postavil zase podle svého, úplně jinak než by to nejspíš udělali všichni ostatní. Do Soči nakonec třeba nevzal třetího nejproduktivnějšího Čecha v NHL Jiřího Hudlera ani defenzivní oporu Colorada Jana Hejdu.

Pokud Soči skončí hokejovým průšvihem a Češi na ostře sledovaném turnaji vyhoří podobně jako na jarním mistrovství světa, půjde ostuda na jeho vrub. Kritice neunikne, moc dobře to ví. Ale svému týmu teď věří víc než jindy.

Ve Švédsku prohrál své nejsnadnější čtvrtfinále

„To Švédsko mě pořád vytáčí. Prohrál jsem tam nejjednodušší čtvrtfinále ve svém životě,“ hudruje jednašedesátiletý kouč doteď kudy chodí a mimo záznam k tomu přidává i mnohem ostřejší výrazy. Ostudné květnové vyřazení se Švýcarskem ve čtvrtfinále šampionátu mu je lepší nepřipomínat. Raději by ho vymazal ze své paměti, se dvanácti hráči z NHL tam měl český tým loni ty největší ambice.

Řada hvězd ze zámoří ale moc zklamala, papírově silný celek netvořil kompaktní tým ani dobrou partu. Těsně před olympiádou v Soči to Hadamczika vystrašilo. A tak tomu přizpůsobil i včerejší nominaci. Do Soči nevzal ani útočníky Radima Vrbatu či Jiřího Tlustého a vsadil raději na hráče, kteří v minulosti pod jeho vedením v reprezentaci váleli. Byť jim třeba letošní sezona v NHL moc nevychází.

Hadamczik si vždycky, a je jedno, co si mysleli ostatní, stál pevně za svým. Dokonce i v dobách, kdy se na dálku prostřednictvím médií několik let ostře škádlil se svým největším trenérským konkurentem a sokem Vladimírem Růžičkou. Vzhledem k úspěchům, jaké oba do té doby dokázali, Hadamczik nikdy neměl nad slávistickým mágem navrch.

Hadamczik se marně snaží vyrovnat Růžičkovi

Zatímco Růžička dotáhl Čechy ke dvěma titulům mistrů světa a ještě jako kapitán i k triumfu v Naganu, Hadamczik byl vždy až ten druhý. V extralize i na lavičce národního týmu nikdy nedošel, kromě předloňského triumfu v Euro Hockey Tour, na rozdíl od Růžičky, až ke zlatu. Za svou celou trenérskou kariéru na velkých akcích doteď ani jednou.

Muselo být pro něj hodně těžké skousnout i to, že mu na olympiádě v Turíně údajně zachránil krk právě Růžička. Traduje se, že si tam Hadamczik nesedl s některými hvězdami z NHL. A byl to zrovna jeho největší konkurent, kdo po mizerných výkonech týmu v základní skupině navštívil kabinu a Jágrovi a spol. za zavřenými dveřmi hlasitě vynadal.

Zdůraznil jim, že jejich kouč se jmenuje Alois Hadamczik a měli by ho respektovat. Češi pak zvládli čtvrtfinále a nakonec v boji o třetí místo ukradli bronz Rusku. To je dodnes Hadamczikův nejlepší trenérský výsledek.

Novináři, hráči i svaz ho uznává...

I tak si ale Hadamczik svou v hokejovém prostředí až nebývalou vstřícností vybudoval hlavně mezi novináři nebývalý respekt. Vždy se zdvořile usmívá a působí spíš jako kamarád. Nikdy neodmítá rozhovory, nebojí se v nich otevřeně kritizovat.

Všechny novináře zná křestním jménem, má je uložené v mobilu a někdy jim jen tak sám od sebe zavolá, aby si s nimi udržoval kontakt. Pevnou půdu pod nohama má i na hokejovém svazu. Když se po letošním propadáku ve Švédsku volalo po jeho odvolání, výkonný výbor o tom ani nejednal. Nikdo z jeho členů to dokonce ani nenavrhnul.

A konečně: nebývale nadstandardní vztahy má Hadamczik, navzdory už zmíněnému Turínu, už i se svými hokejisty. Ani borci jako Jaromír Jágr nebo Patrik Eliáš jeho pozvánky neodmítají, a to v minulosti pravidlem rozhodně nebylo. Vzpomeňte si třeba na zlaté mistrovství světa v roce 2010, Vladimír Růžička tehdy omluvenek od hráčů z NHL napočítal 25!

...Fanoušci ale stále nikoliv

Jedno ale současnému trenérovi přece chybí. Hadamczik si na svou stranu nikdy nezískal fanoušky. Ti o něm často tvrdí, že na svém místě už dávno nemá co dělat. Že hokeji nerozumí, že reprezentace právě kvůli němu neumí vyhrávat velké turnaje.

Přirovnávají ho k Michalu Bílkovi v době, kdy působil u fotbalové reprezentace. Svým způsobem je to pochopitelné, historie si pamatuje pouze vítěze, a tím Hadamczik ještě nikdy v kariéře nebyl. Na druhou stranu je to ale vůči uznávanému kouči hodně nespravedlivé.

Hadamczikovi se totiž povedlo něco, co třeba Bílkovi s fotbalisty nikdy - probudit ve fanoušcích hrdost i radost z herního projevu. Tak třeba mistrovství světa 2011 v Bratislavě, z toho byli namlsaní úplně všichni. Takhle dobře čeští hokejisté na světovém šampionátu od zlaté éry na přelomu století nehráli.

Nejkrutější rána? Na šampionátu v Bratislavě

Hadamczikův tým na turnaji válcoval všechny soupeře, dvakrát hladce porazil i hvězdami nabité Rusko. Jak to dopadlo, si ale asi všichni dobře pamatujete: Češi na svém nejlepším šampionátu v posledních deseti letech prohráli jediný z deseti zápasů - bylo to bohužel v klíčovém semifinále se Švédskem - a museli se nakonec smířit s hořkým bronzem.

Média v Evropě i v zámoří tehdy psala, že právě Češi měli být mistry světa, nebýt tak krutého systému turnaje. Rok na to Hadamczik bronz obhájil na šampionátu ve Finsku. Na své první vítězství ale pořád čeká a čas se mu krátí. Smlouva s hokejovým svazem mu platí do poloviny roku 2015. Hadamczik o pokračování neuvažuje.

Olympijský turnaj v Soči je tak jedna z jeho posledních šancí, jak se zapsat do historie českého hokeje konečně zlatým písmen. Získat i to poslední, co ještě nedokázal: před svou trenérskou derniérou na domácím mistrovství světa za rok v Praze konečně i přízeň náročného českého fanouška.

reklama