reklama

"Garážista" Tomeček v Africe proháněl kamazy

Tomáš Tomeček absolvoval ve své Taře soutěž Africa Eco Race jen s navigátorem Ladislavem Lálou a dvěma mechaniky. Tomáš Tomeček absolvoval ve své Taře soutěž Africa Eco Race jen s navigátorem Ladislavem Lálou a dvěma mechaniky. autor: Tom Racing Team
Tomáš Tomeček patří mezi matadory dálkové rallye s cílem v Dakaru. I když si vyzkoušel „americký Dakar“, pořád ho to spíš táhne do Afriky, kde v neděli ve své tatře dojel na třetím místě.

Praha - Tomáš Tomeček patří mezi matadory dálkové rallye s cílem v Dakaru. Už v roce 1995 dělal navigátora legendárnímu Karlu Lopraisovi a od roku 1999 na trati soutěže bojuje jako jezdec. I když si vyzkoušel „americký Dakar“, pořád ho to spíš táhne do Afriky, kde v neděli ve své tatře dojel na třetím místě mezi kamiony svoji už pátou Africa Eco Race.

„K Africe jsem vždycky měl citový vztah a na Argentinu jsem starej,“ řekl Tomeček po návratu zpátky domů.

Co vás motivuje k tomu závodit v Africe místo na Rallye Dakar?
Je to citová záležitost, Africa Eco Race není tak velká komerční akce, v jakou se proměnil Dakar. Člověk to chce zkusit jet do extrému, sám bez asistence a v pohodě až k Růžovému jezeru v Dakaru. A Růžové jezero není v Argentině. Proto si Tomeček vybírá tento závod. Pokud by se teoreticky našel nějaký tým, který by chtěl Tomečka v Argentině, tak to Tomeček zváží. Ale to v naší malé Evropě není možné. Týmy do startu v Americe investují velké peníze a podle mě už tam chybí radost. Je to jen o těch penězích. Další věcí je, že když si spočítám, kolik jsem za pět let najezdil v Africe rychlostních zkoušek, tak mi vyjde, že jsem najel stejně jako hoši v Argentině. Ale za třetinový rozpočet. Takže ekonomicky a z hlediska toho, abych si zajezdil, mi Africa Eco Race vychází jednoznačně lépe.

Do Afriky Tomečka poslaly děti

Jak jste se vlastně dostal k tomu, že jste vyměnil Dakar za africkou soutěž?
Když jsem se v roce 2010 vracel z Argentiny podruhé s rozbitým autem, říkal jsem si, že jsem blbej, že to nemůžu dělat, že to neumím a všechno prodám. Ale protože už existovala Africa Eco Race, tak mi děti říkaly "Tatínku, víš, že se ti v té Argentině nedaří, zkus Afriku!" Tak jsem to zkusil a hned napoprvé jsme vyhráli. Vstupoval jsem do závodu s nulovou sebedůvěrou, tak jsem si dokázal, že nejsem blbej. K Africe jsem vždycky měl citový vztah a na Argentinu jsem starej. Jsem „Paris Dakar veteran“, jak mi říkají ve Francii, Dakar dneska jezdí mladí kluci.

Cítíte rozdíl v atmosféře Africa Eco Race v porovnání s Rallye Dakar?
Rozdíl je velký. Jasně to je vidět v komunikaci s vedením soutěže. S legendami historie závodu Paříž–Dakar, jako jsou pánové René Metge a Jean-Louis Schlesser, se můžete normálně bavit. Ne, jako na Dakaru, kde musíte komunikovat přes tiskové mluvčí.

Vaše výborné vztahy s organizátory přinesly plody v podobě dvou asistenčních tater, které jste pro Africa Eco Race připravil…
Pro mě je komunikovat s těmi pány velká čest, mám z toho velkou radost a oni to z toho také cítí. Jsme na stejné vlně, jsem magor a oni jsou také magoři (smích). Pro mě je to krásná věc, když lidem, které jsem před třiceti lety obdivoval, pomáhám s realizováním jejich projektu. Toho si moc cením. A že nám dávají práci, je také dobře.

Bivak mezi kulometem a samopalem

Pomáhá vám příprava asistenčních vozů při plnění rozpočtu týmu pro Africa Eco Race?
Určitě ano. Organizátoři pochopili, že tatra je pro zajištění v takovém extrému dobrá. Je to nákladní auto, má na zadní nápravě vzduchové pérování, může projet extrémním terénem a má ještě dohušťování. Navíc má vedle silného motoru rozsáhlé převody, takže dokáže jet krokem i pádit rychlostí 150 km/h.

Jak velký rozpočet potřebujete na start na Africa Eco Race?
Pohybujeme se kolem 60 000 eur (přibližně 1,7 milionu korun, pozn. red.). Je to asi tak třetina nákladů na Rallye Dakar. Ale to je jen samotný start, vedle toho ještě musíte investovat spoustu peněz do vozu.

Rallye Dakar opustila Afriku kvůli bezpečnosti, jak byla zajištěna během Africa Eco Race?
Bezpečnost byla naprosto perfektní. V žádném okamžiku jsme se nebáli, že by nám něco hrozilo. Maroko je naprosto bezpečná a civilizovaná země, stejně jako Senegal. V Mauritánii je situace složitější. Jelo se jen u západního pobřeží, protože ve vnitrozemí není situace vůbec dobrá. Mali, kde nás v roce 1998 přepadli, soutěž úplně míjí. Díky podpoře mauritánské vlády byli všudypřítomní vojáci. Kolem bivaku stály toyoty s kulomety a kousek od nich v písku leželi vojáci se samopalem otočeným na bivak. Byl to dvojitý kordon, přes který neprošla ani myš. Za řidiči asistenčních Tater vjela do dunového pole s odstupem tři auta plná vojáků. Když oni zastavili, vojenská auta taky, když se rozjeli, vojáci pokračovali za nimi. Jediné, co se nám nelíbilo, bylo čekání na hranicích. To mauritánská strana absolutně nezvládla. My závodníci jsme ztratili asi tři a půl hodiny, doprovodná vozidla i víc než osm hodin.

S "piliňákem" bylo možné bojovat

Pro první dvě místa si nakonec dojel Kamaz. Dokázali jste s továrním týmem soupeřit?
Kamaz nasadil dva vozy. Tomu prvnímu jsme říkali „pěrvyj bajovyj“ a druhému „piliňák“, protože měl hybridní pohon na plyn. Myslím si, že na ten druhý jsme měli, především v technických pasážích. Tam, kde se jelo na rychlost, jsme ztráceli. Máme totiž kvůli životnosti motoru omezený výkon, zatímco oni mohli jet „plnou palbu“ a první volný den mechanici postavili praktické nové auto. Byli jsme proti nim garážisté. Zatímco my jsme měli dva mechaniky, na společné fotce Kamazu v cíli bylo asi čtyřicet lidí.

Stíhali jste sledovat ještě americký Dakar?
Na to jsme neměli vůbec čas ani jsme neměli spojení se světem. Vůbec jsme třeba netušili, co se stalo v Paříži. Informace o Dakaru nám zprostředkovávali Rusové, šéf jejich týmu vždycky přišel s telefonem a ukazoval nám na displeji: první Kamaz, druhý Kamaz, čtvrtý Kamaz. Když jednu etapu nevyhráli, tak nepřišel (smích).

reklama