reklama

Dříč Valtr chce z Dakaru beduína pro manželku. S Phoenixem se stále sžívá

Jaroslav Valtr letos na Dakaru pilotuje nový kamion Tatra Phoenix. Jaroslav Valtr letos na Dakaru pilotuje nový kamion Tatra Phoenix. autor: Buggyra Media
V rozhovoru s Jaroslavem Valtrem, jenž je po první polovině Rallye Dakar nejlépe postaveným pilotem Tatry v celkovém pořadí kamionů, se dočtete o strachu, dřině, nebezpečném předjíždění i Kolomého uzeninách.

Salta/Praha - Letošní Rallye Dakar načne dnešní osmou etapou závěrečný týden závodění. Po první polovině soutěže je na tom ve výsledkové listině z pilotů kamionů značky Tatra nejlépe Jaroslav Valtr, jemuž v novém Phoenixu patří 15. pozice.

"Ten, kdo se na Dakaru nebojí, je blázen," říká pilot stáje Buggyra v exkluzivním rozhovoru pro deník Aktuálně.cz přímo z dějiště slavné dálkové soutěže.

Práce + Dakar = neskutečná dřina

Kde se vlastně v člověku ze středu Evropy vzala touha závodit na dálkové soutěži kdesi v daleké Jižní Americe?

Když jsme se se ženou vzali, tak jsme úplně první peníze utratili za satelit, abychom mohli sledovat Rallye Paříž – Dakar a fandit Karlovi Lopraisovi. Nikdy by mě nenapadlo, že ji jednou budu jezdit sám. Jenže ženě jsem dal před 25 lety slib, že jí dovezu beduína, který se dává v cíli prvním třem v celkovém pořadí. Takže se snažím to nějak splnit (smích).

Jak se dá v Šternberku a okolí připravit na takové teplotní výkyvy, jaké panovaly na některých dakarských etapách? Tedy start za slunečních paprsků a v noci v bivaku pod nulou…

Hodně jsem cestoval po Africe, takže se na ně dokážu připravit. Nemám s tím problém. Horko mi vyhovuje. Člověk se přizpůsobí, jen musí vědět, jak se přizpůsobit co nejrychleji. Nesmí riskovat, musí se přizpůsobit závodnímu režimu a nesmí přeceňovat síly.

Jak je těžké spojit každoroční přípravu a účast na Dakaru s fungováním vlastní stavební firmy?

(Povzdech) Je to strašná dřina. V práci trávím i 15–16 hodin a kolikrát už na to nemám náladu. Ale když přijdu z práce, tak často ještě v osm večer sednu na kolo a jdu šlapat. Vracím se v deset, jedenáct. Je to dřina. Mám dvakrát týdně posilovnu, dvakrát třikrát týdně kolo. V zimě jsem chodil na vejšlapy, kdy jsem se třeba v deset večer sebral a šel se na hodinu projít. Nikdo si nedovede představit, jaké to je odříkání. Účast na Dakaru je vydřená, ale já jsem zvyklý takhle fungovat. I firmu jsem si takhle postavil sám, jsem na dřinu zvyklý a vůbec mi to nevadí. Naopak mi to spíš vyhovuje.

České bahno je v Americe výhodou

Dají se zkušenosti z českého offroadového závodění využít i na Rallye Dakar?

Strašně a málokdo si to dokáže představit. Když jsme jeli v těch náročných terénech nebo na blátě, tak jsme si se soupeři dělali, co chtěli. Sázel jsem na to, že na blátě jsem byl schopný jet na špici. Můj spojenec je vítr a déšť. Ten, kdo prošel našimi offroad maratony, má na Dakaru hodně navrch. Kromě Aleše Lopraise tím prošli úplně všichni a podívejte se, kde se dneska ti kluci pohybují.  Je to obrovský přínos.

Jak často a jak moc se pilot závodního kamionu na Rallye Dakar bojí?

Já se bojím pořád. Ten, kdo se nebojí, je blázen (smích). Musíte mít respekt k terénu a k autu. Musíte s ním zacházet tak, abyste si nerozbil hubu. To je jednoduché. Nemá význam jet to, na co nemáte. Snažím se postupně zlepšovat a posunovat dopředu. Bohužel s Tatrou Phoenix mám málo najeto, takže do toho jdu opatrně.

V předchozích startech jste pilotoval kamion značky LIAZ. Jak moc se liší od nové Tatry Phoenix?

S Phoenixem ještě nejsme úplně sžitý. Něco jsem najezdil doma, ale tam jsem terén znal a jezdil po paměti. Tady v Americe je trať hodně rychlá. Samozřejmě ještě neznám možnosti toho auta, ale každý den zkoušíme něco nového - jinou techniku jízdy, jiné nastavení auta. Liazka má své klady a tuhá náprava má výhodu v rychlých pasážích. S tatrou se musím naučit auto šetřit, využívat ho v závislosti na délce etap. Musím říct, že jsem s tatrou zrychlil. V rozbíječkách jede nesmyslně rychle. Viděl jsem to v sobotu, kdy nás Martin Macík dohnal v horách, ale na rozbíječkách jsme mu ujeli bez potíží o dvě minuty.

Prašná ruleta ve sto padesáti za hodinu

Letos vám v úvodu soutěže nepřálo štěstí a do první ostré etapy jste vyrazil podle svého startovního čísla až v hloubi pole. Pak jste si stěžoval na složitost předjíždění v úvodních etapách. Dá se takový komplikovaný manévr přirovnat k tomu, co může „normální smrtelník“ zažít v běžném silničním provozu?

Jo. Když zavřete oči a budete předjíždět ve sto padesáti na dálnici. Je to obrovské riziko a napětí. V každé etapě jsme předjížděli deset nebo dvanáct aut. Je to v prachu, pořádně nevidíte, pak musíte dobržďovat. Musíme si letos vytvořit takovou pozici, abychom příští rok startovali nejhůř do patnáctého místa, a pak už jsme během jedné nebo dvou etap schopni se dostat do desítky. A když už jste v desítce, kde vám 300 kilometrů nikdo nepráší a jedete do čistého... To je prostě pohádka.

První pernou chvilkou byla výměna pneumatiky ve třetí etapě. Trénovali jste tento úkon s kolegy z posádky před startem Dakaru?

Netrénovali. Asi jsme udělali chybu, ale musí si to sednout. Chci změnit úplně systém výměny pneumatiky. To budu řešit, až se vrátíme, a chci si vymyslet vlastní způsob.

Klobásy jen první tři dny

Hodně se hovoří o tom, že úvod Dakaru byl spíš soutěží typu WRC než dálkovou etapou. Souhlasíte s tímto názorem? A jak letošní profil trati sedí vaší tatře?

Myslím, že tuhle trať postavil organizátor pro Peugeot. Ten si najal nejlepší piloty a nikdo mi nevymluví, že je to nastavené pro ně. Mně tyhle rychlé části zatím bohužel nesedí, protože ještě nejsem s Phoenixem tak sžitý. V maratonské etapě jsem si nezkušeností zničil zadní gumy. Co se týká rozbíjecích pasáží, ty mi sedí. Začínám víc využívat podvozku tatry. V rychlých etapách mám ještě respekt. Druhým problémem bylo, že ve vysokých horách nemělo auto dostatečný výkon. Tam jsem musel jet hlavně hlavou, ne srdcem.

Jak jste si vlastně s Martinem Kolomým sedli osobně a nabídl vám už ochutnat něco ze své bohaté zásoby uzenin?

Nabídl. Zkoušel jsem to první tři dny, měl jsem ji každý den ráno na snídani. Pak jsem musel vynechat, protože jsem měl celkem střevní hoňku (smích). S Martinem jsme si sedli, známe se víc než dvacet let. Víme o sobě. Víme, co kdo umí. O to víc mě mrzí, že v sobotní etapě vypadl z desítky. Ale teď projedeme pro radost a radost našich fandů, abychom jim vybojovali slušná umístění v desítce a Martin i nějaké to pódium. Já mu rád pokryju záda a na druhou část Dakaru se těším.

reklama