reklama

Mamku vyšoupla Hilgertová, tátu za trenéra nechtěl. Teď je "nervóza" Rohan hvězdou

Kanoista Lukáš Rohan Kanoista Lukáš Rohan autor: Reuters
Už z dálky je vám jasné, že ti dva jsou otec a syn. Lukáš Rohan má podobnou postavu a na hlavě nosí stejnou čupřinu jako jeho otec Jiří. Oba pojí láska ke kanoi a divoké vodě, oba mají od pondělí stříbrnou olympijskou medaili, respektive Rohan starší ještě jednu navíc. A oba pojí zvláštní vztah, kvůli kterému se zrovna nehrnuli do trenérské spolupráce.

Tokio (Od našeho zpravodaje) - Na první dobrou byste neváhali. Rodokmen je nekompromisní, Lukáš Rohan prostě nemohl mít na vybranou a musel skončit u vody.

Rohan si pustil motivační proslov z Hokejového zázraku a jel si pro medaili Rohan si pustil motivační proslov z Hokejového zázraku a jel si pro medaili Čtěte zde

Vždyť tatínek je dvojnásobný stříbrný olympijský medailista na deblkánoi a coby trenér tahal synka odmalička skrz všechna zákoutí Trójské loděnice. Mamka zase závodila na kajaku. A vůbec si nevedla špatně. Klidně to také mohla dotáhnout na olympiádu, ale měla smůlu, že ve stejné generaci měla silnou konkurenci. Jmenovala se Štěpánka Hilgertová. 

Malý Lukáš si ale nechal svobodu, dlouho zkoušel sporty jako normální kluci v jeho věku. Fotbal, nějaká ta atletika, na tělocviku mu zase učaroval florbal.

"Především díky učiteli tělocviku. Ve čtrnácti už ale bylo jasné, že dva sporty už skloubit nepůjdou a musím se rozhodnout mezi vodou a florbalem," vzpomínal kdysi Rohan v knize Divoká voda.

Zpočátku se rozbouřených peřejí dokonce bál, ale když to sjede kamarád malý Jířa Prskavec, co by to nesjel taky. Tak zkoušel nejdřív kajak, pak se po vzoru tatínka usadil do deblkanoe a na singlu trénoval tak trochu na tajňačku. Kategorii C1 se začal pořádně věnovat až někdy před osmi lety.

Ale že by se vyloženě hnal do toho, aby ho táta trénoval, to se říct nedá a stejně to měl Rohan starší.

"Linie vztahu mezi otcem trenérem a synem závodníkem je jiná. Musím říct, že se všemi ostatními svěřenci jsem to měl jednodušší. S některými jsem byl velký kamarád, s některými míň," přiznal v Tokiu Jiří Rohan.

Nakonec jejich společné angažmá způsobil přetlak ve skupině Jiřího Prskavce staršího. "Nechci snad říct, že na mě zbyl, ale trošku to k tomu vedlo," směje se.

Také mladý sportovec nechtěl do sportu tahat rodinné vztahy. "Bylo to oboustranný, ale teď mám medaili, takže nakonec docela dobrý příběh, ne?" culil se Rohan v cílovém prostoru pondělního olympijského slalomu.

Stříbro, bronz i prázdné kolo a kanár pro Kvitovou. Nabité olympijské pondělí obrazem Stříbro, bronz i prázdné kolo a kanár pro Kvitovou. Nabité olympijské pondělí obrazem Prohlédněte zde

Podstatou toho příběhu ale je fakt, že se musel pořádně změnit jako člověk. Dřív ho totiž pěkně svazovala nervozita, udělal chybu a zacloumaly s ním emoce. Když udělal chybu, často buď už neměl motivaci se snažit, nebo se sesypal.

I proto v něm zřejmě stále převládá pocit, že je mu nejlíp, když se na něj moc neupírá pozornost a moc se od něj neočekává. Vyhovuje mu role outsidera. Když těsně před odletem do Tokia vyhrál Světový pohár, říkal něco podobného.

"Byl bych nerad, kdyby se psalo, že jsem vyhrál a najednou jsem velká naděje na medaili. V Tokiu to bude úplně jiný závod," hlásil v červnu.

A taky že byl, jen místo zlata slavil neméně skvělé stříbro. A přitom hned v úvodu šťouchl do jedné z branek. 

"Rozhodně je to velká zásluha mého mentálního kouče Honzy Mühlfeita. Kdybych takhle šťouchl ani ne na tak důležitém závodě, začal bych v hlavě zmatkovat a dělal bych chyby, které by mě stály takové umístění. Dneska jsem to dokázal okamžitě smazat, jet dál a možná mě to víc zdravě nakoplo, dodalo mi to sílu a mohl jsem až do konce," dodal Rohan.

reklama