reklama

Video ve fotbale není transparentní. Učte se od pozemních hokejistů, říká rozhodčí

Jakub Mejzlík s rodinkou
Jeho maminka ještě pod jménem Alena Kyselicová přivezla stříbrnou medaili z olympijských her jako pozemní hokejistka. Jakub Mejzlík přesto do 25 let pobíhal po fotbalových trávnících a v mládežnické reprezentaci se potkal třeba s Petrem Čechem nebo Milanem Barošem. Nakonec si ale splnil sen a v rozhovoru pro Aktuálně.cz se mohl rozpovídat o tom, jak pojede na hry do Tokia jako sudí pozemářů.

Maminka hrála a trénovala pozemní hokej, hrají ho i obě vaše sestry, proč to vás minulo?

Protože tatínek byl fotbalista. Naši mi říkají, že k fotbalu mě to táhlo odmalička. Navíc pozemák začaly hrát ségry a trénovali jsme vlastně vedle sebe. Fotbal jsme kopali na Slavii a o padesát metrů výš bylo hřiště na pozemák a tam jsem utíkal se jen tak odreagovat s kamarády. Pak jsem se dostal do fotbalového béčka Slavie, hráli jsme na starém dřevěném Edenu a zažil jsem nejlepší léta. 

A nemrzelo mamku, že jste zvolil jinou cestu?

Myslím, že ne. Nebo aspoň podle toho, co mi říkala. Byl jsem nezlomný v tom rozhodnutí hrát fotbal. Nemohla s tím moc udělat.

Navíc jste pařil mezi talentované beky, zahrál jste si i v mládežnických reprezentacích, že?

To už je před mnoha lety a mnoha kily. Prošel jsem si kategoriemi od 15 do 18 let. Bylo to fajn, fotbal mi toho dal spoustu, naučil jsem se fungovat v kolektivu. 

Pozemní hokejistky OH 1980 Adéla Mejzlíková, Alena Mejzlíková, Tereza Mejzlíková Foto: ČTK

Co jste tam měl za spoluhráče?

Jako ročník 81 jsem tam měl Petra Čecha, Milana Baroše nebo Tomáše Hübschmana. Na Slavii jsem hrál zase s tehdy mladšíma klukama Lukášem Váchou, Tomášem Necidem. Byla to fajn parta dobrých kluků. 

Bylo na nich vidět, že to dotáhnou dál než vy?

Určitě, pro ně byl fotbal všechno, pro mě asi jen do dvaceti let. Poslední rok, kdy mě fotbal ještě bavil, byl ve druhé lize na Xaverově, kde nás trénoval Luděk Klusáček, tam se nás sešlo dost vysokoškoláků, to mě bavilo, byla dobrá atmosféra v týmu. V nějakých 25 letech jsem zjistil, že vášeň z fotbalu vyprchává a hraju ho jen ze setrvačnosti, pro peníze. Takže nakonec bylo snadné skončit. Poznal jsem, že už se lepšit nebudu a bylo lepší to odpískat.

A šel jste pískat… Ale tedy pozemní hokej, pořád ve vás hořela ta touha dostat se na olympiádu, když jste o ní slyšel od maminky básnit?

Samozřejmě, i se to nabízí. Když máte v rodině takovou zkušenost, dotkne se vás to. Pro mě v pozemáku nikdy nebude víc mistrovství světa než olympiáda.  Všechny tyhle multisportovní akce jsou skvělé ozvláštnění. Zažil jsem už univerziádu, která byla v Kazani pojata velkolepě, a myslím, že olympiádu v Tokiu, pokud tedy nakonec bude, si užiju ještě víc.

Vy jste byl blízko splnění olympijského snu už před čtyřmi roky v Riu, proč to nakonec nevyšlo?

Naši mě vyrobila tak, že jsem víc svalový typ než atletický. Navíc se projevil i konec s fotbalem. Byl jsem zvyklý na nějakou činnost dvakrát denně a přešel jsem do byznysu, kde není tolik času na těle pracovat. Musel jsem tedy v dalším olympijském cyklu zapracovat na váze a teď si to konečně nějak sedlo. Loni před mistrovstvím Evropy, kde se o účasti na olympiádě rozhodovalo, jsem si dal trochu drastičtější program a zabralo to.

Kliky nad tenisákem i mentální trénink. Tak pozemní hokejistky žijí olympijským snem Kliky nad tenisákem i mentální trénink. Tak pozemní hokejistky žijí olympijským snem Prohlédněte zde

Takže dieta?

Bylo to hrozný, jsem požitkář, rád vařím a jím, takže to není vůbec jednoduchý. Ale když má člověk sen a ví, že jedna z těch věcí, které mu vyčítají, je to, jak v televizi vypadá, musí na tom zapracovat. Světová organizace pozemního hokeje razí teorii, že bychom my rozhodčí měli vypadat stejně jako ti hráči. Což je ale zvláštní, protože my jsme amatéři, zatímco většina kluků tam jsou profíci, kteří mají nastavený režim jako největší fotbalové hvězdy. My to děláme ve svém volnu. Ale všechno jde, když se chce.

Takže na rozhodcovství ještě doplácíte?

Máme hrazenou cestu, tedy letenku, ubytování, dostáváme diety na jídlo, ale jinak je to prostě hobby. Zaznívají hlasy, že by se z nás měli stát alespoň poloprofíci, ale zatím je to nastavené takhle. Věřím, že se to v následujících pěti letech změní.

Jak to bude v Tokiu? 

Už teď víme, že dostaneme sto dolarů na den, ale co vím, tak to bude oříšek. Dát si oběd a večeři za tuhle cenu bude dost výzva. Ale nechci, aby to vyznělo špatně. Musíme pro ten sen něco obětovat. 

Čím se tedy živíte?

Jsem manažer golfového hřiště na Zbraslavi. Je to práce, která mě ohromně baví, pořád jsem ve sportovním prostředí. Navíc mi umožňuje cestovat po světě. Mám na starosti hlavně marketing a obchod, tak se spousta úkolů dá řešit i přes internet. Ale nemohl bych cestovat, kdybych neměl úžasnou ženu, rodinu a babičky, ségry, které pohlídají malého synka Jonáše. 

Když si v Tokiu splníte olympijský sen, na co pomýšlíte dál?

Chtěl bych olympiád zvládnout víc. Chci, aby můj vrchol byl na hrách v Los Angeles, kde by mi bylo 47 let. A tam pískat finále. Teď si jedu olympiádu oťukat, byl bych rád za semifinále, ale není to jen o těch výsledcích. Už tak je zázrak, že někdo ze země, kde je asi tři nebo čtyři tisíce pozemních hokejistů se dostane takhle daleko.

V pozemním hokeji se čile využívá video při rozhodování o klíčových situacích hry, taky zažíváte kritiku podobnou té ve fotbale?

U nás ne. Jsem moc rád za to, jak se video v pozemáku využívá. Je stoprocentně nejdál ze všech sportů, kde ho rozhodčí využívají. Určitě to k nám patří, protože míček tu lítá tak rychle, že nemám šanci kolikrát postřehnout, co se stalo. Ve fotbale je to zvláštní, nechytili to za správný konec.

Královec měl ve finále poháru podle komise vyloučit Frýdka. Byla to chyba, uznal sudí Královec měl ve finále poháru podle komise vyloučit Frýdka. Byla to chyba, uznal sudí Čtěte zde

V čem?

V pozemáku máme možnost, že si sám hráč může vzít challenge, jako je to v tenise, když se mu něco nezdá. Má jen jednu a když má pravdu, ta možnost mu zůstane i dál v zápase. Máme videorozhodčího každý zápas, který sedí v přenosovém voze a všichni na hřišti na velkoplošné obrazovce vidí, které záběry on zrovna prohlíží a podle čeho se rozhoduje. Všechno je transparentní.

A vy sám se tedy můžete podle videa rozhodnout?

Ne. Veškerá zodpovědnost je na videorozhodčím, nemůže se stát, že videorozhodčí řekne, jako to bylo u Martina Frýdka ve finále českého fotbalového poháru, že za jeho faul má přijít červená, pak ale přiběhne sudí Královec a řekne, ´za mě žlutá´. Tohle vyvolává jen zbytečné emoce. 

reklama