Když se na to dívám teď podruhé, ze záznamu, vidím tu třetinu o dost méně dramaticky a kriticky, než když jsme to komentovali během živého přenosu - měli jsme tam čtyři velké šance na gól, jen jsme je nevyužili, zatímco Lotyši těch pár svých šťastně ano.
Přiznání spolukomentátora ČT ze sobotního dopoledne, kdy veřejnoprávní televize nabídla zkrácený záznam dalšího nočního zahřívacího zápasu Čechů, trochu poodkrývá i jednu z pastí dnešní klipovité žurnalistiky.
Komentáře, to musí být vytrvale rachot jako otevřená zlatá brána, slovní obraty chceme emotivní a neotřelé. A závěrečné titulky aspoň trochu strach nahánějící.
Když se na to všecko pak člověk podívá s odstupem pár hodin, někdy mu rázem dojde, že třeba zápas Česko-Lotyšsko se z naší strany od začátku do konce nesl v duchu kontrolované, poklidné a přesvědčivé převahy. Že nebyl důvod křičet ani se strachovat.
Dopředu jsme věděli, že vyhrajeme. A v klidu těch 60 hracích minut standardně odpracovali. Jenže, kdo by chtěl přenosy sledovat a zprávy číst, pokud by zněly takhle nudně?
V den, kdy se olympiáda lámala na dva poločasy a Vancouver se chystal na další sadu medailových oslav, se v gruzínském městě Bakurjani sešly tisíce smutných lidí.
Věřme, že pohřeb mladého sáňkaře Nodara Kumaritašviliho symbolicky otevírá dalších sedm olympijských dní, v nichž se už nebudeme muset tak často strachovat o zdraví, a už vůbec ne životy sportovců. Sbohem, první drsný týdne!
Ostatně, olympijský barometr naší nálady by se měl už v neděli opět stočit po křivce směrem vzhůru.
