Praha - Z košířské antuky až do Fed Cupu. Raketa loňské tenisové sezony Denisa Allertová ani sama nemůže uvěřit, jak rychle její kariéra graduje.

Loni na jaře se teprve dávala dohromady po táhlém zranění ramene, pak ale vyhrála sedm podniků ITF, dostala se do semifinále turnaje WTA v Lucemburku, letos v lednu si odbyla grandslamovou premiéru a v úterý byla poprvé nominována do Fed Cupu. To, co některým mladým hráčkám trvá několik let, ona zvládla za necelý rok.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz přiznala, že všechny úspěchy za poslední dobu pro ni přicházejí až pohádkově a nečekaně rychle.

"Je skvělý, že se mi začalo takhle dařit. Jen doufám, že to půjde pořád nahoru a bude to lepší a lepší," usmívá se jednadvacetiletá česká tenisová naděje.

A má proč. Na Australian Open prošla během své premiéry náročnou kvalifikací až do 2. kola, což ji posune do první stovky v žebříčku, a splní si jeden ze svých dávných snů.

Deniso, je to pár dnů, co jste se vrátila z Austrálie, jaké jste si z vašeho prvního grandslamového vystoupení přivezla dojmy?
Pocity jsou skvělý, na to, že to byla premiéra, tak to vyšlo úplně nečekaně. Přestože jsem byla opět po zranění, kdy jsem měla od Lucemburku natržený břišní sval a tři měsíce jsem nehrála pořádný zápas, jsem se probojovala do druhého kola, to jsem ani nedoufala.

V kvalifikaci jste musela ustát velký tlak, protože jste v ní byla nasazená jednička a jen o kousek jste se nedostala rovnou do hlavní fáze, bylo těžké to překousnout?
Samozřejmě že mě to mrzelo, protože tam byly šance, že bych se mohla dostat rovnou. Tak těsné to nakonec nebylo, byla jsem asi čtvrtá pod čarou hlavní fáze, až když se aktualizoval žebříček a losovalo se, tak z toho vyšlo první nasazené místo. Teď jsem každopádně ráda, že jsem si to mohla vybojovat. Po tom zranění je pro mě každý zápas i bod dobrý. Víc si toho vážím.

V prvním kole na vás čekala Švýcarka Oprandiová, která chvílemi vypadala, že vůbec nechce hrát, a také jste ji porazila 6:0 a 6:2. Čekala jste, že vaše premiéra půjde tak snadno?
Bylo to náročnější na psychiku, ale musím říct, že mi bylo od jiných holek řečeno, že ona tak hraje a působí na kurtu, jako by ji to moc nebavilo nebo že to každou chvíli skrečne. Ale snažila jsme se soustředit sama na sebe a na svoji hru. A tak nějak nekoukat, co se děje na druhé straně.

Na specifické soupeřky jste měla štěstí. Francouzka Cornetová, se kterou jste v druhém kole vypadla, je zase známá svými výbuchy vzteku na kurtu, i na ni jste byla připravená?
To bylo podobné, taky jsem na to byla přichystaná, že často vybuchuje na kurtu, občas jsem něco postřehla, ale detailně jsem ji nesledovala. Já emoce třeba u sebe nedávám moc znát, bojuju spíš uvnitř sebe, ale není to na mně vidět.

Proti ní jste nakonec vydřela třetí set, ale v něm jste nevyhrála jediný vlastní gem. Co se tam stalo?
Ani já už přesně nevím, co se přesně stalo. Sice jsem dobře začala, sebrala jí servis, ale pak jsem nevyužila další šance a asi už mi docházely síly, bylo velké vedro a cítila jsem hodně tříslo, ve kterém mě během zápasu píchlo. Ona se naopak dobře pohybovala a hrála líp. Ale nevadí, za účast v druhém kole jsem moc ráda.

Pojďme k vašim tenisovým začátkům. Sešli jsme se v pražských Košířích v tenisovém areálu Cibulka, kde trénují vaše babička i maminka, mohla jste jako malá dělat vůbec něco jiného než tenis?
To asi ne. (smích) Ani to snad rodiče nezkoušeli, dát mě na něco jiného. Tady na Cibulkách jsem už asi ve čtyřech letech tahala za sebou raketu a zkoušela to. Mamka mě prý kojila, odskočila si z kurtu a pak zase pokračovala, takže to nemohlo ani jinak dopadnout.

Babička s mamkou tak byly vašimi prvními trenérkami?
Přesně tak. Nějak se střídaly, kdo zrovna měl čas. Od 11 let trénuju v Praze v klubu na Neridé a zhruba od 15 let se mě ujal pan (Jan) Příhoda, který mě vede doteď.

Měli to s vámi trenéři těžké?
Jednoduché to se mnou určitě není. (smích) Teď jsem s panem Příhodou a myslím, že mu musím hodně poděkovat, udělali jsme kus práce a určitě nemám v plánu nic měnit, jsem s naší spoluprací spokojená.

Jak jste kloubila či kloubíte tenis se školou?
Se školou už mám naštěstí klid. Odmaturovala jsem před třemi lety. Vystudovala jsem střední ekonomickou se sportovním zaměřením, kde mi vycházeli úplně vstříc, takže jsem mohla objet spoustu turnajů a s tím tenisem se to nějak dalo zvládnout. Popravdě jsem moc studijní typ nebyla, tím, jak jsem tam nechodila často, tak pro mě bylo stresující dohánět zkoušky. Jsem ráda, že jsem to úspěšně ukončila a můžu se teď profesionálně věnovat tenisu.

Máte vůbec čas na nějaké koníčky?
Toho času opravdu není moc, takže když odněkud přijedu z turnaje nebo mám volnou chvilku, tak se snažím být s kamarády a mými nejbližšími, jdeme třeba do kina nebo na kafe, něco málo se dá naplánovat.

Asi nejzajímavějším faktem na vaší dosavadní kariéře je to, jak rychle jste ze čtvrté stovky vylétla do té první a ještě k tomu po vleklém zranění ramene. Čím to podle vás bylo?
Mně už se začínalo pomalu dařit i před tím zraněním, ale pak jsem do ramene dostala zřejmě zánět a bylo to hodně nepříjemné. Ani doktoři sami nevěděli a chvíli to vypadalo už hodně beznadějně. Ale během toho půl roku jsem mohla aspoň zapracovat hlavně na kondici. Naštěstí to bylo rameno, a ne noha, takže jsem mohla běhat. Tím jsem se asi dostala nahoru. Ale úplně bez rakety jsem také nebyla, jen jsem občas nemohla servírovat.

Nakonec z toho byl impozantní návrat okořeněný skalpy Sabine Lisické a Varvary Lepchenkové v Lucemburku, už Australian Open přebilo tamní senzační účast v semifinále?
Byl to asi můj druhý turnaj WTA a z kvalifikace do semifinále, to byl neskutečný úspěch. Australian Open už to asi přebilo, grandslam je určitě zatím nejvíc. Ale doufám, že těch turnajů jako v Lucemburku bude přibývat, že to nebylo naposledy, ale bude to lepší a lepší.

Kam byste dál chtěla dokráčet? Jeden z vašich snů, být hráčkou světové stovky, už se vám splnil. Co teď?
Teď bych se hlavně chtěla ve stovce udržet, a když se mi bude dařit a budu se zlepšovat, tak by bylo fajn dostat se třeba do první padesátky. I když to určitě bude těžký, ale budu pro to dělat maximum.

A váš životní cíl?
Můj velký sen je vyhrát Wimbledon, byla jsem tam v juniorkách a i se mi tam celkem dařilo, oblíbila jsem si ten povrch, takže to bych asi jednou chtěla dokázat.

Takže vaším vzorem je Petra Kvitová?
Určitě i ona. Je úžasný, co Petra dokázala, a věřím, že toho ještě spoustu dokáže, moc jí to přeju. Ale mezi mé úplně nejoblíbenější hráče patří Maria Šarapovová a Roger Federer.

Rozhovor s Denisou Allertovou o její pozvánce do Fed Cupu si můžete přečíst ZDE.