Atletická dlouhověkost je v genech, říká šéf veteránů

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
22. 11. 2007 6:00
Rozhovor s Karlem Matznerem, atletem a předsedou veteránů
Karel Matzner míří v autobuse na letošní veteránské mistrovství ČR a SR do Bratislavy.
Karel Matzner míří v autobuse na letošní veteránské mistrovství ČR a SR do Bratislavy. | Foto: Jaroslav Hovorka, www.atletika.cz

Praha - Karlu Matznerovi je 78let. Kromě toho, že zastává funkci předsedy atletických veteránů, závodí v bězích od středních tratí po maraton.  Na letošním veteránském MS v atletice v italském Riccione obhájil titul mistra světa  na 2000 m překážek.

Stejný kousek se podařil jeho o 16 mladší manželce Miloslavě Ročňákové. Ve středu  spolu odlétají na Jamajku, kde je čeká půlmaraton.

Výkony atletických veteránů mi připadají neskutečné. Na letošním MS soutěžili i dva starci ročník 1912, devadesátiletí běželi 5 km, osmdesátiletí absolvovali desetiboj. Stále mi vrtá hlavou, jak je to vůbec možné?
Každý člověk je neopakovatelný exemplář, každý si přinášíme na svět jiné předpoklady fyzické i psychické. To co vydrží jeden, nevydrží druhý, i kdyby se utrénoval. To platí v každém věku, v tom veteránském dvojnásob, protože ne každému je geneticky dáno, aby si i  s postupujícím věkem udržel zdraví, které by mu dovolovalo zpomalovat ubývání sil a pokles výkonnosti.

Rekrutují se  atletičtí veteráni výhradně z bývalých aktivních závodníků, nebo někteří začínají závodní kariéru až v důchodovém věku? 
Velice důležitá je technika. Tady platí  pořekadla "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš" a "Starého psa novým kouskům nenaučíš". To říkám všem, kdo chtějí v pozdním věku začínat s technickou disciplínou, kterou v mládí nedělali, byť by se cítili zdravotně nevím jak. Je to bezpečný zdroj úrazů.

Platí to i pro netechnické, tedy běžecké disciplíny, například když vytrvalostní běžec, jenž běhá třeba jen pro zdraví, si zamane běhat sprinty. Neviděl jsem třeba plavce, který by se v dospělosti naučil plavat na sportovní úrovni.

Běhám na lyžích, sjezduji, plavu...

A jak jste na tom býval se závoděním vy?
Pohybová aktivita je mým celoživotním krédem. Atletice jsem se však věnoval jen jako dorostenec a pak až jako veterán od 41 letech.

Jsem stavař, stavěl jsem čtyři přehrady a to s sebou přináší kočovný život. Sport se proto musel přizpůsobit místním podmínkám: jezdil jsem motocyklové soutěže, závodně jsem střílel, hrál tenis, do 40 let jsem hrál závodně košíkovou, běhám na lyžích, více než dvacetkrát jsem jel Jizerskou padesátku, dosud sjezduji, chodím plavat a tak dále.

Karel Matzner na halovém ME 2006 v Helsinkách. (Se svou ženou zleva hned za cedulí "Czech republic".)
Karel Matzner na halovém ME 2006 v Helsinkách. (Se svou ženou zleva hned za cedulí "Czech republic".) | Foto: Archiv Karla Matznera

Hlavním sportovním partnerem je mi teď manželka, spolu se zúčastňujeme všech sportovních aktivit.

Přijde mi, že veteráni to mají v individuálních sportech jako atletika těžší než ti ve sportech kolektivních. Srovnám-li třeba fotbálek starých pánů a "nezábavnou" dřinu na dráze, v poli, na silnici či v terénu.
My všichni veteráni patříme mezi postižené sportovce. Postižené věkem. V atletice je k tomu navíc potřeba trochu sebezapření. Atletika se nedělá jen pro zábavu, jako hra, atlet se vždy snaží běžet co nejrychleji, skočit co nejvýš, hodit co nejdál. Snažit se překonat sám sebe.

Na dráze či na silnici je každý sám. Mám sice soupeře, někdy mě nutí k lepšímu výkonu, někdy je však ani nevnímám, například v početném poli maratonců. Přesto sám sebe nutím k nejlepšímu výkonu.

Co říkáte devadesátiletým, pětadevadesátiletým závodníkům?
Čím je závodník starší, tím mu ubývá soudnosti. Klesá mu počet soupeřů. Vyhrává ten, kdo ještě žije a kdo je zdravější. Výkon je druhořadý.

Jeden ze dvou pětadevadesátiletých, kteří na MS 2007 soutěžili, byl i Němec Friedrich Mahlo. V 95 letech měl na stovce čas 21,44 vteřin a na 200 m 48,69 vteřin. Za takovýto čas rozhodně nejde trať odchodit. Co říkáte jeho výkonům?
Předpokládám, že jde o sprintera od mládí. Uchovat si rychlost do pozdního věku je opravdu výjimečné, přetrvává spíš vytrvalost, té dosahují i běžci, kteří začali s běháním až jako veteráni. Ale ne každému je geneticky dáno, aby jeho pohybový aparát odolával sprinterskému tréninku.

U sprintů a dalších výbušných disciplín je zvlášť důležité se umět řádně rozcvičit, ti starší na to často zapomínají, nebyli na to zvyklí, a to bývá často zdrojem úrazů.

Každý rok je znát. Víc to bolí

Vaše manželka Miroslava Ročňáková podobně jako vy obhájila titul světové šampionky ve steeplu na 2000 metrů. V kategorii 60-65 let nechala stříbrnou Američanku Trottovou, mimochodem o dva roky mladší,  za sebou o dvanáct vteřin. Čím to je, že ženy se obecně dožívají vyššího věku, nicméně na veteránském šampionátu měly ty nejstarší kategorie mnohem méně obsazené? Pětaosmdesátnice většinou závodily samy.

Ženská emancipace netrvá zas tak dlouho, možná že v budoucnosti nás veteránky ještě překvapí, že budou třeba porážet své mužské protějšky stejného věku.

Má žena mi to už taky nandá, kdy si zamane! Je sice o dost mladší, ale před několika lety byla ještě na mne krátká. Výkonnost s věkem zdaleka neklesá lineárně, ale po křivce se přímo řítí strmě dolů!

Vy jste ve svém závodě na MS předvedl podobný kousek jako ona. O plných 27 vteřin jste utekl stříbrnému Novozélanďanovi Ronaldu Johnsonovi, jenž je přitom o tři roky mladší.
Nečekal jsem, že Novozélanďana porazím, měl nahlášen čas o minutu lepší než já, asi třetinu trati běžel v čele, pak jsem  ale měl více sil. Když jsem se ho pak vyptával, mluvil o zdravotních problémech. O čem si také mohou veteráni povídat, že?

Karel Matzner (79) a jeho žena Miloslava Ročňáková (62) letos na veteránském MS obhájili zlaté medaile ve steeplu na 2000 m.
Karel Matzner (79) a jeho žena Miloslava Ročňáková (62) letos na veteránském MS obhájili zlaté medaile ve steeplu na 2000 m. | Foto: Archiv Karla Matznera

Jak velký handicap je v kategoriích odstupňovaných po pěti letech každý rok navíc?
Každý rok je na výkonu znát. S přibývajícím věkem se všechna i drobná zranění či namožení  déle hojí a rekonvalescence se prodlužuje.

My důchodci nemáme čas

V České republice je účastí a výkony veteránů pověstný běh Praha - Běchovice, s kterým i vy máte mnohaleté zkušenosti. Kdyby kopcovitou desetikilometrovou trať šel  pěší turista  svižným tempem a nikde se moc nezastavoval, dorazil by z Běchovic na Žižkov zhruba za 2 hodiny. Jenže  i někteří pětaosmdesátníci  zvládnou trať urazit za necelou hodinu.  Může hrát svou roli i dokonalá znalost terénu a tudíž i  přesné rozvržení  tempa? Mnozí absolvovali Běchovice třeba po čtyřicáté za sebou.
Kdepak, žádná znalost trati. To je to poslední, to platí jen  o úplné špičce. Volbu vytrvaleckého tempa si každý běžec musí ověřit mnohokrát, tzv. přepálení začátku se vždy v závěru závodu vymstí.

Jak je možné že se běchovičtí veteráni mohou chlubit třeba 50 absolvovanými ročníky v řadě? Jak se jim může podařit být rok co rok připraven natolik, že zvládnou 10 km běhu?
To není otázka speciální přípravy, spíš nezamarodit zrovna na termín startu nebo nemít jiné povinnosti. Běháme celý rok, desítka není jako vytrvalecká trať nic mimořádného, maraton je něco jiného.

Nejstarší veteráni prý berou závody nejprestižněji a nejvážněji ze všech účastníků, jsou prý velmi soutěživí. Proč už neběháte jen pro radost?
Běžec ve vyšším věku je určitě limitován svým fyzickým stavem - jeden oběhovým systémem, druhý pohybovým aparátem... Já třeba sleduji, že už běhám tak pomalu, že se sotva zapotím, že mě ani po Velké kunratické nohy nebolí. Přitom dříve mě bolívaly, že jsem sotva chodil ze schodů. Zkrátka to  rychleji už nějak nejde.

Samozřejmě, že všichni běháme pro radost, ale o to větší radost máme ze vzájemné soutěživosti, ať už doma nebo na zahraničních startech a mistrovstvích, kde se mnohdy setkáváme již po desítky let se soupeři - kamarády  ze všech končin světa.

Kdo nikdy neběhal, ať radši jen chodí

Osmdesátiletý steeplař Jiří Soukup, na MS dvakrát bronzový, mi říkal, že trénuje především opatrně. Jak trénujete vy?
Chodím pravidelně běhat, 6-10 km, někdy více. Snažím se denně, ale to většinou nevyjde, důchodci mají málo času. Letos jsem přestal výdělečně pracovat, takže se konečně jako opravdový důchodce cítím.

Toto běhání však není pravý trénink. Před závody je třeba přidat "kvalitu". Před našimi hlavními disciplinami na MS a ME, tedy 2000 m překážek si jdeme několikrát zaskákat na stadion, jinak trénujeme v přírodě. Překážky skáčeme podle pravidel, technika mi nedělá žádné problémy.

Veteránský sport není jen o závodění, ale i o setkávání, přátelstvích a poznávání.
Veteránský sport není jen o závodění, ale i o setkávání, přátelstvích a poznávání. | Foto: Archiv Karla Matznera

Co vás motivuje k dalším a dalším závodům, které ve vašem věku tolik bolí?
Mistrovství Evropy a světa se zúčastňujeme nejen kvůli závodění, ale i kvůli setkávání s přáteli a hlavně pro poznávání nových zemí. Vždy připravujeme pro naše výpravy za sportem i turistický poznávací program.

Co byste doporučil lidem, kteří by v osmdesáti letech ještě chtěli běhat?
Pokud nikdy neběhali, tak turistiku, chodit ale s úsilím, ne co noha nohu mine. A těm, co dříve běhali? Totéž, ale po čase si zařadit krátké běžecké vložky a ty prodlužovat podle chuti. Běhání pro zdraví musí chutnat,  musíme se cítit fit. A čím je člověk starší a chce sportovat, měl by tím spíše chodit pravidelně na lékařské prohlídky, nejlépe ke sportovnímu lékaři.

Kromě aktivního závodění stíháte i funkci předsedy Sdružení veteránů Českého atletického svazu. Ve vedení Sdružení je i vaše manželka. Co všechno musíte dělat?

Zajišťujeme uspořádání veteránských republikových mistrovství v atletice na stadionu, v halové atletice, v krosu, v silničním běhu na 10 km, v půlmaratonu, v maratonu, v silniční chůzi, v běhu do vrchu a v ultramaratonu.

Dále zařizujeme účast našich závodníků na mistrovství Evropy, světa a WMG, což je veteránská obdoba olympiády. Do naší činnosti patří i veškeré povinnosti občanského sdružení, tedy ekonomika, statistika, matrika nebo propagace.

Běžecká sezona se chýlí ke konci. Čeká vás ještě letos nějaký závod?

Ale jistě, teď zrovna odlétáme s manželkou na Jamajku, kde nás čeká půlmaraton. 

 

Právě se děje

Další zprávy