reklama

Svaz se místo atletů zajímá o politiku, mrzí Kašpárkovou. Na nástupkyni čeká marně

Trojskokanka Šárka Kašpárková vybojovala zlatou medaili na mistrovství světa 1997 v Aténách. Trojskokanka Šárka Kašpárková vybojovala zlatou medaili na mistrovství světa 1997 v Aténách. autor: ČTK
Šárka Kašpárková získala v 90. letech pro českou atletiku mnoho významných medailí včetně titulu mistryně světa a olympijského bronzu. Poslední dobou však sleduje výkonnostní pokles českých atletů a značný úpadek zájmu o svou bývalou disciplínu trojskok. Sama ve směru sportovní angažovanosti promlouvá k dětem na základních školách a v 49 letech stále aktivně hraje basketbal.

V srpnu uplyne 23 let od světového šampionátu v Aténách, na němž jste výkonem 15,20 metru vybojovala zlato. S takovou délkou jste ještě dnes desátá nejlepší trojskokanka historie. Jaký je to pocit?

Občas to někdo zmíní, když teď v rámci své práce jezdím za dětmi do škol. Ukazuje to, že ten výkon má nějakou kvalitu, ale na druhou stranu to pro mě nemá žádný velký význam.

Historie spartakiád v barvě: Exhibice komunismu, hromadné osahávání i náctiletý vrah Historie spartakiád v barvě: Exhibice komunismu, hromadné osahávání i náctiletý vrah Prohlédněte zde

Cenný je spíše ten titul mistryně světa jako takový, ne? V Aténách vyhrál na MS 1997 ještě Tomáš Dvořák a od té doby se na vrchol vyškrábalo už pouze pět nových českých atletů.

To je pravda, ale na to, jak jsme malá země, jsme měli úspěšných atletů hodně. Ať už dříve, nebo v generaci atletů, která se teď chystá končit. Nepamatuji si moc šampionátů, z nichž bychom nepřivezli medaili. Nicméně aby člověk dosáhl na takový úspěch, musí být zdravý a mít kolem sebe správné lidi, a to nejen v tom daném roce. Musí mít formu, vyladěnou psychiku. Já jsem v té době měla vyrovnané výkony, dařilo se mi už o rok dříve v sezoně 1996, kdy jsem získala bronz na olympiádě. Více je pro mě ale titul mistryně světa.

Bronz v Atlanty se bral spíše jako překvapení, jaká očekávání jste měla vy a vaše okolí od šampionátu 1997 v Aténách?

Bylo to překvapení, přestože jsem v té době skákala stabilně 14,50 metru a měla jsem i pokusy k 14,80, akorát jsem to nebyla schopná trefit bez přešlapu. Povedlo se to právě na olympiádě, kde jsem v koutku duše věřila, že by to na medaili být mohlo. O rok později už byla moje pozice jiná, vyhrávala jsem většinu závodů, vždy jsem byla do třetího místa. Bez medaile bych jela z MS hodně zklamaná, odjížděla jsem s tím, že chci vyhrát a skočit za 15 metrů. Povedlo se.

Trénink pod partnerem ovlivňoval náš vztah. Železný je legenda, říká Ogrodníková Trénink pod partnerem ovlivňoval náš vztah. Železný je legenda, říká Ogrodníková Čtěte zde

Ještě jako juniorka jste přitom byla třetí v Evropě ve skoku do výšky, a v této disciplíně jste dokonce reprezentovala na olympiádě 1992 v Barceloně. Jak těžké bylo přejít k trojskoku?

Bylo to těžké rozhodování, výška mě bavila a líbila se mi. Ale přišlo období, kdy jsem jako výškařka přibrala a kdy i kvůli zraněním poklesla forma. Měnila jsem trenéry, každý měl jiný pohled na techniku, takže jsem v tom měla zmatek. V trojskoku jsem byla jen z výškařského tréninku schopná skočit přes 14 metrů, a tak se ukázalo, že by to mohla být moje disciplína. Měla jsem cit pro odraz, ve výšce mě limitoval problém s kolenem, a proto jsem přešla k trojskoku.

Šárka Kašpárková, Martin Doktor a Tomáš Dvořák s medailemi z olympiády 1996 v Atlantě Šárka Kašpárková, Martin Doktor a Tomáš Dvořák s medailemi z olympiády v Atlantě. | Foto: ČTK

Proč se vám žádná česká atletka v trojskoku od vašeho konce ani nepřiblížila? A ta disciplína je teď dost na pokraji českého zájmu.

Podle mě se holky, které na to ještě nejsou fyzicky připravené, začínají věnovat trojskoku hrozně brzy. Zvládnout v běhu techniku odrazu je strašně těžké a dívčí tělo na to v 15 nebo 16 letech není připravené. A přijde mi, že když už dívky přijdou do doby, kdy by mohly trojskok skákat, jsou opotřebované a mají zažité špatné technické návyky. Dále nám chybí typ závodnic, které by měřily 180 centimetrů a výše. Míša Hrubá je na trojskok šikovná, ale věnuje se výšce.

Místo dopingové kontroly nakupoval na Vánoce. Sprinterský šampion zřejmě přijde o OH Místo dopingové kontroly nakupoval na Vánoce. Sprinterský šampion zřejmě přijde o OH Čtěte zde

Vaše cesta s přechodem od výšky se tedy jeví jako ideální.

Za mě rozhodně. Při pohledu do statistik zjistíte, že většina nejlepších výkonů z trojskoku pochází z doby, kdy ta disciplína začínala. Poprvé se objevila na halovém mistrovství Evropy v roce 1992. Ty výkony jsou dodnes hodnotné, protože už je skákaly fyzicky připravené ženy, kdežto pak se začalo s ranou specializací a šlo to dolů.

Snažíte se tento přístup v české atletice změnit?

Kritizuji to poměrně často, ale těžko se mění názory v hlavách lidí. Navíc je škoda, že se nevyužívají při trojskoku zkušenosti Michala Pogányho (životní partner Šárky Kašpárkové a otec její dcery Terezy, pozn. red.), který jako trenér dostal tři závodnice včetně mě za 14 metrů. Nikdo se ho nezeptá na rady, přitom máme i rozsáhlou baterii cvičení na trojskok. Bohužel to nikoho moc nezajímá.

Jak už jste říkala, bylo zvykem vozit pravidelně z MS medaile, kdežto vloni v Dauhá vyšla česká atletika naprázdno. Proč její úroveň v posledních letech upadá?

Jednak se potýká s konkurencí mnoha nových sportů oproti minulosti a děti už nemají motivaci, jakou jsme měli dříve my, a sice podívat se díky sportu do zahraničí. A jednak si myslím, že se nedaří pracovat koncepčně. Vloni měla dorůst generace závodnic, jako jsou Míša Hrubá nebo oštěpařka Nikol Tabačková, jenže se jim nedaří prodat úspěchy z juniorských let. Mám pocit, že se atletický svaz soustředí na úplně jiné věci než na atlety.

A na co tedy?

Spíš se zaobírá globálními věcmi. Abychom měli své místo v radě evropské politiky a podobně. Více se politikaří, než aby se sportovalo. Navíc je něco jiného trénovat atlety v juniorské a dospělé kategorii. Mnoho trenérů už pak přípravu s dospělým sportovcem nezvládá. Jde o to, aby se nebáli posunout závodníka ke zkušenějším lidem, a je to také o penězích. Když od vás totiž odejde talentovaný atlet, postupně se zapomene na to, že jste ho objevil. Měl by v tomto směru fungovat nějaký systém odměn i pro původní trenéry.

"Bez ruských peněz by atletika nepřežila." Mocní přiznali, proč kryli ruský doping "Bez ruských peněz by atletika nepřežila." Mocní přiznali, proč kryli ruský doping Čtěte zde

Prospěje české atletice změna šéftrenéra? Tomáše Dvořáka, který vloni odcházel z této funkce poněkud rozladěný, nahradil Jan Netscher.

Je to hodně těžká pozice. Takový mlýnský kámen, který slízne tlak vedení shora i tlak závodníků zespodu. Šéftrenér by měl udržovat rovnováhu mezi vedením a atlety. Tomáš se o to snažil, ale ne vždy se to dařilo. Chtěl to dělat pořádně, jenže jeho představa se asi úplně nenaplnila, a tak odešel. Nový šéftrenér je ve funkci krátce, uvidíme do budoucna.

Jaká je tedy vaše role v české atletice?

Pracuji pro Český olympijský výbor, jako manažerka projektu Sazka Olympijský víceboj, kde se zaměřujeme především na děti ze základních škol. Chceme je naučit, aby se sport stal součástí jejich života. Talentované děti si cestu do klubů najdou, ale jde o to, aby i ten zbytek populace pochopil, jak je sport pro člověka důležitý. Možná tomu pomůže i současná koronavirová krize, protože se ukazuje, že fyzicky zdatní lidé se s takovými pohromami vypořádají daleko lépe.

K tomu jste pořád velká atletická fanynka, viďte?

Rozhodně, vždycky to pro mě byl sport číslo jedna, nikdy jsem nebyla ve sportu úplně týmový hráč. (úsměv) I když teď ještě hraji basket, ale to je něco jiného. Sleduji atletické dění, mám tam hodně kamarádů a vazeb.

StarDance 2013 Šárka Kašpárková v taneční soutěži StarDance 2013. | Foto: Jiří Herman/herminapress.cz

Basketbal hrajete na okresní úrovni?

Je to takový krajský přebor. Nejsem rozhodující hráčka týmu, ale pro mě je důležitá fajn parta kamarádek. Dvakrát týdně si zaběhám po hřišti, baví mě to. Jsem dobrá obranářka a mám poměrně hodně doskoků. (úsměv)

Vaše dcera hraje basketbal za Žabiny Brno a v minulosti mluvila o tom, že se chce po vašem vzoru podívat na olympiádu. Pořád to platí?

Sny jsou jedna věc, realita pak druhá. Prosadit se v kolektivním sportu je hodně náročné, dost je to ovlivněné třeba i vůlí trenéra. Terezka měla navíc smůlu, že si na lyžích a při basketu přetrhla křížové vazy a obě kolena má po plastikách. Nejsem si jistá, jestli bude dál pokračovat v této cestě, protože navíc ukončila střední školu a vybrala si, že bude studovat všeobecné lékařství. Chtěla by se věnovat fyzioterapii. Pomalu se odklání od vrcholového sportu.

Vy se v poslední době v Brně angažujete v iniciativě na podporu stavby nové atletické haly. Je to něco, bez čeho bude brněnská atletika do budoucna fungovat jen stěží?

Ano, už teď je cítit, že sportovní hala na jižní Moravě chybí. Nejde jen o Brno, hala by byla spádová pro Vysočinu, využívali by ji také zahraniční závodníci nebo zástupci jiných sportů. Zimní příprava v Brně bývá hodně složitá, trénuje se v chodbě dlouhé 150 metrů a široké asi 2,5 metru. Jsou to hodně bojové podmínky, což je u druhého největšího města v republice nepochopitelné. Hala se slibuje už od dob, kdy jsem ještě skákala, ale bohužel i vlivem koronavirové krize se to zase odkládá. A samozřejmě je to také hodně politický boj, což mi u sportu vadí.

Komentář: Propad atletů byl nevyhnutelný. Češi musí fungovat jako tým Komentář: Propad atletů byl nevyhnutelný. Češi musí fungovat jako tým Čtěte zde
reklama