Čekala jste, že ve včerejším finále Diamantové ligy v Curychu budete zase zlatá?
Pro mě bylo vrcholem mistrovství světa v Londýně a obrovskou radost ze zlata jsem měla za sebou. Titul jsem oslavila kvalitně, takže před Curychem jsem měla určité obavy. Zřejmě však oslavy měly na mě dobrý vliv, i když celkové vyčerpání bylo na mě jistě znát.
Jak složitá byla cesta k prvenství v Diamantové lize?
Letos poprvé byl vítěz korunován z jediného, finálového závodu. V předchozích letech byla hlavním ukazatelem stabilita formy v průběhu celé sezony, konečné vítězství mělo proto větší váhu, celá soutěž byla hezčí i zajímavější. Mně se včera podařilo zvítězit, ale až šestým hodem, který nebyl sice moc vydařený, nicméně oštěp doletěl za potřebných 65 metrů.
Po páté sérii jste byla třetí. Věřila jste si před závěrečným pokusem?
V rozhazování jsem byla spokojená, oštěp létal daleko, ale v samotné soutěži nastal problém s rozběhem, hřeby treter se zabodávaly do tartanu. Rozhodla jsem se, že před posledním hodem svůj rozběh o dva kroky prodloužím. Vyšlo to, ne moc povedený hod stačil na první místo. Počáteční obavy a částečná nespokojenost se však brzy změnily v radost. Nejen pokud jde o moje vítězství, ale i obhajobu prvenství Jakuba Vadlejcha a první místo Zuzany Hejnové na překážkách.
Mimochodem, jak hodnotíte dvě medaile oštěpařů na šampionátu v Londýně?
Je to úžasný a více než nečekaný výsledek. Z Londýna jsem odletěla ještě před skončením šampionátu, takže závěrečné dny jsem sledovala v televizi. A byl to pro mě krásný zážitek pozorovat, jak oštěp letí k hranici devadesáti metrů. Podepsal se na tom výrazně i Jan Železný, který v roli trenéra dokázal svým svěřencům předat své cenné zkušenosti. Pokud jde o Vadlejcha, tak jeho stříbro velice potěšilo i mého trenéra Rudolfa Černého, který jeho talent objevil v 15 letech v Kovošrotu, kde si ho všiml a šest let ho připravoval na velké závody.
Včera pozdě večer jste byla v Curychu a dnes dopoledne už na tiskové konferenci v Praze. Jak jste to stihla?
Jeli jsme v noci autem a na šoféra stále mluvili, aby neusnul. Přijeli jsme v šest hodin ráno, takže jsem se mohla ještě tři hodiny vyspat (smích).
Co vás čeká v nejbližších dnech a v dalších měsících roku?
Nejdřív dovolená v jižním Španělsku, kde s přítelem Lukášem navštívíme moji kamarádku, bývalou oštěpařku Chillaovou, která už pro nás prý připravuje výletní program.V dalších týdnech mě čekají různé společenské akce, setkání se sponzory, ale zároveň i pozvolná kondiční příprava, na kterou v mých letech nesmím ani v období klidu zapomínat. Po obvyklém vojenském výcviku ve Vyškově začnu v polovině listopadu s tvrdou přípravou na novou sezonu.
Chcete tím říci, že předchozí vaše úvahy o ukončení kariéry už neplatí?
Po těžkém roce 2015 jsem opravdu uvažovala, zda mám ještě ve vrcholové atletice pokračovat. Díky trenérovi Černému a fyzioterapeutovi Karpíškovi se mi však podařilo všechny překážky, včetně zdravotních komplikací, překonat. A tak jsem zjistila, že to ještě jde. Vždyť i několik jiných a ještě starších oštěpařek loučení posunuly. Věřím, že ani účast na olympiádě za tři roky v Tokiu není nesmyslný cíl.
Nejspíš však máte v hlavě program příštího roku. Co vás v něm čeká?
Dvě akce jsou mimořádně. V srpnu mistrovství Evropy v Berlíně a v září pak kontinentální pohár v Ostravě.
Přestože nevylučujete ani start na OH v Tokiu, tak začínáte už přemýšlet o tom, co budete dělat po skončení vaší kariéry?
Zatím tvrdě makám a stále mě to baví. Co však budu dělat po odchodu z oštěpařského sektoru je zatím otazník. Asi by to měla být nějaká bohulibá činnost. Především však budu chtít vrátit to, co jsem ve své kariéře získala.
