Emigraci přežil na vratké plachetnici. Teď se Hudec vrátil domů a chce na lyžích navázat na Banka

Miroslav Harnoch Miroslav Harnoch
14. 10. 2016 5:59
Nejradši by mluvil anglicky, v češtině musí některá slovíčka lovit z paměti, aby se před novináři správně vyjádřil. Alpský lyžař Jan Hudec prožil 30 let v Kanadě, kterou i reprezentoval, teď se ale vrátil na rodnou Moravu a bude jezdit v barvách českého týmu. Na čtvrteční předsezonní tiskové konferenci povyprávěl o emigraci, kterou s rodiči prožil, když mu bylo 10 měsíců, jen na křehké lodi, i o důvodech, které ho přiměly opustit kanadský dres.
Jan Hudec
Jan Hudec | Foto: Milan Kammermayer

V týmu alpských lyžařů přebíráte pomyslnou štafetu po vašem kamarádovi Ondřeji Bankovi, mrzí vás, že se v reprezentaci nepotkáte?

Byl bych radši, kdybych byl Ondrův spolujezdec a kolega z týmu. On měl neskutečnou kariéru. Pořád jsem mu říkal, že by neměl končit. Bohužel se tak rozhodl dřív, než jsem já přišel do Čech. Pořád se o lyžování bavíme. Byl jsem ten, co mu věřil, myslím, že bylo hodně toho, co nám ještě neukázal. To je mi nejvíc líto. Budu do něho pořád tlačit a třeba za dva roky to zkusí na olympiádě.

Jaké to je, startovat novou sezonu za jinou zemi?

Cítím se dobře, jsem pyšný Moravák, jsem rád, že jsem zpátky a můžu na svěťáku reprezentovat rodnou vlajku. Mrzí mě, že nemůžu jezdit s Ondrou, ale jsou tu mladí talenti, kterým snad svými zkušenostmi taky pomůžu.

Co byl tedy ten důvod, proč jste se rozhodl vrátit do rodné země?

Těch důvodů bylo víc. Je čím dál těžší najít pro lyžování peníze. Bohužel, je to drahý sport. A v Kanadě mají stejné problémy jako tady. Jediní, kdo mají na lyžování peníze, jsou Rakušáci a Švýcaři. A najednou jsem neměl takovou podporu, jakou bych si představoval, a to rok a půl poté, co jsem přivezl z olympiády medaili a kanadský svaz tím v té době tak trochu zachránil, protože už v té době měl finanční problémy. A i když jsem v tréninku jezdil rychle a pořád pracoval v přípravě, jak jsem mohl, trochu tam na tohle zapomněli.

Takže vás donutila špatná finanční podpora od kanadského svazu?

Tak to byl impuls, že jsem začal jezdit S-Team, což je takový první pokus o profesionální tým ve sjezdovém lyžování tak, jako to je například v cyklistice. Máme tam členy z celého světa, z Čech například Kláru Křížovou. Je to pokus, jak navázat nové sponzory a jít jinou cestou. Pak jsem zavolal na český svaz, jestli bych mohl jezdit za ně, a oni byli nadšení. Zůstaly mi body, tím pádem máme jako Češi i větší kvóty pro nasazování do disciplín a je to šance pro ty mladé, aby nasbírali zkušenosti.

Jak dlouho ve vás ten nápad uzrával?

Téma o tom, že bych přestoupil, jsem v sobě nosil od nějakých 25 let. Ondra Bank s bráchou Tomášem se mě ptali snad po každém závodě, kdy už budu závodit za Česko. Jenže kdybych to tenkrát udělal, v době, kdy bylo se svazem všechno v pohodě, tak by to byla taková lyžařská sebevražda. Sebrali by mi body, já bych musel začínat od nuly. Teď jsem měl výhodu, že se to prezentovalo tak, že já jsem chybu neudělal, ale spíš kanadský svaz. Takže mi body nechali a nerozešel jsem se ve zlém.

Český svaz vám tedy nabídl lepší podmínky?

Spíš jiné. Sportovní podmínky jsou pro mě ale lepší tady. V Kanadě frčí hlavně hokej, tady sice taky, ale tam se kromě hokeje nikdo na nic jiného nedívá. Pro mě je to tu lepší po mediální stránce, že mám větší šanci si najít sponzory. Je to pro mě takový nový začátek, i když je mi 35.

Co na váš návrat říkají rodiče?

Taťka už bydlí asi tři roky na Moravě, mamka je ještě v Kanadě. Ta mi říká už asi šest let, že mám lyžování nechat, té je to fuk, jestli lyžuju v Čechách, nebo v Kanadě, nejradši by mě viděla někde na zahradě. S taťkou už se o lyžování tolik nebavím, měl na mě velký vliv, když jsem byl mladý. Asi v 11 letech jsme se například společně vrátili do Čech, abych tu poprvé závodil v Orlických horách. Myslím, že je pyšný na to, že jsem to tak daleko dotáhl.

Takže nyní jste přestěhoval rodinu na Moravu?

Je to komplikované. V Kanadě mám desetiletého syna z prvního manželství, takže bydlí tam. A teď jsem přestěhoval dvouletého syna s partnerkou do Olomouce. Takže mám byt v Calgary, barák tady, stejně tak auta a pojistky na ně. Všechno nadvakrát. Takže mám motivaci jezdit rychle, abych to všechno utáhl. (smích)

Je pro vás důležité, že se tak trochu uzavírá ten příběh od vaší emigrace?

Je to příběh skoro do knížky, kterou bych ale musel napsat anglicky, protože česky bych to asi úplně nezvládal. Začalo to v roce 1981 v Šumperku a teď jsem po 35 letech zpátky a pořád můžu lyžovat. Je to taková pohádka, která měla hodně hrbolů, ale snad ten závěr bude hollywoodský.

Emigroval jste s rodiči z Československa, když vám bylo asi deset měsíců, takže to znáte asi jen z vyprávění, ale jak se ten příběh odvíjel?

Co vím od rodičů, pokusili jsme se emigrovat dvakrát bezpečnou cestou nějak vlakem a autem, ale v obou případech nás chytli a podruhé nám naznačili, že potřetí už to bude vypadat jinak, než že nás jen otočí a pošlou zpátky. Poslední varianta byla tedy ta nebezpečná cesta, na malé lodi. Táta tehdy postavil hodně rychlou loď, která málem nepřežila tu cestu a slanou vodu. Z Jugoslávie jsme tehdy přepluli hranice do Itálie, tam jsme se dostali na ambasádu do Milána. Tehdy nás zachránilo to, že když jsme se dostali na pobřeží Itálie, tak táta byl opálený, měl dlouhé vousy, tak jsme vypadali spíš jako turečtí uprchlíci, a ne ti z Čech.

Zachránil je pilot letadla

Ale na nějaký čas jste zakotvili v Německu...

Ano. Tehdy ještě nebyla na letištích taková bezpečnostní opatření jako teď, takže jsme se nějak dostali na letiště v Miláně a věděli jsme, že chceme do Německa. Nějaké peníze jsme měli, takže jsme byli schopní koupit letenku. Jenže jsme se nemohli domluvit, neuměli jsme jazyk, navíc nám chyběly nějaké doklady. Nakonec se nás ujal nějaký pilot, vzal nás na palubu a dostal nás do Německa. Tam jsme strávili osm měsíců v táboře.

Jak jste tedy začal s lyžováním?

V Německu jsme byli asi čtyři a půl roku. Táta se dostal k trénování malých dětí a jezdíval s nimi do Rakouska, tak tam jsem se s nimi naučil lyžovat. I první závody jsem měl v Rakousku. Pak jsme se přestěhovali do Kanady. Tam jsem závodil i třeba s o šest let staršími dětmi, takže jsem končil někde v prostředku nebo i poslední, ale nevšímal jsem si toho. Věděl jsem, že jezdím dobře.

Jan Hudec
Jan Hudec | Foto: Milan Kammermayer

Nebylo těžší naučit se česky?

Když se otevřely hranice, babičky za námi jezdívaly na léto. Od mých 11 let jsme začali jezdit zpátky do Čech. Na začátku to bylo opravdu těžší, než jsem se naučil číst a psát, bylo mi takových 14 nebo 15 let. Pořád je to složité, mluvit umím, domluvím se, ale neumím se tak dobře vyjádřit, jako mi to jde v angličtině. Občas hledám česká slovíčka.

Co pro vás bude v sezoně úspěchem?

Důležité pro mě bude začít hned v úvodu jezdit rychle, bylo by super, kdybych hned v prvním závodě něco zajel. Mám ale 11 operací kolene, takže vím, že už to nikdy nebude ideální, ale když budu pravidelně jezdit, ta první patnáctka by mohla být reálná, a když se kolem těchhle umístění motáte, můžete občas skočit i někam k té bedně.

 

Právě se děje

Další zprávy