Před šampionátem nemohla vstát z postele, pak získala bronz. Má cenu zlata, říká Hanzlíčková

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
8. 12. 2017 6:11
Po třech stříbrných medailích si nejlepší česká zápasnice Adéla Hanzlíčková přivezla koncem listopadu z mistrovství světa do 23 let bronz ve váhové kategorii do 63 kilogramů. "Je to můj životní úspěch, medaile má pro mě cenu zlata," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Na šampionát totiž jela po zánětu ledvin a dvoutýdenním tréninkovém výpadku.
Adéla Hanzlíčková
Adéla Hanzlíčková | Foto: Jörg Richter

S jakými představami jste do Polska odjížděla?

Dva týdny před šampionátem jsem onemocněla zánětem ledvin, takže jsem byla ráda, že se mistrovství můžu vůbec zúčastnit. Několik dní jsem nebyla schopná vstát z postele, natož předvádět nějaké chvaty na žíněnce. Nebyla jsem tedy svázaná nějakými ambicemi umístěním na některé z předních příček. Říkala jsem si, že když se mi povede jeden zápas, tak budu šťastná.

Kudy vedla cesta k vašemu více než nečekanému úspěchu?

Nejprve porážkou 3:8 na body s Japonkou Gempei, pozdější mistryní světa. Díky takzvané repasáži jsem měla ještě jednu možnost udržet se v soutěži, ale do souboje s Číňankou Bao se mi vůbec nechtělo.

Proč?

Už ve druhé minutě jsem se cítila zesláblá a vypadalo to na moje loučení se šampionátem. Avšak podařilo se mi jí položit na lopatky a vrátila se mi tak chuť do dalších bojů. Za necelou minutu a opět na lopatky jsem si poradila i s Ázerbájdžánkou Gambarovou.

Zdraví vás už netrápilo?

Ledviny sice pořád trochu bolely, ale uprostřed euforie jsem věděla, že se nabízí šance na některou z medailí. V napínavém střetnutí o bronz se mi pak podařilo chvatem zvaným klapačka zdolat Rusku Smoljakovou.

Čím je pro vás tento bronz z mistrovství světa?

Určitým milníkem. Byla jsem snad vůbec poprvé velice spokojena, že hodně prostoru dostávala moje hlava. Zjistila jsem, že mám v sobě určitý potenciál, se kterým se dá pracovat a lze ho i využít. Proto věřím, že se dalších pěkných výsledků ještě dočkám. Třeba i díky odpočinku a pohody před prvními zápasy, než nějakým doháněním případného tréninkového manka, což se potvrdilo právě teď v Polsku.

Je to zároveň vaše tečka za působením v kategorii do 23 let. Jak složitý bude pro vás přechod do společnosti žen?

Je moc dobře, že "třiadvacítka" před třemi lety vznikla. Skok k ženám přímo z juniorek byl přímo strašidelný. Můžu to říct, protože jsem ho zažila. Ani současný přechod však nebude jednoduchý. Samotná síla, rychlost a bojovnost nestačí. Ženy mají obrovskou výhodu v daleko větší zkušenosti, čili je to o hlavě. Proto si stále velice cením pátého místa před třemi lety na mistrovství Evropy.

Takže si myslíte, že tento "přestup" zvládnete bez větších problémů?

Trochu určité obavy mám, protože své největší soupeřky znám. Jsou ze Švédska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska. Je to taková top pětka, šestka, do které bych se chtěla zařadit. Většinou jsou lepší hlavně v technice, na které musím ještě zapracovat. Nerada bych se musela po úspěšných medailových sezonách smířit s nějakým špatným vysvědčením. Platí to jak na dubnové mistrovství Evropy, tak i na říjnové mistrovství světa.

Jakou máte možnost přípravy s domácí konkurencí?

Ta v ženách neexistuje. Kluci se sice tréninku se mnou nebrání, ale jsou to převážně řeckořímští zápasníci a já jsem volnostylařka s možností útoku na nohy, což oni neznají. Takže zase nelze mluvit o ideální přípravě. Jezdím sice na různá soustředění v zahraničí, hlavně do Polska, ale tam zase samozřejmě nechci ukazovat všechno, co umím.

Olympijské hry jsou sice až za dva a půl roku, ale zabloudí někdy vaše myšlenky až do Tokia?

Občas mě ta myšlenka přepadne, ale vždy si hned uvědomím, že obrovským úspěchem je olympiády se vůbec zúčastnit. Soutěž je z běžných osmi váhových kategorií zúžena na čtyři. A hlavně: letenku do Tokia získá jen pět zápasnic z mistrovství světa a pouze dvě tři nejlepší ze tří kvalifikačních turnajů. Bude to tedy šichta.

 

Právě se děje

Další zprávy