reklama

Svět nám závidí Stalina, pro veřejnost jsme pankáči s injekcí, říká skateboardista

Skateboardista Tomáš Vintr Skateboardista Tomáš Vintr autor: Archiv Tomáše Vintra
Denně bojuje s předsudky, že jeho sport je jen pro narkomany a pankáče. Teď se český skateboardista Tomáš Vintr soustředí mimo jiné i na to, aby se spolu se svými kamarády reprezentanty probojoval na olympijské hry do Tokia, kde jízda na prkně zažije premiéru. V rozhovoru pro Aktuálně.cz se rozpovídal o tom, čím Češi v této komunitě imponují světu.

Kromě toho, že sám jezdíte, tak i jako manažer řídíte tým české skateboardové reprezentace. Setkáváte se v roli funkcionáře s předsudky k tomuto sportu?

Samozřejmě. Každý se mi na to ptá a každý si myslí, že skejťák rovná se pankáč s čírem, řetězem podél nohy a s injekční stříkačkou zapíchnutou v předloktí. (smích) Doufám, že to já úplně nenaplňuju. A lidi, které znám a se kterými pracuju, tak stoprocentně taky ne. Všichni jsou profesionálové. Máme trenéry, kondiční trenéry, kteří s námi jezdí.

Takže závody kombinujete s tvrdým tréninkem?

Jasně. Chodíme do posilovny, jezdíme na soustředění. Makáme, jako každý jiný sportovec. Je to sport na malém kousku dřeva s kolečky, kde se dělají triky a je potřeba spousta hodin tréninku. Aby to k něčemu bylo, musíte jen jezdit takových pět hodin denně a pak ještě dělat ty věci o okolo, jako je třeba fyzička.

Jak tady takové nedůvěřivce přesvědčujete?

Snažím se to vysvětlovat tak, že hodně lidí používá skate jako dopravní prostředek. Někteří z nich vypadají jako ten člověk, o kterém jsem před chvilkou mluvil. Ale to nutně neznamená, že jsou to skejťáci. Prohání se ulicemi a jsou vidět. Na druhou stranu díky tomu, že je skate tak laciný dopravní prostředek, je skateboarding tak rozšířený, dostupný pro každého. Je to prkno na kolečkách, na kterém se můžu zadarmo přemístit, kam potřebuju. Bohužel lidem zůstává v paměti hlavně to špatné a šokující. 

Myslíte, že zařazení skateboardingu na olympijské hry mu napraví reputaci?

Strašně moc to tomu pomůže. Ale zase bych nerad, aby skate ztratil toho ducha, který pro mě má. Já jsem na něj poprvé vlezl v roce 1996, tedy před dvaadvaceti lety. Tehdy jsem nezačal jezdit kvůli olympiádě nebo zlaté medaili. 

A proč tedy?

Viděl jsem partičku kluků za barákem, kteří se na tom proháněli, a mně to přišlo geniální. Líbilo se mi to. Chodil jsem na plavání, na fotbal, na hokej, tenis, ale se vším jsem postupně skončil, protože jsem zjistil, že na trénincích mě vlastně jen buzeruje trenér a ten samotný sport moc nedělám. Na skatu mě nikdo nešikanoval. Vypadl jsem ze školy s prknem v podpaží a od jedné do devíti do večera jezdil někde na parkovišti. Nikdo mě nijak nehonil, a proto jsem u toho zůstal tak dlouho.  

Jak jste se dostal k závodění?

Byl jsem samouk, učil jsem se triky, pak jsem zjistil, že existuje nějaká Česká skateboardová série, pak jsem získal první sponzory, vyrazil na první závody do Evropy. Vzpomínám si, že úplně poprvé jsem jel do Birminghamu, a abych tam mohl, musel jsem prodat úplně všechno, co mi rodiče dovolili. Třeba kolo nebo diskmana. Zjistil jsem, že nic nepotřebuju. Dokonce jsem se tam tehdy umístil, vyhrál nějaké peníze, které mi umožnily, že jsem v tom létě ještě mohl jet na další závody po světě. 

Jaký má český skateboarding ve světě zvuk? 

Jsme malá země a máme malou kupní sílu, tak jsme trochu opomíjení. Ale výsledky tomu neodpovídají, dokážeme se umisťovat. Máme tady dlouhodobě spoustu šikovných lidí. Bohužel, když v tom někdo nevidí potenciál, třeba kolem dvacátého roku života, začne se vzdávat snů a vezme nějakou práci, protože potřebuje zaplatit nájem.

Skateboarding na OH? Pro svět jsme mimozemšťané, směje se český jezdec Skateboarding na OH? Pro svět jsme mimozemšťané, směje se český jezdec Čtěte zde

Ve světě má tedy úplně jiné postavení?

Skateboarding není moc medializovaný, a tak se to nezdá, ale je to jeden z nejrozšířenějších sportů na světě. V Brazílii je to po fotbale dokonce sport číslo dvě. V Americe asi třetí. 

Čím to je?

Téměř každý teenager si ve svém životě šel koupit někdy něco skejťáckýho, třeba boty, nebo se i někdy svezl na skatu. Ať už ho to bavilo, nebo ne. Holky ve věku 14 až 17 let pak rády chodí se skejťáky, protože to je v jejich partě takové cool. Projde si tím skoro každý, ale málokdo u toho vydrží, protože v tom nevidí potenciál. 

Český skateboarding má prý jedno velké unikum a to je "Stalinův plácek" na Letné. Je to pravda?  

Ano. Celkově ve skateboardingové komunitě je Stalin square známý. Po celém světě. To místo je speciální. I když nejste skejťák, musíte uznat, že je to tam parádní. Lidi tam chodí hrát pozemní hokej, házet si frisbee. Když skončí, vezmou si pivo, limču, cokoli, sednou si ke kyvadlu, a když je letní den a zapadá slunce, není s tím výhledem hezčí místo, kde strávit podvečer, než tam. 

A čím to imponuje skateboardistům?  

Je to celé z mramoru, dobře na tom jezdí kolečka a pro skejťáka je tam všechno, co může chtít. Schody, zábradlí, různé zídky. A k tomu asi ta nejhezčí vyhlídka z celé Prahy. Přilétají sem lidi z celého světa, zaplatí si dovolenou a chodí tam jezdit. 

Skateboarding byl svoboda, kutilství i závan Ameriky, říká divadelník Petr Forman Skateboarding byl svoboda, kutilství i závan Ameriky, říká divadelník Petr Forman Prohlédněte zde
reklama