Ramsau (od zvláštního zpravodaje) - Říká se, že u skokanů na lyžích dělá psychika závodníka devadesát procent jeho výkonu. Pokud by to byla pravda, u skokanek by dělala "hlava" sto procent výkonu. Myslí si to trenér české ženské reprezentace Jaroslav Šimek.

"Vést holky je opravdu těžký, vůbec to nejtěžší, co může na trénování být. Když jsem pracoval s chlapama, odtrénoval jsem a nic jsem nemusel řešit. To ale u holek nefunguje. Musíte k nim přistupovat úplně jinak, důležitý je s nima pořád mluvit, pořád se s nima bavit o tom, co dělají dobře a co špatně," uvedl Šimek v rozhovoru pro Aktuálně.cz po úvodním závodu sezony Světového poháru v rakouském Ramsau.

Pane Šimku, v čem se nejvíce liší trénování mužů a žen?
U chlapů nemáte to riziko jako u holek, že jim to nejde ve škole, to s nima pak vůbec nepohnete. To na ni můžete mluvit, jak chcete, ale nic nepomůže. Mají svoji hlavu. Úplně nejhorší varianta je, že si ty holky třeba najdou kluka, úplně se do něj zblázněj a se závoděním je konec. To s nima nehnete ani o kus.

Mluvil jste o škole. Jak moc děvčatům zasahuje studium do závodění, popřípadě do skokanské přípravy?
Máme to rozdělený jasně. Přednost má škola, protože když jednou se skokama skončíte, musíte něco umět. Takže mimo sezonu má škola jednoznačnou přednost. Když je ale sezona, snažím se holky přimět k tomu, aby se plně koncentrovaly hlavně na skoky, i když je to často složitý.

Jak jste se vůbec k trénování ženského týmu dostal?
Dělal jsem deset let u žáků v Lomnici nad Popelkou, pak jsem odešel do Liberce do Dukly a před rokem a půl jsem dostal nabídku. A i když jsem dlouho váhal, nakonec jsem ji přijal. Měl jsem hodně rozhovorů s lidmi kolem skoků a všichni mě připravovali, že s holkama to bude těžký. I tak jsem se ale do toho rozhodl jít.

Jak moc je pro Vás důležité, že Vám s přípravou pomáhají bývalá běžkyně na lyžích Kamila Rajdlová a kondiční trenérka Jevgenia Dubnová?
Jsem strašně rád, že jsou v týmu i ženský. Přece jen, když holka řeší nějakej problém, je lepší, když se s tím obrátí třeba na Kamilu a proberou to spolu. Je to moje pravá ruka, jezdí s náma na závody, funguje jako asistentka, občas i jako servismanka. ("A jako švadlena. Kombinézy upravuju holkám taky já," doplnila jej Rajdlová). Gina holkám zase hodně pomáhá v přípravě. Má na ně velký vliv.

Jakým způsobem se vlastně děvčata ke skokům dostávají?
Stejně jako u kluků probíhají skokanský nábory v místech poblíž můstků a už od šesti let se holky učí v klubech základy skoku. Výjimkou je jen Míša Doleželová, ta se ke skokům dostala až ve dvanácti letech, když přešla od sjezdovýho lyžování. Navíc jako jediná z holek musí dojíždět, protože je z Ostravy a do Frenštátu (pod Radhoštěm) to má poměrně daleko.

A jak náročné je skloubit přípravu, když jedna část děvčat trénuje na severní Moravě a druhá na severu Čech?
Tři holky, Míša (Doleželová), Vlaďka Pustková a Míša Rajnochová trénují ve Frenštátu, ostatní holky jsou buď z Harrachova, Desný, Lomnice (nad Popelkou) nebo Liberce a trénují se mnou v Liberci na Dukle.

Kolik skoků na můstcích během roku Vaše skokanky absolvují?
Je těžký to spočítat. Některý holky potřebují k jistotě skákat pořád, někdo zase na můstcích moc často neskáče, protože je to pro ni kontraproduktivní. Když jsme spolu na soustředěních, trénujeme od rána do večera dvoufázově, dostaneme se i na můstek, v Liberci nám hodně vycházejí vstříc. Jediný, v čem Duklu nevyužíváme, je jídelna, je to dělnická jídelna s obyčejným jídlem, takže musíme chodit jinam.

A co finanční zajištění? Máte dostatek financí na přípravu?
Na peníze si nestěžuju, svaz nám hradí nejen soustředění u nás, ale i v zahraničí, například to před sezonou v Rakousku s chlapama nám obrovsky prospělo. Holky měly o sto procent zvednutou motivaci, protože mohly trénovat s někým, ke komu obrovsky vzhlíží. Vemte si, že pro holky to jsou sportovní idoly, kvůli ním se daly ke skákání a teď se s nima můžou připravovat v jednom týmu. Vemte si, že mezi holkami, co začínají, a třeba Kubou Jandou, je více než patnáctiletý rozdíl, a proto mu holky vykají.

Jak jste přijal změnu Mezinárodní lyžařské federace, že se od nové sezony závodí ve smíšených družstvech?
Pro holky je to obrovský pozitivum, hodně toho od kluků během skoků pochytěj. Naopak u kluků je to tak, že to berou jako povinnost a že by radši skákali sami. Každopádně v Lillehammeru se moc s výsledkem nepočítalo, ale skončili jsme šestí, což bylo hodně nad plán.

Proč to ale podle Vás v úvodu sezony mužům nejde tak, jako v té předchozí sezoně?
Chlapy ten rozjezd mají trošku kostrbatější, ty výsledky neodpovídají tomu, co uměj. Jména jako Hlava a Koudelka by měly bodovat, i oni určitě vědí, že by to mělo být mnohem lepší. Třeba Lukáš Hlava dokáže skočit bezvadně, v těch závodech to ale zatím nepotvrzuje.

Vrátím se k předchozí otázce. Jak zajistit, aby dostával Váš tým více financí na přípravu?
Všechno je odvislý od výsledků. Když budeme skákat pravidelně do patnáctky, budeme dostávat nejen prize money, ale budou se hlásit další sponzoři. Pak budeme moc dělat víc soustředění v zahraničí, víc se dostávat na můstky. Navíc s tím souvisí i popularita skoků u nás. Když budeme mít výsledky, skoky bude chtít dělat čím dál víc malejch holek.

Kdo má podle Vás největší možnosti toho dosáhnout?
Letos k tomu má velké předpoklady Míša Doleželová, škoda, že se zranila Lucka Míková, loni byla z holek nejlepší a měla našlápnuto vysoko. Už je sice po operaci, rozhodli jsme se ale, že celou sezonu vynechá a bude se soustředit až na tu olympijskou, protože by bylo těžký nabrat potřebnou výkonnost ještě v týhle sezoně. 

A u Vladěny Pustkové, která byla dříve neohroženou českou jedničkou?
To, že to u Vlaďky teď nefunguje, jak by mělo, to už je taková realita. Nedá se s tím nic dělat, budeme na tom muset usilovně pracovat. Takhle totiž závodit nejde, Vlaďka má problémy s váhou, s takovou hmotností nemůže podávat potřebný výkony. Hučíme do ní všichni, i holky. Sice chápu, že je to pro ni těžký, ale jestli nezhubne, bude padat pořád rychle k zemi.

Je pro Vaše svěřenkyně těžší se oproti předchozím sezonám dostat mezi špičku?
Holčičí závody se strašně vyrovnávaj, mezi první a třicátou byl ještě před čtyřma rokama obrovskej rozdíl, dneska může klidně holka z dvacátýho místa postoupit na desátý, ale i klidně na třicátý.

Čím si vysvětlujete takový nárůst počtu skokanek v USA, kde nyní skáče více žen než mužů?
Ženský skoky prožívaj obrovskej boom všude na světě, ale v Americe to je nejmarkantnější. Je to něco jako fotbal, kterej tam táhne taky víc holek než kluků. Američani mají obrovskou možnost výběru, a tak se talenti hledají mnohem snadněji. V minulý sezoně to potvrzovala Sarah Hendricksonová, která suverénně vyhrála Světovej pohár.

Kdy se tedy podle Vás ženské skoky vyrovnají například v odměnách těm mužským?
I tady to závisí na sponzorech. Ženský skoky se dostanou víc do povědomí lidí, když budou často v televizi jako ty chlapský, pak se zvětší prize money a všechny týmy budou mít víc peněz na přípravu.

V nové sezoně se závodí v kombinézách, které přiléhají těsně k tělu. Jak tuto změnu hodnotíte?
Holky si sice musely zvyknout na něco novýho, ale je to stejný pro všechny, takže jsme se s tím museli taky poprat. Nějakej velkej problém nám to ale nedělalo.

A co další nové pravidlo, možnost posunout nájezdové okno?
Přemýšlel jsem o tom, ale v Ramsau k tomu nebyla příležitost, protože už tak holky skákaly z nízkýho okna a navíc k tomu ještě pořád nemají potřebnou délku skoků, pak už by se o tom dalo přemýšlet.

Co vůbec říkáte na úvodní závod? Jak jste spokojen s 28. místem Michaely Doleželové?
S body jsem spokojenej. Spíš jsem si myslel, že budou bodovat obě holky, takže i Vlaďka (Pustková). Devatenáctý místo Míši po prvním kole, to jsem byl hodně spokojenej, to je místo, kde se chceme pohybovat. Samozřejmě tam chybičky byly a je tam pořád co zlepšovat.

Proč se podle Váš Míše nepovedlo navázat ve druhém kole na skok z toho prvního?
Bohužel to druhý kolo se nepovedlo, Míša to měla v hlavě, byla u ní trošku větší nervozita, protože jsme se dostali takhle daleko. Byl tam relativně větší tlak na to umístění, protože jsme vlastně letos skákali poprvý a pro ten tým je důležitý, aby měl výsledek.

Promítl se tento tento faktor na její psychice?
Chtěla moc skočit jako v prvním kole, ale byla přemotivovaná, odrazila se brzo, minimálně o dva metry se rozpohybovala dřív. Bohužel to dopadlo špatně, ten konec odrazu nemohl doznít a pak to neletělo. Sedmdesát pět metrů je pro ní velmi krátkej skok.

S jakými ambicemi jdete vůbec do sezony, která má vrcholy v podobě juniorského svétového šampionátu v Liberci a seniorského ve Val di Fiemme?
Po vynikajícím výkonu našeho družstva na loňským juniorským mistrovství v Erzurumu, kde jsme skončili čtvrtí, jsme si na sebe ušili bič. Jenže nám bohužel z toho týmu teď chybějí tři holky a k dispozici je jen Míša (Doleželová). S Luckou (Míkovou) bohužel počítat nemůžeme a Barča Blažková s Natálkou Dejmkovou jsou po zranění. Doufám ale, že se do těch čtyř týdnů stihnou dát dohromady. Poslední holku vybereme z mladejch, co s náma teď byly poprvý na Svěťáku. Buď pojede Míša Rajnochová nebo Kája Indráčková.

Jak ale bude na psychiku Vašich svěřenkyň působit fakt, že se juniorský šampionát bude konat v domácím prostředí?
Pro holky to bude hodně moc svazující, bude to doma, navíc se od nich po tom čtvrtým místě z Erzurumu bude hodně čekat a ještě k tomu se potýkáme se zdravotními problémy. Jsem ale bojovník, rozhodně se nevzdávám bez boje, i když jsou okolnosti proti nám.

A jaké máte cíle pro Val di Fiemme?
Rozhodně tu přípravu neberu tak, že chceme uspět hlavně doma v Liberci a Val di Fiemme vypustíme. Jsou tu letos dva vrcholy a tak k tomu taky přistoupíme, chceme uspět i tam. Navíc tam může startovat i Vlaďka, a pokud upraví svou váhu, má i ona šanci tam uspět.

Už máte v hlavě i účast na olympijských hrách v Soči?
Olympiáda je náš cíl, ke kterému budeme všechno směřovat v přípravě na další sezonu. K dispozici budeme mít opět Lucku (Míkovou), a i když není jistý, že se vrátí do svý bývalý formy, budeme mít v družstvech větší šanci na úspěch.