reklama

Tři sta metrů v lavině vás změní, říká lezec Langr

Špatné počasí nakonec ukončilo snažení slovensko-české expedice ve výšce 7000 m.n.m. Špatné počasí nakonec ukončilo snažení slovensko-české expedice ve výšce 7000 m.n.m. autor: Archiv Romana Langra
Rozhovor o Annapurně, lavinách a riziku povolání

Moravská Třebová - Během posledních dvanácti měsíců to byla už druhá velká expedice Romana Langra na osmitisícovku.

Jeho loňský pokus o výstup na K2 byl úspěšný především zdoláním obtížného Česenova hřebenu.

Letos měl na řadu přijít Mt. Everest. Nepřehledná situace v Tibetu a následné hermetické uzavření oblasti čínskou armádou daly však zelenou Annapurně (8091 m n.m.).

Kvůli častým lavinám a padajícím serakům je hora  považována za druhou nejobtížnější osmitisícovku po K2. Četné pomníčky v základním táboře dávají tomuto údaji za pravdu.

Dále čtěte:

Co do počtu obětí je Annapurna na smutném prvním místě. V průměru každý třetí horolezec se z vrcholu již nevrátí.

Slovenská expedice, do níž se později začlenil i Čech Roman Langr, měla obrovské štěstí. Vrchol sice nezdolala, zato přežila dvě velké laviny, které zpustošily jejich tábor.

Jak se horolezcům zdolává hora s vědomím, že je může kdykoliv zasypat lavina? A jaké je pokračovat ve výstupu, když už je lavina jednou zasypala?

Nedá se tušit, co a kam poletí

Expedici už od začátku trápila nepřízeň počasí a velmi časté laviny. Je to typický vývoj počasí na téhle hoře, nebo jste s takovými problémy nepočítali?
Já myslím, že je to hodně charakteristické. Annapurna patří mezi nejtěžší osmitisícovky. Bohužel dokonce drží prvenství v tom, kolik horolezců se z jejího vrcholu nevrátí zpět. To bylo hodně patrné hned v základním táboře, kde byl obrovský počet pomníčků.

Celá severní stěna je hodně nepřístupná, a už jen cesta do základního táboru může být obrovský problém. Z jihu pod Annapurnu vede normální turistická cesta, ze severu však bývají podmínky někdy tak hrozné, že se to řeší vrtulníkem.

Vy jste ale nakonec dorazil do základního tábora pěšky.
Doháněli jsme ještě s Miroslavem Mravou slovenskou expedici. Protože jsme byli jen dva, tak vzhledem k ceně helikoptéry nám nezbylo nic jiného, než společně s nosiči vyrazit pěšky.

Jak se leze na Annapurnu? Podívejte se Jak se leze na Annapurnu? Podívejte se Prohlédněte zde

Cesta se neobešla bez problémů, nosiči stávkovali a situace se tak vyhrotila, že už jsem držel šéfa nosičů pod krkem.

Z původního plánu toho nakonec moc nezbylo. Měli jste lézt nikdy nezopakovanou polskou cestu. Proč z ní nakonec sešlo?
Když se začala lézt polská cesta, zjistili jsme, že nahoře nenapadl sníh a plata, která je nutné přejít, byla pokrytá jen slabou vrstvou křehkého ledu. To je prakticky nelezitelné.

Za normálních okolností se dá odhadnout, kdy spadne lavina. Ale pokud je všechno vyledněné, téměř se nedá tušit, co a kam poletí. Při malém množství sněhu se v horních partiích odlamují seraky, které se pak zcela nekontrolovatelně řítí po ledových stěnách dolů.

V lavině ve spodním prádle

Jedna z lavin hned na začátku zasáhla i první výškový tábor slovenské expedice. Vy jste byl v té době ještě na cestě do základního tábora, ale jistě máte podrobné informace z první ruky.
Lavina padala asi jeden a půl kilometru. Bohužel tábor zasáhla až po rádiovém spojení se základním táborem někdy v půl deváté večer. Všichni si akorát vařili a byli jen ve spodním prádle.

Jeden z nich mi pak vyprávěl: "Slyšel jsem, jak něco padá, a tak jsem říkal: ´Hele, posunu se sem na bok, ať se mi nevylije polévka.´ A pak jsem letěl tři sta metrů."

Kolik lidí se v prvním táboře v osudnou chvíli nacházelo a jak se jim podařilo velkou lavinu přežít?
Bylo tam celkem pět lidí ve dvou stanech. Tři Slováci a dva výškoví nosiči.

Zasáhl je okraj laviny a tlaková vlna spolu s obrovskými kusy ledu strhla celý výškový tábor o 300 výškových metrů.

Členové týmu postupně vypadli ze stanu a povětšinou se propadli do ledovcových trhlin. Naštěstí dva z nich měli údajně na hlavě čelovky, které ty kotrmelce vydržely, a oni se tak mohli lépe zorientovat.

Špatné počasí na Annapurně Počasí na Annapurně letos horolezcům moc nepřálo. Foto: Archiv Romana Langra

Výsledkem pohromy byly naštěstí jen hmotné škody. Kluci z expedice to odnesli  jen odřeninami a zhmožděninami. Výškoví nosiči už tolik štěstí neměli, byla tam komplikovanější zranění, nějaké zlomeniny, a jeden z nich téměř přišel o oko.

Pro kluky to byl ale i tak psychicky hrozný zážitek, protože museli v ponožkách a spodním prádle vydržet v trhlinách celou noc.

Dole v táboře věděli, že spadla lavina, ale nedalo se tušit, jestli je zasáhla. Teprve až ráno, když v základním táboře zjistili, že nemají spojení, bylo jasné, že je to trefilo, a zorganizoval se záchranný tým.

Nebezpečí nevyzpytatelných lavin bylo letos opravdu velké a zvyšovalo míru objektivního nebezpečí na samou mez únosnosti.

Jak se podruhé narodit

Druhá, ještě horší lavina už naštěstí zasáhla jen prázdný tábor.

Tam hrálo ohromnou roli štěstí. Jeden ze členů expedice, který tam měl ten den přečkat noc, se ještě dlouho vnitřně smiřoval s tím, co se té noci stalo. Doslova se toho večera podruhé narodil, protože si odchod z jedničky rozmyslel na poslední chvíli.

Jeho stan po lavině vypadal, jako když se připleskne mokrá fotka na zeď. To musela být hrozná rána. Přitom se při stavbě druhé jedničky hledalo místo co nejbezpečnější. Stavěli to ti, co už jednou lavinou proletěli.

Pravděpodobně došlo k tomu, že se uvolnil obrovský serak, který dokázal svou setrvačností pustošit i daleko od své hlavní dráhy.

Ovlivnila druhá lavina konečné rozhodnutí vzdát se pro letošek výstupu na Annapurnu?
Už po první lavině, když jsme já a Miro přišli do základního táboru, to skoro na padesát procent vypadalo, že expedice končí. Tím, že jsme  přišli, jsme jim asi dodali trochu optimismu. I tak bylo ale znát, že někteří na tom nebyli po psychické stránce zrovna nejlépe. Došlo dokonce k hlasování, co dál.

300 metrů v lavině vás změní

Co nakonec rozhodlo o definitivním konci expedice?
Vytvořilo se vrcholové družstvo o šesti lidech včetně mě. Bylo domluvené, že počkáme na počasí.

Věděli jsme, že máme odfixované vše do dvojky a také další část až po závěrečné plato, kde by již neměl být vysloveně obtížný úsek. Trojka byla připravená ve dvojce a stačilo ji jen posunout. Dalo se říct, že to nejhorší už jsme měli za sebou.

Počasí se ale nelepšilo, stále padaly velké laviny, což začalo nahlodávat většinu členů k ukončení expedice. Při posledním hlasování už jsem byl jediný, kdo měl chuť to ještě zkusit.

Chlapi už dostali tolik varování od hory, že už neměli chuť to pokoušet. Vzhledem k tomu, co se předtím odehrálo, to bylo celkem pochopitelné. Byl to traumatizující zážitek. Když se proletíte tři sta metrů v lavině, tak vás to prostě změní.

reklama