Pardubice - Vítěz Velké pardubické nemusí být nutně bavič, ale Josef Váňa nasadil v předchozích letech laťku vysoko. Když v sobotu na jeho místo nečekaně usedl Jan Faltejsek, dokázal pohotově změnit oficiální tiskovou konferenci na břitkou improvizaci. Jako kdyby toužil dokázat, že není tím chladným taktikem, jak by se mohlo zdát po výkonu na dráze.
Devětadvacetiletý žokej totiž v sedle hnědky Orphee des Blins předvedl výkon, jaký se na českých drahách vidí jen výjimečně. Zvolenou taktikou odzbrojil všechny favority podobně precizně, jako když fotbalový obránce vymazává z hřiště soupeřova útočníka.
Evropským způsobem jízdy připomněl svou výjimečnou pozici na současné dostihové scéně.
V posledních sezonách trávil část roku na britských ostrovech u trenéra Georga Charltona a v tvrdých podmínkách tamního venkova, kde jeden čas přespával v maringotce, se dokázal etablovat i v dostizích. V sedle svého nejúspěšnějšího koně Knockara Beau jel letos jako první Čech prestižní Cheltenham Gold Cup.
"Vůbec nedokážu vyjádřit, co teď cítím. Český jezdec nemůže vyhrát nic většího, než Velkou pardubickou," radoval se.
Jak jste si vychutnal poslední metry?
Když jsme točili do závěrečného oblouku, bylo mi všelijak. Vůbec jsem totiž neslyšel za sebou soupeře, bylo naprosté ticho a do toho jen šustění větví. Blesklo mi hlavou, zda jsem nespletl kurs a nejedu špatně. Říkám si: To snad ne, vždyť to tady znáš. Ale někdy se to stává, takže jsem věděl, že buď to mám rozjeté na vítězství, nebo jedu špatným směrem. Naštěstí jsme vyhráli.
Že to zkusíte start-cíl byla taktika domluvená s trenérem, nebo to vyplynulo z průběhu dostihu?
Určitě jsme měli jít zepředu, ale že půjdeme start-cíl, ukázal až dostih. Orphee des Blins má ráda tempo, takže je nejlepší nechat ji běžet a moc jí do toho nemluvit. Samozřejmě jsem měl obavu, abychom nevyplýtvali všechny síly, během dostihu jsem na klisnu mluvil a snažil jsem se ji nějak přesvědčit, ať zpomalí, ale ona asi nerozumí česky...
Tempo jste každopádně odhadl bezchybně.
Chvílemi mi to připadalo příliš rychlé, těch více než šest kilometrů je pořádná štreka a nechtěl jsem vypadat jako blbec, který to nesmyslně nakopne a pak vytuhne. Ale ono to nakonec bylo mnohem snadnější. Kobyla skákala bez nejmenšího zaváhání a Taxis, to byl v jejím podání let… Jakmile vyběhla na travnatý ovál, jako kdyby ji polili živou vodou a zase soupeřům odskočila.
A co jste jí to vlastně povídal?
Tak zkoušel jsem různé povely jako „zpomal“, ale když to nešlo po dobrém, postupně ty výrazy přestaly být vybíravé. „Ty kozo“ a pak taky další zvířata.
V jaké fázi jste si byl jistý, že už vás nikdo nepředběhne?
Až ve finiši, protože člověk nikdy neví, co všechno se ještě může stát. Po poslední překážce jsem už tušil, že to bude dobré, ale ona ani ta cílová rovinka není samozřejmost. Někdy nemusí koni vydržet zdraví, můžou se přihodit různé situace. Naštěstí bylo všechno v pořádku. Těsně před cílem jsem se začal radovat, ale až po projetí cílem jsem opravdu věděl, že jsem vyhrál.
Co vám po doběhu řekl Josef Váňa?
Poblahopřál mi, ale je jasné, že byl z porážky trochu rozladěný. Když je člověk druhý nebo třetí, tak se z takového umístění těsně po doběhu neumí moc radovat. Já jsem shodou okolností před dvěma týdny jezdil pro pana Váňu Gran Premio Merano, což je velmi těžký dostih srovnatelný s Velkou pardubickou, a byli jsme druzí o krk. Takže to znám a mám v živé paměti, jak jsem se rozčiloval, že jsme to mohli vyhrát. Jsme prostě všichni závodníci. Dnes byl druhý Jirka Kousek, který je známý tím, že i během dostihu má žvýkačku a po doběhu ji teda žvýkal dost usilovně…
Na start jste šli jako outsideři, připouštěl jste si, že máte kurs 55:1?
Ne, to jsem se už dávno odnaučil. Sázky nesleduji, vytváří to zbytečný tlak, a pokud člověk patří mezi outsidery, je to nakonec příjemné, protože má před dostihem klid a může se soustředit na vlastní výkon. Panu Váňovi vůbec nezávidím. Jak teď o něm natočili film a viděl jsem, že měl všude kameru v patách, to bych se asi zbláznil a vůbec nevím, jak bych se v takové situaci soustředil. Pan Váňa to všechno zvládá, on je v tomto směru fenomén.
Takže vás Orphee des Blins zase tak nepřekvapila?
Člověk jde vždycky na start s tím, že chce vyhrát. Jsou někdy výjimky, ale v takovém dostihu jako Velká se moc složitě nepřemýšlí. Když se to potom podaří, je to krásné, ale předem to nemůžete nikdy vědět. I jako největšímu favoritovi se vám najednou stane „bum prásk“ a neuděláte nic. Zvednete se, oprášíte rajtky, vezmete si bič, nadáváte a jdete domů…
Na jaře jste jako první český jezdec startoval ve slavném Cheltenham Gold Cupu. Dá se to srovnat s dnešním úspěchem?
Ne, jsou to dva rozdílné světy. Velká pardubická je cross country ve velmi specifickém prostředí. Jsou tady různé typy skoků, oranice, tráva, změny směru a člověk to tady musí znát. Musím smeknout před mladými kluky z Irska a Anglie, kteří dnes jezdili. Zvládli to napoprvé hodně dobře, protože pro Angličany je to tady hodně těžké… Srovnávat Cheltenham s Pardubickou nejde, ale tady to má absolutně jiný náboj a atmosféru. Můžu říct, že pro mě znamená vítězství ve Velké pardubické stejnou metu, jako Gold Cup pro Angličany.
Po Cheltenhamu jste prohlásil, že na lepším koni než Knockara Beau jste neseděl. Platí to i po dnešku?
Myslím si, že to stále platí, ale taky je pravda, že kdyby Knockara Beau přijel sem, byl by tu úplně ztracený. Ta typová odlišnost tam prostě je a v některých fázích se to nedá srovnat.
Chystáte nějaké oslavy nebo dovolenou?
Když to tak říkáte, asi bych mohl, ale ne. Mířím za prací do Francie. Doufám, že tam bude tepleji než v Anglii. Oslava asi bude, ale trochu přibrzďuju, musím už myslet na pondělí, kdy mám další program.
