Workoholismus poslal Kosťovou na vozík, přesto se stala mistryní světa

Veronika Skalecká
7. 4. 2017 17:33
Jana Kosťová se dostala na vozík před dvanácti lety. Nemohla za to žádná autonehoda, pád na lyžích ani podobný úraz, ale prasklá cévka v míše. Podle její slov za tím stál kromě jiného workoholismus. Svůj život poté změnila – zpomalila, vdala se, narodily se jí děti. A začala soutěžit v orientačních závodech pro handicapované, v tzv. trail orienteeringu neboli Trail-O.
Foto: Archiv Jana Kosťová

Praha - Jana Kosťová v současnosti vede oddíl orientačních závodů ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha, v rámci kterého se snaží disciplínu Trail-O popularizovat mezi další vozíčkáře a nalákat tak k tomuto sportu další příznivce.

Ona sama se přitom postarala o jeden z největších českých úspěchů v disciplíně Trail-O: V roce 2013 přivezla z mistrovství světa v orientačních závodech ve Finsku zlatou medaili v kategorii Paralympic. Jana je také již třetím rokem členem TrailO Athletes‘ Commission pod IOF, Mezinárodní federací orientačních sportů.

Na vozíku jste od roku 2005. Co se tehdy stalo?

Praskla mi z ničeho nic cévka v míše, mícha zakrvácela, poškodila se, ochrnula jsem. Od té doby žiji na vozíku. I když se mi hybnost dolní poloviny těla trochu vrátila, na normální chození to není. Spíš na krok-dva, když je potřeba. 

Co všechno se pro vás usazením se na vozík v životě změnilo?

Změnilo se toho hodně. Skoro všechno. Konečně jsem ale měla víc času na sebe, na to zkusit si nějaké nové sporty, na což jsem pro samou práci už neměla předtím čas ani energii. To byl asi jeden z důvodů toho, co se mi stalo - dlouhodobá únava, přepracovanost, neustávající stres v práci. Přehodnotila jsem trochu přístup k sobě, k práci a k životu.

Našla jsem životního partnera, a aby nám bylo veseleji, byla nám "nadělena" dvojčata (za nic bych neměnila, jsou úžasná). Od počátků soužití s vozíkem se snažím vybírat si, kam a do čeho  či koho investuji svou energii a čas. Také se snažím najít čas sama pro sebe a pro své záliby a nedám dopustit na víkendové výlety za závody v Trail-O.

Trail orienteering neboli Trail-O

V Českém svazu orientačních sportů má své místo i sekce s nejmenší členskou základnou: Trail-O. Je to sportovní disciplína zaměřená na orientaci a na správné čtení a interpretaci mapy. Na rozdíl od klasického orientačního závodu není u Trail-O rychlost součástí soutěže. Závodník dostane mapu, na které je vyznačená trať závodu a jednotlivé kontroly. U každé kontroly pak musí závodník ve shluku lampionů v terénu rozpoznat, který z lampionů odpovídá popisu kontroly a poloze středu kolečka na mapě. Závodníci se pohybují pouze po cestách, nikoli v terénu, proto spolu mohou soutěžit handicapovaní i nehandicapovaní závodníci - na nejvyšší úrovni se ovšem obvykle vyhlašují handicapovaní zvlášťv tzv. kategorii "Paralympic" neboli Para. Více na www.trailo.cz

Zdroj: Veronika Skalecká

Jak a kdy jste se dostala právě k orientačním závodům a disciplíně Trail-O?

Byla jsem na vozíku krátce a snažila se zorientovat v možnostech, které vozíčkáři na sportovním poli mají. Účastnila jsem se tenkrát, bylo to myslím v roce 2007, všesportovního kurzu v Centru Paraple a v rámci programu jsme si šli zkusit i orienťák na Hůrce, který zde pořádal právě SKV Praha. Kdysi jsem jako malé dítě orienťák běhala, chvíli. Pak upadl nepatrně v zapomnění, ale vlastně se mi po něm tak trochu celou dobu stýskalo. A tak jsem po závodech na Hůrce byla rozhodnutá se k orienťáku vrátit, byť na vozíku. Jen si musel maličko počkat, protože přišly na řadu nejdřív děti. Na první závody jsem nakonec jela tuším v roce 2009, když bylo dětem devět měsíců.

Ve Sportovním klubu vozíčkářů Praha vedete orientační oddíl. Je o tento sport mezi vozíčkáři zájem?

V současnosti máme velmi dobré podmínky pro podporu vozíčkářů, kteří by chtěli orienťák pod SKV Praha dělat. SKV Praha a orientační oddíl podporuje své členy v účasti na závodech jak finančně, tak personálně. Snažíme se v případě potřeby zajistit potřebné asistenty, přispíváme závodníkům na cestovné a ubytování, hradíme jim startovné. Máme od letoška navíc i nového partnera (Nadační fond Anděl na kolech), který by i byl schopný a ochotný podpořit snahy nováčka, který se do toho opře, nad rámec podpory oddílu jako takového. Teď jde jen o to takového (takové) najít. A to není jednoduché.

Trail-O není pro běžného smrtelníka bohužel tak přitažlivý, jak bychom si my zainteresovaní přáli. Trail-O je technická disciplína, mezinárodně uznávaná, má svoje vlastní mistrovství světa i Evropy například. Trochu paradoxně tím, že v této disciplíně nehraje roli fyzický výkon, není tak zajímavá pro sportovce. Ať už chodící nebo na vozíku. Trail-O je totiž otevřený všem, bez ohledu na fyzický hendikep. Když se ale vrátíme k vozíčkářům, i vozíčkáři, když jsou jen trochu aktivní, hledají spíš aktivnější formu sportovního vyžití a Trail-O jim nepřijde tak lákavý. Což je škoda.

Jaká jsou tedy pozitiva této sportovní disciplíny?

V roce 2013 se stala mistryní světa v kategorii Paralympic.
V roce 2013 se stala mistryní světa v kategorii Paralympic. | Foto: Archiv Jana Kosťová

Já v něm vidím samá pozitiva - mám možnost vypadnout z běžné denní rutiny, nechat práci a rodinu "doma" a vyčistit si hlavu přemýšlením o terénu a jeho zmapování.  Baví mě hledat řešení, záměr stavitele závodů, odhalovat chytáky. Vždycky jsem měla ráda cestování a díky trailu můžu vyjet i do zahraničí. Díky charakteru tohoto sportu můžu směle poměřovat své schopnosti s choďáky - v rámci závodů i v kategorii para závodí chodící lidé, mající jiný druh hendikepu, než je "vozík", případně lze porovnat své výkony s těmi zdravými z kategorie open. Kromě toho jsou mezi orienťáky moc fajn lidé, takže se vždycky těším zejména na vícedenní závody, kde máme čas i večer s ostatními třeba posedět a popovídat.

Jak se daří popularizovat tuto sportovní disciplínu?

To je trochu boj. Trail-O dělá pár lidí, kteří ho milují. A dá nám velkou práci prosadit se třeba i mezi ostatními o něco staršími orientačními disciplínami, které se na národní a mezinárodní úrovni uznávají. Nemluvě o konkurenci v poněkud aktivnějších sportech. Trail-O je velmi specifický a již zmíněnou absencí fyzického výkonu mnoho například orientačních běžců odrazuje. Přitom ti, kteří dělají jak Trail-O, tak klasický orientační běh, pozitivně hodnotí přínos trailu pro jejich výkony v klasickém OB (zejména ve sprintech).

Nevýhodou sedících závodníků je především nemožnost mapovat za pochodu
Nevýhodou sedících závodníků je především nemožnost mapovat za pochodu | Foto: Archiv Jana Kosťová

Jaké jsou předpoklady pro to, aby mohl člověk závodit v trail orienteeringu?

Já osobně si myslím, že hlavním předpokladem je záliba v určitém luštění, hledání řešení.  O tom je Trail-O - snažíte se pochopit, jak je terén před vámi zmapovaný, co vidím tam a v mapě, hledám ten klíč, aby mi to všechno do sebe zapadlo. A na tomto základě se pak rozhoduji, zda některý (jeden nebo žádný) z těch lampionů, které vidím v terénu, odpovídá poloze středu kolečka zakresleného v mapě. Výhodu pak mají logicky lidé, kteří orienťák běhají, a nebo jsou přímo mapaři (tedy kreslí mapy). I bez toho se to dá ale naučit a konkurovat jim. A i (ale nejen) proto se rozlišují ony dvě kategorie para a open. Do para mají "přístup" pouze ti, kteří si vyřídí tzv. Para Eligibility, tedy prokážou, že mají nějaké fyzické omezení, které jim brání v běhu nebo i vytrvalejší chůzi. Existují parametry, které musím, resp. nesmím splnit, abych dosáhla na Para Eligibility. Každopádně v Para kategorii se potkávají lidé na vozíku i bez něj.

V disciplíně Trail-O závodí tělesně handicapovaní sportovci se závodníky bez handicapu. Je zde při závodění nějaký aspekt, při kterém cítíte znevýhodnění oproti nehandicapovaným soupeřům?

Nevýhodou sedících závodníků nebo těch, kteří mají viditelně problémy s chůzí, je především nemožnost mapovat za pochodu. To znamená, během chůze monitorovat průběžně terén a jeho shodu s mapou. Chodící závodníci většinou přesně vědí, kde průběžně v mapě zrovna jsou, takže když dojdou na rozhodovací stanoviště konkrétní úlohy, mohou rychleji začít řešit. Pro vozíčkáře (ale třeba i člověka s berlemi) trasa mezi stanovišti znamená koukat si pod nohy (tedy přední kolečka), aby se někde nevysypal. Na stanovišti pak teprve koukne do mapy a musí se nejdřív zorientovat. To jsou cenné minuty, které mu naskakují navíc oproti normálně chodícím závodníkům. Stejně tak pohyb po okolí rozhodovacího stanoviště bývá rychlejší pro choďáky - neustále hledáte různé úhly pohledu do terénu, které vám odhalí skryté terénní tvary apod.

Foto: Archiv Jana Kosťová

Samotná sjízdnost trati se promítá do časového limitu, který na absolvování trati máme. Para kategorie mívá velmi často limit o něco delší než kategorie Open.

Také je logicky celkem rozdíl, zda se dívám do terénu ze sedu nebo ze stoje. Z větší výšky bývá terén viditelný lépe, vidíte více detailů. Stavitelé závodů by měli, a většinou se i snaží, postavit závod tak, aby tyto podmínky byly srovnatelné pro všechny, ale ne vždy je to reálné.

Dá se nějak trail orienteering trénovat? Jak vypadají takové tréninky?

Díky práci několika lidí existují online trenažéry, na kterých lze Trail-O trénovat. Jedná se o nafocené závody - jednotlivá rozhodovací stanoviště s výhledem na lampiony v terénu, která si můžete ve 2D řešit na počítači. Lze se na nich seznámit s problematikou Trail-O a lze na nich také natrénovat některé postupy pro Temp-O (rychlostní varianta Trail-O). Chybí tam ale celkový přehled o okolním terénu a hlavně trojrozměrnost, hloubka pohledu, detaily terénu, které v realitě vidíte, ale na fotografii jsou hůře nebo vůbec rozpoznatelné, přitom by vám k řešení mohly pomoci. Tréninky v reálu jinak nejsou. Zájem o ně by byl i mezi samotnými závodníky, vymyslet a postavit i trénink je ale celkem časově náročné, a tak je momentálně jedinou možností jezdit na závody a "trénovat" tam. V začátcích třeba na áčkových tratích pro začátečníky, potom už na elitních tratích.

Jak probíhá závodní sezóna v trail orienteeringu?

Závodní sezona se řídí ročními obdobími - je to outdoorový sport. Takže začínáme většinou v březnu a končíme v listopadu. Během roku v ČR míváme závody cca 1x za měsíc, většinou o víkendu. Dále jsou zde ale možnosti vyjet do zahraničí. Trail-O je rozšířený především v Evropě, zejména v severských zemích a potom na Slovensku, v Chorvatsku, Itálii, Slovinsku, Portugalsku, Polsku… Většina zemí je snadno dostupná, navíc ve všech zemích je řada kvalitních závodníků, kteří jsou schopní postavit zajímavé závody. Již čtvrtý rok také probíhá zatím stále neoficiální Evropský pohár v Trail-O, do kterého je každoročně zařazeno 5-6 závodů po Evropě. Ty bývají nejkvalitnější, stojí za to se na ně vypravit. Účast na všech těchto závodech pak směřuje k tomu mít dobré výsledky na mistrovství světa (většinou červenec, každý rok) nebo na mistrovství Evropy (jednou za dva roky, duben/květen). Poslední dobou je také čím dál uznávanější dosáhnout dobrého výsledku v celkovém hodnocení Evropského poháru, to je ale náročné na cestování.

Chceš tento sport zkusit?

Případní zájemci o zapojení do oddílu orientačních závodů Sportovního klubu vozíčkářů Praha se mohou ozvat na [email protected]. Podpořit můžete nejen oddíl orientačních závodů SKV Praha i svými sportovními výkony - zapojením do projektu Spojenci sportovců na vozíku www.spojenci.cz, kde má i Jana Kosťová svou vlastní sportovní výzvu.

Co pro vás sportování znamená?

Odreagování, relax, výzvu, přátelská setkání, možnost dělat něco společně s rodinou a přáteli.

V roce 2013 jste se stala mistryní světa v trail orienteeringu. Máte ještě nějaký sportovní sen, který byste si chtěla splnit?

Asi bych si to zase ráda zopakovala. Jenže i v Para kategorii čím dál víc přituhuje, velká část soupeřů jsou opravdu kvalitní závodníci, kteří mi nedarují nic zadarmo. Loni jsem posbírala na ME a MS brambory v individuálních závodech a radši bych aspoň trochu výš. Jen to je odvislé od závodění nebo tréninků. Na Severu mají závody každou chvíli, s našimi podmínkami se to nedá moc srovnávat. O to víc ale potěší, když se zadaří a zrovna ty severské závodníky se podaří porazit.

 

Právě se děje

Další zprávy