Jak se českému fyzioterapeutovi stane, že se mu ozve s nabídkou na spolupráci Roger Federer?
Koncem devadesátých let jsem dělal na Štvanici, kde občas trénovala Mirka Vavřincová (nyní Federerová, pozn. red.), chodila ke mně na masáže a byla spokojená. Pak se mi téměř na dva roky ztratila, ale slyšel jsem, že trénuje ve Švýcarsku, kde žijí její rodiče. Po nějakém čase, kolem jedenácté večer, zazvonil telefon a ozvala se právě Mirka. Vyprávěla, že sedí s Rogerem v restauraci v Miami, kde právě prohrál, a cítí se unavený. Chtěl by fyzioterapeuta, a jestli to nechci dělat já.
Co jste odpověděl?
S tím sportovcem jste od rána do večera, vidíte ho ráno jako první a pak zase poslední večer. Proto jsem jí odpověděl, že se nejprve musíme poznat jako lidi a pak můžeme spolupracovat.
Jak dlouho tedy vaše námluvy probíhaly?
Tenhle rozhovor proběhl někdy v březnu. Navrhl jsem, že bych za ním nejprve jen zajel do Basileje a seznámili bychom se. Což se stalo. Dojel jsem tam, namasíroval Rogera i jeho maminku Lynette. Potom jsme společně s Rogerem a Mirkou jeli na výlet, aby mi v jedné vyhlídkové restauraci shora ukázali Basilej, povídali jsme si a Roger projevil zájem o spolupráci. Řekl jsem mu, ať si vybere nějaký turnaj, na který bychom jeli spolu a poznali se nejen profesně, ale i lidsky. Zvolil tedy podnik v Halle týden nebo dva před Wimbledonem. Po něm prohlásil, že by se mnou spolupracovat chtěl, a rozjelo se to.
Tušil jste už tehdy, že z něj jednou bude nejúspěšnější tenista historie?
Já jsem se na to takhle nedíval. Když jsme začínali, byl 19. na okruhu. Na Štvanici jsem ale tehdy vedl regeneraci, kam chodil například Marek Všetíček (kondiční trenér Radka Štěpánka, pozn. red.) a ten mi říkal: "Hele, ten bude jednou hodně dobrej." A měl pravdu.
Lidsky mezi vámi všechno klaplo?
Sedli jsme si, dokonce tak, že mi jednou říkal, že jsem pro něj jako druhý táta. Věkově jsem o hodně starší než on, takže svým způsobem jsem mu ho i dělal. Pro mě je nejen geniální hráč, který se jen tak nerodí, a že existuje hodně skvělých hráčů i českých, kterých si vážím, ale i neuvěřitelně příjemný člověk. To je hodně důležitý faktor. Mohl byste s ním jezdit jen kvůli penězům, protože vás to živí, ale je otázka, jestli byste to tak dlouho vydržel. My jsme spolu byli čtyři roky a ani jednou mezi námi nebyl konflikt. Ani jednou jsme na sebe nezvýšili hlas.
Dnes je Roger Federer považován za tenisového gentlemana a profíka, který je na kurtu vždy klidný a soustředěný. Takový ale vždy nebyl, že?
Nebyl. Já jsem ho učil "poker face" a to, aby se celkově zklidnil. Říkal jsem mu, že nemá cenu ostatním dávat najevo své emoce, protože tím úplně zbytečně soupeři pomáhá. Dříve je neuměl zkrotit, ale postupně se to naučil. Chvíli to trvalo, než pochopil, že musí být v utkání hlavou a potom bude kralovat.
Švýcarští novináři rádi vzpomínají na to, jak čtrnáctiletý Roger na turnajích dokonce lámal vzteky rakety. Musel jste být na začátku vaší spolupráce tak trochu i psycholog?
To s tou prací souvisí. I v těch jeho zhruba dvaceti, kdy jsme spolu začínali, sice už nelámal rakety, ale občas třeba vystřelil míček nebo zakřičel a podobně. Tím, že jste starší, mu můžete předávat životní zkušenosti. Samozřejmě, nedělám si iluze, ne každý jim uvěří a každý si na ta horká kamna musí sáhnout sám. Ale aspoň o tom přemýšlel, je to nesmírně inteligentní člověk.
Dnes by vám dennodenní kontakt s Federerem kdekdo záviděl, ovšem jak těžká práce to byla?
Možná se to nezdá, ale je to psychicky neuvěřitelně náročné. V podstatě žijete život toho sportovce a váš osobní i rodinný život jdou trochu stranou. Proto si myslím, že tahle práce je spíš pro mladší lidi, kteří nemají závazky. Kupříkladu, když byl blok turnajů po Evropě, cestovali jsme třeba devět týdnů a já byl z toho jen šest dnů doma. Vždycky je v životě něco za něco. Já měl štěstí, že děti už nebyly úplně malé.
Na druhou stranu jste společně sbírali úspěch za úspěchem, první vyhraný Wimbledon, post světové jedničky. Užíval jste si to?
Na téhle práci je skvělé, že jak jste s tím sportovcem od rána do večera, dostanete se mu úplně pod kůži. Zažijete ho nejen jako výborného hráče, ale i jako dobrého člověka. Navíc, když se s takovou celebritou pohybujete po světě, poznáte velké množství zajímavých lidí, podíváte se na místa, kam se normální smrtelník podívat nemůže. Jedním z mých největších zážitků bylo to, když jsme se v Houstonu setkali s Georgem Bushem starším. V té době už sice nebyl prezidentem, ale bylo hezké a poučné vidět, jak takový muž, který byl jedním z nejmocnějších lidí na světě, vystupuje skromně, příjemně a až s neuvěřitelnou grácií.
Čím si vysvětlujete, že je Federer schopný i v 36 letech dominovat světovému tenisu?
Razím takovou myšlenku, že by bylo dobré, aby každý dělal to, na co má. Myslím si, že každý jeden člověk je schopný vynikat v jednom oboru. Problém je ten, že lidi z 99,9 procenta dělají to, co dělají, jen proto, aby se nějak uživili. Takže v různých oborech jsou ne ti nejlepší, ale často lidi, kteří tomu vůbec nerozumí. U Rogera je to tak, že je geniální právě na tenis. Je to jeden z mála lidí, který dělá opravdu to, v čem může vynikat.
V čem tkví jeho genialita?
Má přirozený pohybový talent na tenis. Daleko méně se oproti ostatním nadře. Ti, aby mu stačili, musí trénovat více než on, a tím se více opotřebovávají. Roger stejného výsledku dokáže dosáhnout s daleko menším úsilím. Z krátkodobého hlediska ho může někdo překonat, ale z dlouhodobého to je velice těžké. Jejich tělo to nemůže vydržet.
Ale zřejmě ví, kde jsou jeho limity, nebo proč podle vás letos vynechal antukovou část sezony?
Nejsem v jeho týmu, tak úplně přesně nevím, co ho k tomu vedlo. Dle mého je však velice těžké odehrát na antuce sedm vítězných zápasů na pět setů. Každý zápas může trvat i více než čtyři hodiny. Samozřejmě, může porazit každého, ale Nadala v Paříži na centrálním dvorci pro Rolland Garros, to je strašně náročné. Ten kurt je pro Rafu jako dělaný. Tímhle Roger pošetřil síly pro turnaje na površích, kde má více šancí, a myslím si, že udělal dobře.
Jak to myslíte?
Začal zkracovat hru. Před čtyřmi lety si vzal za trenéra Stefana Edberga, aby vypilovali voleje na síti, a teď postoupil více do kurtu, aby hrál soupeřům rychleji nazpátek a zároveň si otevřel víc úhly, kam to může hrát. Najednou už hráči na druhé straně nestačí tři kroky do strany, aby byl u úderu včas, ale musí udělat kroků třeba sedm. Roger na to má navíc ruku i timing, takže mu to vyhovuje. Tím sám šetří síly a soupeř na druhé straně musí naopak více běhat.
Jak dlouho ještě může hrát?
Když bude zdravý, dlouho. My už jsme se o tom bavili s Mirkou na olympiádě v Londýně, kde jsem byl s Radkem Štěpánkem, protože v té době končil třeba Andy Roddick. Ptal jsem se jí, jak to Roger cítí. Ona odpověděla: "Vždyť ho znáte, stále ho tenis baví a nechce s ním končit."
Přitom už vyhrál, co mohl, doma má čtyři děti, co ho pořád žene dál?
Myslím si, že tenis prostě miluje a stále se jím baví. Pomáhá mu i láska jeho rodiny, jejich přítomnost a podpora na turnajích.
V září se v Praze odehrál první ročník Laver Cupu, kde byl za jednu z hlavních hvězd. Viděli jste se?
Viděli jsme se každý den. Poprvé tady na Spartě, když trénoval v hale. Potkal jsem u recepce Tonyho Godsicka, jeho manažera. Ten mi řekl, že Roger právě trénuje, tak jsem se šel podívat a o přestávce si s ním chvíli popovídal. Pak jsme se viděli denně v šatnách O2 areny, protože jsem pracoval jako fyzio u týmu Evropy. A byla zase legrace, jako za starých časů.
Jinak se nevídáte, když už nejezdíte po turnajích?
Ne, viděli jsme se naposledy na olympiádě v Londýně, kde jsem byl s Radkem Štěpánkem. Tam se stala zvláštní věc. Zrovna jsme seděli na jídle v players lounge, když procházel Roger, který šel s tácem a hledal, kde sedí jeho tým a rodina. Všiml si Radka, tak na sebe kývli, pak zavadil pohledem u mě, zarazil se, položil tác s jídlem, obešel stůl a šel mě pozdravit. Pak jsme povídali tak dlouho, že jsem se musel až omluvit, že musíme jít trénovat.
Evidentně na vás po skončení spolupráce jen tak nezapomněl…
Loučili jsme se v šatně po Laver Cupu a říkám mu: "Rog, pořád hraju s tvojí červenou raketou (se kterou vyhrál Miami a dal mi ji i s bagem), co kdybych hrál s tou novou, co máš?" (smích) On říkal, jo, jasně, ale tuhle ti dát nemůžu, pošlu ti ji. Pak odešel za ostatními hráči týmu Evropy a viděl jsem, že mi posílá zdvižený palec na pozdrav i Rafa Nadal. Právě i kvůli takovým pocitům tuhle práci děláte.
Rakety z Laver Cupu se nechtěl vzdát?
Ne, to je trochu jinak. Roger hned z Prahy přes Švýcarsko letěl na turnaj do Tokia. Je snad jediný hráč na světě, který vyvažuje rakety na každý jeden povrch jinak. Proto je měl vyvážené do hal a potřeboval je. Na Wimbledon má zase jiné vyvážení a na antuku také. To snad nikdo jiný nedělá.
Hodně se před turnajem řešilo, jestli nebudou hráči Laver Cup brát jako exhibici. Vy jste s nimi byl i v útrobách stadionu, jak k němu přistupovali?
Nejen v zákulisí, i v zápasech bylo vidět, jaké tam jsou emoce, až mě to překvapilo. To byla oslava tenisu. Konkrétně Roger bral Laver Cup jako své dítě. Co mám zákulisní informace, během přípravy toho podniku se neustále o všechno zajímal, jak co bude vypadat, proč je tohle tak a ne jinak. Chtěl o všem vědět. Utvrdil mě v tom, že v budoucnu z něho bude dobrý manažer.
Má tedy Laver Cup budoucnost?
Na zájmu diváků a médií se potvrdilo, že Laver Cup budoucnost má. Zajímavý byl systém přidělování bodů za vyhrané zápasy. Udržoval napětí mezi hráči i diváky až do posledního utkání. Jsem rád, že první ročník byl pořádán právě v Praze. Sám mohu porovnávat, jak naši lidé dělají Davis Cup a Fed Cup a jak se dělá jinde ve světě. Věřte, málokdo se s námi může srovnávat. Pro Prahu je neuvěřitelně důležité, že Laver Cup začal právě tady.
