Trojnásobný grandslamový šampion lituje, že nemá z pařížského finále v roce 1970 ani z úspěšné obhajoby o rok později videozáznam. Ve Francii ho sháněl marně.
Čtyřiasedmdesátiletý Kodeš, který před šesti lety podstoupil transplantaci srdce, hraje jednou týdně či jednou za čtrnáct dnů na Štvanici s kamarády čtyřhru. "A potom mě bolí celé tělo," řekl u Negrelliho viaduktu při sledování současných českých ženských hvězd při LiveScore Cupu.
Vzpomínka na první grandslamový vavřín je pro Kodeše stále čerstvá. "Je neuvěřitelné, jak to letí. Přijde mi to jako včera," řekl a dodal: "Co se mi první vybaví? Že jsem samozřejmě nečekal, že to v tom sedmdesátém roce vyhraju. Následující rok už jsem si věřil, že to obhájím, ale vyhrát první grandslam je nejtěžší."
Zisk titulu Kodeše povzbudil. "Uvědomil jsem si, že patřím mezi esa, a pak to bylo o něčem jiném. A projevilo se to i ve finále Wimbledonu, protože už jsem za sebou měl dvě výhry na Roland Garros, a to mi strašně pomohlo," řekl vítěz travnatého grandslamu v All England Clubu z roku 1973, který hrál dvakrát i finále US Open (1971, 1973).
Jako vzpomínku má doma malou repliku poháru. "Podstatné je, že tam je člověk jednou pro vždy napsaný jako vítěz," řekl Kodeš. Doma má na památný den 7. června spoustu výstřižků z novin.
Jedno mu ale chybí. Nemá záznam celého finále, ve kterém porazil Chorvata Željka Franuloviče 6:2, 6:4 a 6:0. "Existují asi dva záběry ze závěru a jak si jdeme podat ruku k síti, ale celý záznam ne. Je mi to líto," řekl.
Přitom se dlouhou dobu snažil ve Francii záznam tehdejšího televizního přenosu sehnat. "Asi deset let a nic. Říkají, že to nemají, že se to nedá najít. Je to neuvěřitelné a skoro tomu nevěřím. Já bych si to i koupil," řekl Kodeš. Stejně na tom je i s finále z roku 1971. "Rád bych se na to podíval. Mám až finále Wimbledonu."
Nejtěžší zápasy cestou za triumfem odehrál v osmifinále s Rumunem Ionem Tiriacem a v semifinále s Francouzem Georgesem Govenem. V obou případech zápas otočil ze stavu 1:2.
"Ale těžké bylo i čtvrtfinále s Italem Martinem Mulliganem, bylo strašné horko a ve třetím setu jsem dostával křeče do obou nohou. Za stavu 5:5 jsem to nějak dotáhl," připomněl duel s vítězem Wimbledonu z roku 1962.
Finále s Franulovičem proměnil ve svou jasnou záležitost. "Poměrně jsem si na něj věřil, ale samozřejmě jsem byl hodně nervózní, protože to bylo finále. Vidina vítězství je blízko a ta někdy svazuje nohy. Ale tohle jsem dokázal překonat bojovností a sebedůvěrou. Takže to dopadlo dobře," pronesl Kodeš.
Když přijel z Roland Garros domů, týden únavou jenom spal. "Dvanáct až patnáct hodin denně. Je to neskutečně těžký turnaj," řekl Kodeš. Porovnávat náročnost v jeho éře a dnes je složité a zásadním rozdílem jsou rakety. Kodeš hrával s dřevěnou. "A jak říkal Jim Courier, sice to bylo pomalejší, ale nemohli jsme to tak rychle zabít. Ovšem trpělivost tam musí být pořád a člověk musí mít srdce to dotáhnout."
Pro západní svět bylo finále Kodeše s Franulovičem senzací. V zahraničí se stala z Kodeše hvězda. "Třeba pro Francouze to bylo něco velkého. Všude mě najednou dávali za příklad, jak smečuju, servíruju, jak hraju voleje. Kinogramy mých úderů byly v časopisech. Byla to sláva. Je to příjemné a rád na to vzpomínám."
V tehdejším komunistickém Československu už takový ohlas neměl. "Nebyl zdaleka tak velký, jak jsem si představoval. Tenis se tady tehdy pořád bral ne jako úplně hlavní sport," vzpomínal Kodeš a přidal historku o tom, jak měl redaktor Večerní Prahy problém s úřady, protože článek o Kodešovi měl titulek: "Říkejme mu mistr světa".
