Londýn (od našeho zvláštního zpravodaje) - Londýn se teprve probouzí do dalšího slunečného rána, obchůdky podél cest otvírají, číšníci křídou vypisují nabídky restaurací. Do prvního zápasu Wimbledonu sice zbývá něco přes tři hodiny, ale v areálu tenisového All England Clubu probíhá pořádný cvrkot.
Na travnatý svátek sezony musí být všechno dokonale připraveno. Podavači míčů se řadí do zástupu, po areálu se nesmí pohybovat jinak než ve stejnokroji pochodující za sebou jako mravenečci. Jejich šéfka jim vpředu razí cestu a nahání na stranu i místní strážníky.
Nachystat se musí také rozhodčí. Francouz Kader Nouni si táhne do hlavní budovy obrovskou tašku, jako by měl hrát hokejový zápas a ne řídit tenisová klání. To Srbka Marijana Veljovičová už je oblečená do pruhovaného kostýmku a baví se před centrálním dvorcem s přáteli.
Ještě větší hukot vzrušených rozhovorů se ale ozývá zpoza železného plotu, který obkličuje celý areál. Tam se vinou někdy i několikasetmetrové fronty na vstupenky, ti šťastnější už svůj lístek drží v ruce a doufají, že projdou brzy branou a rozběhnou se ke kurtu, kde nastoupí jejich oblíbená hvězda.
"My vyrazili hned prvním ranním metrem v 5:34, teď máte poledne a těžko sháníme místa, abychom viděli alespoň nějakou Češku," říká Bohuslav Srubjan, trenér a hráč tenisu z Veselí nad Moravou.
Do Londýna vyrazil se dvěma kamarády Jozefem Mihaliskem a Svatoplukem Buchtou. Že vám to druhé jméno něco říká? Je to možné, pokud se zajímáte o dráhovou cyklistiku. Dvaapadesátiletý brněnský rodák byl na dvou olympijských hrách, má zlato a bronz ze závodu družstev. Nyní v partičce tenisových fanoušků plní roli fotografa.
"Byl to náš sen vyrazit do Londýna na Wimbledon, tak si ho plníme," usmívají se, když se konečně dostávají ke kurtu číslo šest, kde Kristýna Plíšková svádí třísetovou bitvu s Rumunkou Alexandrou Dulgheruovou.
"Chtěli jsme jít na Karolínu, ale tam je to bez šance," ukazuje Srubjan směrem k dvanáctce, kde současně hraje úvodní kolo nasazená sedmička.
Dvorec s utkáním mladšího z dvojčat Plíškových je skutečně natřískaný. Když se k němu během rozehrávky přižene početný tým rodačky z Loun v čele s přítelem a manažerem Michalem Hrdličkou, nemá se kam usadit.
"Musíme ty lidi, co sedí na našich místech, vyhodit, jinak to nejde," křikne Hrdlička na vyplétače raket Richarda Šodka a zamíří k tribuně určené pro hosty hráčů. Po nich se ještě přiřítí k bráně na tribunu fedcupový kapitán Petr Pála, ale i on od pořadatelů slyší, že to bude mít s hledáním volné sedačky těžké.
"Jedno je třeba říct a ocenit. Všichni jsou tady neuvěřitelně slušní a vstřícní, pořadatelé i fanoušci. Ve frontě kolem nás pořád chodili stewardi, kteří nám vysvětlovali, co bylo potřeba. Lidi vzorně hodiny čekali, případně posedávali na trávě a bez řečí se posouvali," chválí místní Srubjan.
Slušnost se opravdu nikomu z Britů nedá upřít. I při bezpečnostní kontrole hlídka už z dálky zdraví s úsměvem na rtech a s formulkou "jak se máte?" i přesto, že ji opakují tisíckrát denně. Se stejně posvátnou úctou k turnaji přistupují místní fanoušci, i když kvůli obrovskému zájmu nemají zaručeno, že se dostanou na utkání, které chtěli vidět. Prostě to k Wimbledonu patří.
To srovnání se přímo nabízí. Stejný hlad po tenise mají také fanoušci v České republice, však se čeština často ozývá i mezi kurty v Londýně. Doma mohou ukojit bažení jen na fedcupových a daviscupových zápasech nebo na pražském turnaji WTA.
Tam se kolem areálu pražské Sparty pravidelně tvoří podobné fronty, ale místo pokory jsou v ní často k slyšení nadávky a dohady s pořadateli, kteří diváky, dokonce zadarmo, už nechtějí pustit dovnitř, protože je areál plný.
I když se tyto podniky svým významem nedají porovnávat, je jasné, že čeští fanoušci se ještě mají co učit.
