Slováci? Vždycky si mysleli, že mají mít víc hokejistů, vzpomíná kapitán na MS 1992

Rudolf Černík Rudolf Černík
30. 4. 2024 19:29
Jako kapitán vedl na hokejovém mistrovství světa úplně poslední společný česko-slovenský výběr. Deset týdnů po šampionátu si Slováci odhlasovali svrchovanost a samostatný stát. "Žádné napětí mezi námi a Slováky kvůli tomu v týmu nebylo," říká Tomáš Jelínek o turnaji, který v roce 1992 hostila Praha i Bratislava. A dodnes lituje, že se federální celek neloučil větším úspěchem než bronzovou medailí.
Tomáš Jelínek slaví na MS 1992 v Praze gól v síti Kanady
Tomáš Jelínek slaví na MS 1992 v Praze gól v síti Kanady | Foto: Michal Růžička / MFDNES + LN / Profimedia

Jak na šampionát v roce 1992 vzpomínáte?

Co mi utkvělo v paměti, je prohrané buly a vyrovnání na 2:2 v závěru semifinále s Finskem. Na to se nezapomíná. Špatné buly, nepohlídání finského signálu. Prostě chyba v obranném pásmu. A pak prohrané penalty. 

Výběr ČSFR byl dvě minuty od postupu do finále, místo toho však přišel právě konec v nájezdech…

Finové tenkrát měli Ketterera, který měl famózní formu, výborný brankář. Penalty jsou vabank, gólman má samozřejmě větší šanci na úspěch.

Nájezd jste neproměnil ani vy. Vybavíte si ho i po letech?

To je jasný. Chtěl jsem střílet mezi nohy a trefil jsem mu to do klína…

Útočník Petr Hrbek vzpomínal, že při nájezdu vždy střílel nad lapačku, to že byl spolehlivě gól. Ale proti Finsku to zničehonic změnil - a neuspěl. Vy jste také zvolil pro sebe netradiční řešení, nebo jste vsadil na to, co vám jindy fungovalo?

Mě to v tu chvíli tak napadlo. Já jsem Ketterera znal, byl jsem předtím sezonu ve finské lize. Ale většinu nájezdů jsem střílel, nedělal jsem kličky. Nic specifického jsem neměl, střílel jsem mezi nohy. Bohužel to tenkrát nevyšlo.

Měli jste po šampionátu radost z bronzu, který jste nakonec získali v zápase o 3. místo se Švýcarskem, nebo pořád převládalo zklamání z prohraného semifinále?

Zklamání bylo bezprostřední, když jsme nepostoupili do finále, protože jsme k tomu měli ty necelé dvě minuty. Ale když to vyprchá a když už hrajete o tu medaili, tak ji chcete získat. S motivací nebyl problém, každý chce medaili.

Šampionát v roce 1992 byl prvním mistrovstvím světa, na kterém vedl národní mužstvo jako trenér Ivan Hlinka. Jak na vás působil?

Znali jsme se už od Kanadského poháru v roce 1991 a zažil jsem ho i na olympiádě (Albertville 1992). Na mě působil jako kamarád, nebyl to žádný arogantní trenér, který by všechno hlídal, hráče, jestli vypili jedno pivo, dvě, nebo tři. Vyžadoval výkon na ledě.

Turnaj v Praze byl také posledním, na kterém hrál společný federální tým. Rozdělení státu bylo tehdy na spadnutí. Projevilo se to nějak v mužstvu, i když v něm byli jen tři Slováci?

Napětí tam nebylo žádné. Já jsem byl v nároďáku od roku 1989 s přestávkou jednoho mistrovství a vždycky tam byli tak maximálně čtyři hráči ze Slovenska. Protože co si budeme říkat, ta kvalita hráčů byla v Česku daleko větší než na Slovensku.

Přesto Slováci v té době velmi nelibě nesli, že mají v mužstvu málo hráčů, slyšet byl v tomto směru hodně třeba legendární Peter Šťastný. Vnímal jste to tehdy?

Co si budeme nalhávat, Slováci si vždycky mysleli, že by měli mít víc hokejistů. Oni si nepřipouštěli, že by měli horší kvalitu, hráče. Ale tak to prostě bylo.

Navíc předpokládám, že trenérovi Hlinkovi bylo jedno, odkud který hráč je, a zajímala ho jen výkonnost, že?

Přesně tak. Nedělal nominaci na základě nějakého kamarádství, národnostních kritérií nebo tak.

Jak už bylo zmíněno, na šampionátu 1992 byli v týmu jen tři Slováci, Igor Liba, Róbert Švehla a Peter Veselovský. Bavili jste se nějak o blížícím se rozpadu státu? Bylo to v mužstvu téma?

Já myslím, že se to v mančaftu nerozebíralo, na to nikdo nijak moc nemyslel. Co si pamatuju, tak třenice žádné nebyly. Určitě se nijak nestranili, neseparovali se.

Váš výběr je dosud posledním, který získal na šampionátu v Praze medaili, na dalších mistrovstvích v letech 2004 a 2015 Česku necinkla. Jaké dáváte výběru trenéra Rulíka šance, že se to letos povede?

O šancích je předčasné mluvit. Každý chce to nejlepší umístění, medaili, ale člověk neví sestavu, kdo tam nakonec bude hrát. To se ještě změní, čeká se na první kolo play off NHL, a kdo vypadne, tak bez váhání přijede, protože mistroství světa v Praze není každý rok. Všichni tady budu chtít být. A to nemluvím o Kanadě a USA, ty budou mít to nejsilnější, co budou moci. Praha je jejich oblíbená destinace, vezmou rodiny a budou tady v nejsilnější sestavě.

Můžete to posoudit z vlastní zkušenosti: podpora publika je skvělá, ale nesvazují na druhé straně hráče vysoká očekávání domácích fanoušků?

Svazují, ale když hodíte buly, tak je všechno pryč. Samozřejmě jsme věděli, že sedí v hledišti třeba Václav Havel, ale tím spíš se chcete vytáhnout. O to víc pak mrzelo, že jsme s Finy prohráli.

 

Právě se děje

Další zprávy