reklama

Dědek Horner se může smát. Překonal Armstronga i kritiky!

Věčně usměvavý Chris Horner. Věčně usměvavý Chris Horner. autor: Reuters
Životní příběh amerického cyklisty Chrise Hornera je všechno, jen ne nudný.

Madrid/Praha – Přezdívají mu „Dědek“, „Raketa“ či „Smíšek“. Poslední dva své přívlastky na 68. ročníku španělské Vuelty brzo dvaačtyřicetiletý Američan Chris Horner bezezbytku potvrdil. V pro závodníky „důchodovém“ věku může slavit životní triumf a vrátit hrdost americké cyklistice, která dostala loni po potvrzení dopingu Lance Armstronga drtivý knockout.

Mimochodem, svého věhlasného vrstevníka (oba ročník 1971), právě triumfem na Vueltě překonal. Armstrong, který byl posedlý úspěchy na Tour de France, startoval na španělském třítýdenním etapáku pouze v roce 1998 a skončil zde čtvrtý. O deset let později se umístil na druhém místě další americký veterán Levi Leipheimer. Mimo jiné v té době – v roce 2009 - stájový kolega právě Hornera s Armstrongem.

Vládl, a tak musel poslouchat narážky na doping

Vyhrát ale zámořští závodníci na Pyrenejském poloostrově závod Grand Tour ještě nedokázali. Až nyní se to povedlo právě rodákovi z japonské Okinawy, kde jeho otec sloužil u amerického námořnictva a kde si musel malý Chris vydělávat po garážích a stavbách, aby si mohl koupit v devatenácti své první kolo.

Přímému spojení s bývalými parťáky a dopingovými hříšniky, se kterými ho žádné výraznější přátelství nepoutá, se ale Horner nevyhnul. Po jeho parádním čtvrtečním výkonu při stoupání na Peňa Cabarga, kde si impozantním výkonem zadělal na celkový triumf, když se přiblížil do té doby neohroženému lídru Vincenzu Nibalimu na tři vteřiny, se objevily na některých zahraničních serverech titulky zpochybňující jeho čistotu a náhlý nárůst výkonnosti. (Ty navíc přiživilo i pondělní oznámení dopingových komisařů, že Horner propsál ranní neohlášenou kontrolu, když se zdržoval na jiném hotelu, než uváděl - více zde).

Horner je ale přešel s relativním klidem: „Že jsem tu byl ještě rychlejší než Froome s Cobem při jejich souboji v roce 2011 a že tu po půlročních zdravotních trablech s kolenem předvádím životní výkony? Nemyslím si, že tomu tak je. Od roku 1996 jsem vyhrál na osmdesát závodů po celém světě, mnohokrát na nich porazil Valverdeho, Rodrigueze či Nibaliho. Myslím, že jsem měl už mnohokrát lepší formu, jen ne ve správný čas a na správném místě.“

Za Hornera se postavili jeho šéfové

Za svého jezdce se okamžitě postavilo i vedení stáje RadioShack-Leopard. „Ano v jeho věku se může zdát jeho forma neskutečná, jenže s ohledem na fakt, jak v posledních letech dře, jsou jeho současné výkony přiměřené,“ prohlásil týmový trenér Jose Larrazabal pro Velonews.com.

Není bez zajímavosti, že RadioShack je jedinou stájí Pro Tour, za kterou jezdí dva čtyřicátníci. Ano, právě tento dres oblíká i především během Tour de France tolik obdivovaný německý bojovník Jens Voigt. Ale zpět k Hornerovi, jehož výkon při stoupání na Peňa Cabarga propočítali experti na zhruba 481 wattů, což je stejná hodnota, jakou na „Staré dámě“ vykazovalo duo Chris Froome a Nairo Quintana.

„Chceme vyhrát, ale chceme vyhrát čistě. Chápu, že je vždy při takových výkonech jisté podezření, ale Horner nevykazuje žádný výrazný výkyv ve svých hodnotách. Je třeba si uvědomit, že od roku 2010 vyhrál několik těžkých závodů a že mezi světovou elitu patří,“ bránil svojí novou hvězdu sportovní šéf stáje Jose Azevedo, který byl jedním ze dvou mužů, kteří po nádherné sobotní bitvě s Nibalim při brutálním stoupání na Alto de L'Angliru Hornera doslova odnesl do týmového autobusu.

Hornerovi pomohlo, že byl proti soupeřům odpočatý

A ještě jsou tu další dva faktory, který mohly v konkurenci dalších soupeřů pomoct. Kromě Königa absolvovala zbylá osmička celkového pořadí Vuelty letos vždy alespoň jednu další Grand Tour – Nibali, Sanchez a Pozzovivo startovali s ambicemi na celkové pořadí na Giru, Valverde, Rodriguez, Roche, Pinot a Moreno měli v nohou Tour. Hornerovi tak paradoxně jeho zranění kolene pomohlo.

A ten druhý? Nároční profil španělského závodu, v jehož itineráři byly jen dvě časovky, z toho první týmová a druhá s hodně zvlněným profilem. „Letošní profil Vuelty byl pro mě naprosto ideální. Netvrdím, že jsem ji chtěl vyhrát, ale věřil jsem, že mohu být nejlepší trojce,“ pronesl po nedělním madridském dojezdu šťastný veterán.

Tomu v týmové jízdě proti chronometru a v rovinatých etapách extrémně pomohl švýcarský „Spartakus“ Fabian Cancellara. „Byl neskutečný, extrémně se pro mě obětoval,“ pronesl Horner na adresu čtyřnásobného mistra světa v časovce, který z Vuelty odstoupil po sedmnácté – poslední rovinaté – etapě.

Horner: Je to vítězství za celoživotní dřinu

A ačkoliv již Horner v minulosti vyhrál několikrát domácí šampionát, čtyřikrát v řadě opanoval americkou sezónní túru, v roce 2011 ovládl závod Kolem Kalifornie a loni byl druhý mimo jiné i na Tirreno-Adriatico, triumf na Vueltě staví pochopitelně jasně na první místo ve svém profesním žebříčku úspěchů.

„Je to de facto výsledek mojí celoživotní práce, když jsem musel po operaci vynechat závod Kolem Kalifornie i Tour de France, bál jsem se, že přijdu i o Vueltu. Navíc mi chyběly závodní kilometry. Ale tvrdě jsem potrénoval, vešel se do týmu a od začátku závodu se cítil parádně,“ usmíval se ve španělské metropoli závodník, který byl dosud na Grand Tour nejlépe celkově devátý – v roce 2010 na Tour de France těsně za Romanem Kreuzigerem.

„Horner byl nezastavitelný. Mně bohužel chyběla jiskra z Tour de France,“ poklonil se soupeři zkušený, leč proti Hornerovi stále ještě třiatřicetiletý mladík, Alejandro Valverde, který obsadil celkové třetí místo.

Přemožiteli se poklonil také Nibali

„Gratuluji Hornerovi k triumfu, byl z nás nejsilnější, nikdo z nás na něj neměl, i tak jsem ale spokojený, být v jednom roce první na Giru a druhý na Vueltě je myslím velký úspěch,“ dodal druhý muž celkového pořadí Vincenzo Nibali. Horner, který kvůli úspěchům v horách hodně po třicítce výrazně zhubl na nyní oficiálních 64 kg (některé zdroje uvádí při výšce 180 cm ještě nižší váhu) si ovace i poklony ze všech stran užil.

A následně muž, který v roce 2008 celý závěrečný kopec na americkém závodě Cascade Cycling Classic odjel ve stojce se soupeřem Billem Demongem na sedle vlastního kola za sebou (právě zde je údajně třeba hledat důvody, proč i extrémně dlouhá a prudká stoupání zvládá v 99 procentech ve stoje aniž by si sedl) dodal: „Dokud by mi budou nohy sloužit, tak chci závodit. Jak dlouho? Tak alespoň dva, tři roky.“

Poté se širokým úsměvem a šibalskými ďáblíky v očích zmizel do týmového autobusu oslavit životní úspěch. Tak jak absolvoval celou letošní Vueltu, tak jak drtil své soupeře v horách a okouzloval španělské novináře...

reklama