reklama

Ptáčkovi se mladíci na Kladně smějí, že se tajně učí. Taky jsem byl blbej, opáčí 41letý rekordman

František Ptáček František Ptáček autor: Milan Kammermayer
V extralize má odehráno přes tisícovku zápasů. Je absolutním rekordmanem ligy. Letos však 41letý František Ptáček válí v první lize za Kladno. Dobrá nálada a cílevědomost se ho ale drží pořád. Studuje vysokou školu a v kabině dává rady mladším. "Oni se mi ale smějou. Zatímco já se v autobuse na cestách učím, oni koukají na filmy. Říkám jim, že jsem byl taky blbej a nechodil do školy a teď to doháním," tvrdí s úsměvem v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz.

A.cz: V kabině Kladna sedí několikrát čtyřicátníků. Jak vycházíte s mladíky, kteří jsou třeba o 20 let mladší?

Jsou to takové naše děti (smích). Já mám teda to štěstí, že mám něco podobného doma, takže to stíhám sledovat, jak se ti mladí chovají, baví, mluví...

Takže to jste pořád docela "in", ne?

Já ani nechci, ale asi jsem. Přijdu do šatny a tam hraje jejich hudba, slyšíte tu jejich zábavu. Obvykle jsou to teda věci, které svým dětem zakazuju a říkám: Tak takhle rozhodně ne! Občas se zasměju, občas mě to mrzí za ty kluky, třeba když nechtějí chodit do školy, tak se jim snažím poradit. Taky jsem byl blbej a nechodil do školy a teď to doháním.

Vy studujete?

Ano, sportovku. Tedy Vysokou školu tělesné výchovy a sportu na Palestře, obor kondiční specialista. Zatím ale ještě nejsem rozhodnutý, jestli se toho zaměření budu držet, nebo sklouznu ke studiu managementu. To je ještě daleko, především mi to musí jít.

Dělovka 160 kilometrů v hodině? Makal jsem na tom. Brankáři se mě báli, přiznává veterán Zíb Dělovka 160 kilometrů v hodině? Makal jsem na tom. Brankáři se mě báli, přiznává veterán Zíb Čtěte zde

Po skončení kariéry chcete trénovat?

Přesně tak. Trenérskou licenci už mám, ale říkám si, že jsem ten sport dělal celý život jen prakticky a na teorii nějak nebyl čas. Chci se víc dozvědět především o těle, procesech v něm, způsobech trénování atd.

Ve kterém jste semestru?

Jsem v prváku. Přitom jsem začal studovat už v době, kdy se hodně mých spoluhráčů teprve narodilo. To už ale samozřejmě neplatí. Jedu od začátku a opravdu to někam chci dotáhnout. Když mám volno, tak jsem ve škole.

Kvapem se blíží zkouškové období. Stíháte se učit?

No moc ne, ale učím se v každé volné chvíli. Třeba je vozím v autobuse na tripy. Kluci se mi pak smějou, když vytáhnu knížku a dám si špunty do uší, abych neslyšel film. Nějaké zápočty už jsem napsal, tak snad zvládnu i zkoušky.

Chytrost nahradil systém, techniku střídá bruslení a síla. Zvykám si těžko, přiznává 44letý Alinč Chytrost nahradil systém, techniku střídá bruslení a síla. Zvykám si těžko, přiznává 44letý Alinč Čtěte zde

V únoru vám bude 42 let. Je na vás ale pořád vidět, jak vás hokej neskutečně baví. Jak je to možné?

Záleží na kolektivu a musím říct, že i na soupeři. Když je dobrý soupeř, atraktivní, který hraje útočný hokej, pak to člověka fakt baví. Pak ale přijede někdo, kdo hraje zanďoura, stojí a kouká, pořádně nenapadá, to se motivace hledá hůř.

Jak na sobě vnímáte přibývající věk?

Asi bych měl umět víc odpočívat a regenerovat, ale to jsem se za svoji kariéru tak nějak nenaučil (smích). Naučil jsem se ale poslouchat své tělo. Ono si opravdu samo řekne, když potřebuje cvičit. Všeho ale s mírou. Nejsem ale ten typ, který by se ale ve volnu dokázal válet. Spíše vymyslíme nějakou aktivitu s rodinou. Ti asi někdy nejsou úplně nadšení, ale bohužel mají akčního tatínka.

Extraligu hrajete od roku 1994. Co se za tu dobu herně změnilo?

To je jednoduché, úplně všechno. Přístup k hokeji na ledě i mimo něj, samotná hra. Nejezdí se oblouky, ale hraje se mnohem víc agresivněji. Prostě styl brzda–start. Na malém ledě mi to přijde, jakoby hrálo pět jednotlivců místo jedné lajny. Každý má své úkoly. Dřív byl úkol kombinovat a přihrávat si.

Baví vás ten současný agresivnější hokej víc?

Ta hřiště se u nás velikostí pořád hodně liší. Třeba u nás na Kladně máme malý led, tam si nemůžete dovolit usnout, musíte být pořád ve střehu. Na větších kluzištích je ale na všechno víc času, to se mi asi líbí o něco víc. Tam se projeví, že člověk nějakou tu zkušenost má. Podívá se, rozehraje. Na malém hřišti na tohle prostě není čas.

Odmítl balík, teď zamotává boj o nejlepšího nováčka NHL. Nemá limity, říká o obránci Tortorella Odmítl balík, teď zamotává boj o nejlepšího nováčka NHL. Nemá limity, říká o obránci Tortorella Čtěte zde

Co jsou podle vás ty největší motory herní proměny?

Asi systémovost a silovost. Já dřív vždycky patřil k těm fyzicky líp připraveným, ale dneska už to je standard. Přijde mladý kluk a je silově i rychlostně výborně vytrénovaný, jen to piluje. Když jsem přišel mezi chlapy já, tak na mě staří řvali: "Počkej, kam letíš? Kam běžíš?!" Dnes jsou na tom všichni víceméně stejně a vychází ze stejného bodu.

Nejčastější přívlastek, se kterým vás spojovali trenéři, byl "spolehlivost". Co to znamená, být spolehlivým obráncem?

Dobrá otázka. Já bych řekl, že to bylo v tom, že jsem byl takový ten typický pes obranář. Nikam jsem se nehnal a na prvním místě pro mě bylo nedostat gól. Jako mladík jsem začínal ve dvojici s Jardou Nedvědem, který byl takový čtvrtý útočník, takže já jsem musel bránit a to mi zůstalo. Nikam se bezhlavě nehrnout a dělat dobře svoji práci. Prostě obránce.

Ani to vás však nikdy nedostalo na mistrovství světa. Mrzí vás to?

Samozřejmě by to bylo krásné, zahrát si na takové akci. Párkrát k tomu moc nechybělo a jel jsem, ale bohužel. Ti kluci ale měli kvalitu, třeba měli i lepšího manažera a agenta. To všechno dohromady. Ale třeba mi něco chybělo, a proto jsem nikdy nejel.

Co třeba výška? Měříte 176 centimetrů, což na obránce není zrovna moc...

Já bych řekl, že tohle nebyl nikdy úplně problém. Třeba když mě měl trenér na papíře s nějakým obrem, tak vzal raději jeho, ale to nevím. Těžko říct.

121 let zkušeností táhne Kladno. Ale čtyřicátníci vymizí, tvrdí Ton. Současný hokej nemůžou vydržet 121 let zkušeností táhne Kladno. Ale čtyřicátníci vymizí, tvrdí Ton. Současný hokej nemůžou vydržet Čtěte zde

Hrajete celý život v Česku. Nikdy vás nelákalo zahraniční angažmá?

Měl jsem k němu před pár lety nakročeno, ale narodila se nám první dcerka a sešlo z toho. Já jí chtěl vybudovat pevné rodinné zázemí. Pro mě vždycky bude rodina na jednoznačném prvním místě.

Za celou svoji dlouhou kariéru jste neměl snad ani jedno vážnější zranění. Jak je to možné?

Asi tou péčí o svoje tělo. Samozřejmě nějaká bebíčka mám, ale když třeba vidím kluky, jak jsou lidově řečeno rozmlácení na kaši, tak to jsem proti nim mladý, zdravý kluk (směje se).

Proč tedy nehrajete dál extraligu a jste na Kladně?

Dostal jsem tu nabídku, když jsem loni odcházel z Brna. Samozřejmě jsem koukal na extraligu, ale pak mi bouchly saze a řekl jsem si, že to tu prostě balím a jedu domů. Pak se ozvalo Kladno, přišel Pavel Patera a já dostal novou chuť.

Réway o své záhadné nemoci: Zatím nevím, zda budu pokračovat v kariéře, operace mi snad nehrozí Réway o své záhadné nemoci: Zatím nevím, zda budu pokračovat v kariéře, operace mi snad nehrozí Čtěte zde

Říkáte, že vám bouchly saze. Co vás naštvalo?

V Brně mi nikdo nic neřekl. Já to samozřejmě tušil, že možná končím. Bohužel jsem to jenom tušil až do 25. července, kdy se začalo. To se ale stává. Jen mě mrzí, že prostě stačilo říct: Nechceme tě, tak běž. Mám rodinu a měl bych čas si něco najít. To mě z jejich strany mrzelo.

Neštvalo vás to i třeba kvůli vašemu zápasovému extraligovému rekordu, který jste mohl dál navyšovat?

Tak já doufám, že ho ještě navýším. Zase tak starý snad ještě nejsem (smích). Teď ještě pořád hraju hokej a řeším týmové úspěchy. Spíše mě to pak možná bude mrzet zpětně, ale třeba ještě opravdu není všem dnům konec.

reklama